Podívej, jak jsem nechutná

V Severní Americe žije řada druhů plochulí. Všem mnohonožkám tohoto řádu (Polydesmida) je společné, že na svou obranu vylučují kyanovodík. Řada druhů přitom zesiluje povědomí o své nepoživatelnosti pomocí Müllerova mimikry – vypadají podobně díky umístění žlutých či oranžových skvrn na svém hnědém až černém těle. Problém s funkcí tohoto aposematického (výstražného) zbarvení však mají druhy, které žijí striktně nočním způsobem života. Mnohonožky rodu Motyxia, obývající v osmi druzích tři lokality v Kalifornii, našly řešení – ač zbarveny fádně béžově, v noci světélkují. Tyto mnohonožky jsou v místech svého výskytu velmi hojné. To predátorům zřejmě umožnilo, aby si uvědomili, že ty divné světélkující potvory jsou poměrně nechutné.

Podobně patrně funguje bioluminiscence i u larev některých skupin brouků (Lampyridae, Elateridae, Rhagophthalmidae a Phengodidae) a některých stonožek. Poněkud jiný způsob odpuzování predátora je doložen u obrněnky svítilky třpytivé. Ty krevety, které se u hladiny nažerou svítilek, mají později problém. Protože jsou bezbarvé, nezakryjí svítící potravu ve svém žaludku a samy se stávají lehce dostupnou kořistí pro sépie. „Chytré“ krevety se proto svítilkám vyhýbají.

Že mnohonožky informují o své nepoživatelnosti světélkováním namísto toho, že by se jen skrývaly, zní pravděpodobně. Je to ale pravda? Dvě alternativní vysvětlení nám nabízí např. světlušky. Prvním z nich je vnitrodruhová komunikace, konkrétně lákání sexuálního partnera světélkováním. U světlušek funguje skvěle, zmíněné Motyxie jsou však slepé. Další možností je využití bioluminiscence pro lákání kořisti. Některé severoamerické samice světlušek se naučily „blikat cizí řečí“ a lákají samce jiného druhu, kteří jim slouží jako potrava. Podobně vábí na světlo kořist larvy novozélandské bedlobytky Arachnocampa luminosa, které ji do svých lepkavých světélkujících vláken chytají v jeskyních. Motyxie však, stejně jako drtivá většina mnohonožek, volí za potravu raději rozkládající se rostlinný opad. Jak to tedy je s onou aposematickou funkcí bioluminiscence?

Paul Marek z Arizonské univerzity se svými kolegy nasbírali k ověření hypotézy 164 živých mnohonožek a polovinu z nich natřeli lakem, který pohlcuje jejich záření (tj. „zhasli“ je). Navíc připravili 300 umělých modelů mnohonožek, které také natřeli lakem. Polovině z nich však do laku přimíchali světélkující pigment. Tyto mnohonožky náhodně rozmístili na noc v terénu (živé mnohonožky přivázali vlascem ke kolíku). Druhý den ráno je sesbírali a vyhodnotili míru predace – zjistili, že pouze tři živé světélkující mnohonožky byly napadeny, kdežto těch „zhasnutých“ bylo sežráno 14. Podobně dopadly i modely. Zatímco téměř polovinu nesvětélkujících modelů někdo ochutnal, světélkujících byla okousána jen přibližně pětina. Dle tvaru okusu byli hlavními predátory mnohonožek hlodavci, zastoupení zde převážně křečkem prériovým. Hypotéza o aposematické funkci světélkování plochulí rodu Motyxia byla ověřena. Účinnější než skrývání je upozornit na sebe předem.

Bioluminiscence se mezi členovci vyvinula opakovaně. V rámci brouků vznikla alespoň třikrát (spíše pětkrát), svítící dvojkřídlí mají zřejmě společný původ. Světélkují také zástupci pěti čeledí zemivek (stonožky řádu Geophilomorpha), a dokonce i jedna stonoha; světélkují rovněž chvostoskoci. Všechny tyto skupiny přitom pravděpodobně vynalezly bioluminiscenci nezávisle právě z důvodu varování a odpuzení predátora. Vnitrodruhová komunikace a lákání kořisti byly zřejmě dalšími aspekty, pro které se světélkování dalo použít posléze v dospělosti (světélkují larvy všech světlušek, ale pouze někteří dospělci). Oblíbené „svatojánské mušky“ patrně mohou nabývat v různých koutech světa různých podob.