O lásce k sobě a bližním

Geny se chtějí množit. V zájmu motolice je dostat se do ovčího střeva. Parazit musí usilovat o maximalizaci množství vajíček. Embryo se snaží urvat co nejvíc mateřských živin.

S takovými a podobnými větami se setká čtenář našeho časopisu a možná se ani moc nepozastaví: je to jen vtipné a obrazné vyjádření něčeho, co by se ve strohém vědeckém podání hůře četlo. Výrazy „chtějí“, „v zájmu“, „usilovat“, „snaží se“ jsou natolik lidské, že není podezření, že by je autor mohl mínit doslova, mluvil-li o genech, motolicích, parazitech a embryích. ¹⁾ Vedle toho ovšem existují i vážně míněné odborné termíny, jejichž lidský původ již není příliš podstatný (u počítačů třeba „učení“, „paměť“, „znalosti“ apod.).

Nevidím problém ani ve vtipných antropomorfizmech, ani v používání známých slov v novém a zpřesněném významu. Chci jen vybídnout k určité obezřetnosti tehdy, kdy není tak zcela zřejmé, zda jde o prvý či druhý případ. Pak totiž snadno může dojít k nedorozumění (i když nelze vyloučit, že to může inspirovat k novým pohledům na věc). Zamysleme se třeba nad tím, co rozumět pod egoizmem a altruizmem v přírodě. Posledně o tom psal svým lechtivě kontroverzním způsobem Jan Zrzavý ²⁾ (z jeho eseje pocházejí i ony výše citované výroky o genech, motolicích, parazitech a embryích) a v příštím čísle chceme uveřejnit několik reakcí na jeho článek. Tato moje úvaha snad udrží pozornost čtenáře v mezidobí.

Máme všichni určité přirozené povědomí o tom, co je to sobectví – čili egoizmus – a co je to nesobectví – čili altruizmus, a máme toto povědomí dřív, než o těchto pojmech dovedeme přemýšlet, mluvit a filozofovat jako o etických kategoriích. Jak v přirozeném chápání, tak ve filozofických postojích je nicméně egoizmus a altruizmus vždy vztažen výhradně k lidskému jednání. A pojednou jsou tu přírodovědci, kteří hovoří o egoizmu a altruizmu u zvířat, ³⁾ ba dokonce u všeho živého, či jakoby živého.

Proč ne. Jsme-li schopni říci o stroji, že se učí, má paměť, znalosti a kdovíco ještě, co nám brání říci o živém tvoru, že se stará o svůj vlastní prospěch, nebo naopak, že obětavě pečuje o své bližní? Je jen třeba mít jasno, jak zmíněno výše, zda slova egoizmus a altruizmus hodláme užít jako vtipnou a nezávaznou metaforickou zkratku, nebo zda jim chceme dát nějaký přesný význam.

Podívejme se na možnost druhou. Vyjdeme-li z přirozeného povědomí, napadnou nás, řekněme, takovéto zkusmé „definice“:

Něčí chování je egoistické, je-li zaměřeno na vlastní prospěch, a to bez ohledu na prospěch druhých,

a naopak:

Něčí chování je altruistické, je-li zaměřeno na prospěch druhých, a to bez ohledu na prospěch vlastní.

Nejde mi v tuto chvíli o správnost, výstižnost ani užitečnost těchto definic, chci na nich jen ukázat čtyři místa, bez jejichž vyjasnění se nedá vstoupit do věcné debaty o konkrétních případech.

Především je tu řeč o zaměření. V tom slově je skryt předpoklad vědomého, cílevědomého a úmyslného jednání (a to ještě není vše: může či nemusí jít o jednání s vnitřním uspokojením, s chutí nebo s nechutí, z povinnosti, z nouze, ze zvyku apod.). Nechceme-li se omezovat jen na člověka, stojíme před otázkou, čemu jinému lze po vzoru bajek úmyslné jednání přisuzovat. Dobrá, co tedy nahradit výraz „je-li zaměřeno na“ něčím neutrálním, třeba výrazem „způsobuje“? Dostaneme tak ovšem něco natolik bezbřehého, že nás pak může napadnout mluvit i o egoizmu větru a altruizmu deště.

Zadruhé je tu otázka, kdo nebo co je v kterémkoliv konkrétním případě vlastně oním někým, jedincem, o jehož chování jde a jenž se v tomto svém chování vztahuje k vlastnímu prospěchu, ať už se na něj zaměřuje, či od něj odhlíží. Podle situace můžeme mít na mysli buňku, organizmus, gen, replikátor, genotyp, fenotyp, druh, informaci, myšlenku (mém), smečku, rod, stát a kdovíco ještě. Není ani vždy zřejmé, co k takovému jedinci počítáme, čili jaké jsou jeho hranice v čase a prostoru. (Z logického hlediska je navíc dobré rozlišovat, zda je řeč o chování konkrétního individua či abstraktního zástupce nějaké třídy.)

A ovšem je třeba také vědět, kdo jsou ti druzí, na něž se náš jedinec zaměřuje či od nichž odhlíží. I u člověka je v tom neurčitost: předpokládáme jakýsi okruh či horizont „bližních“ – rodina, rod, spolek, národ, lidstvo, snad i jiní tvorové. I na tom může totiž záviset, zda určité jednání považujeme za egoistické nebo altruistické: dovedu si představit, že totéž jednání je egoistické ve vztahu k jedné skupině a současně altruistické ke skupině jiné. Je též myslitelné, že na altruizmu v rámci určité skupiny je vybudován egoizmus této skupiny jako celku ve vztahu k nějaké nadskupině.

A stále nejsou otázky vyčerpány. Je zde ještě ono choulostivé a mnohovýznamné slovo prospěch. Co je prospěšné pro onoho jedince a co pro druhé? Co je a co není v jejich zájmu? V jakém časovém horizontu? Trvání, přetrvání, rozmnožení, zdokonalení, žití, přežití, nasycení, potěšení. A  máme mluvit z naší perspektivy za ně, nebo se vžívat do jejich vlastních pozic a preferencí?

Vraťme se však k našemu problému. Je mluvení o egoizmu a altruizmu v přírodě jen vtipnou licencí? Zamítneme-li (pro jistotu) předpoklad úmyslného jednání a je-li v případech, o nichž je řeč, vždy dostatečná shoda v tom, co se rozumí jedincem, co skupinou a co prospěšností, pak můžeme obě slova považovat za celkem legitimní vědecké termíny. V etologii je to ostatně běžné a o větrech a deštích takto mluvit nepotřebujeme.

Byl bych však opatrný uplatňovat pak tyto termíny zpětně i na jednání člověka (jak to činí kolega Zrzavý v závěru zmíněného eseje). Po vypuštění oné podmínky úmyslu to jsou totiž celkem povrchní, čistě behavioristická určení, která ztrácejí jakýkoliv nárok na etický zřetel, tak samozřejmý v jejich původním přirozeném významu.