RICHARD DAWKINS: Unweaving the Rainbow. Science, Delusion and Appetite for Wonder

O čem je klasický Dawkins, to už asi řada čtenářů ví. Vše se točí kolem toho, jak Slepý hodinář (1986) selektuje prostřednictvím Rozšířeného fenotypu (1982) Sobecký gen (1976). I další dvě knihy – Řeka z ráje (1995) a Výstup na horu nepravděpodobna (1996) ¹⁾ – jsou dobře napsány, ale autor v nich jen přežvykuje to, co napsal (mnohdy lépe) už dřív. Po těchto relativně slabých výtvorech jsem od Rozplétání duhy nic moc nečekal a kniha ležela na poličce půl roku nepovšimnuta. Už první řádky však dávaly tušit, že neoprávněně.

Pokud jde o styl, je tato kniha asi nejvybroušenější Dawkinsovou prací. Důvodem je jistě i snaha o to, aby z textu tolik nevyčnívaly desítky citátů básní J. Keatse, W. Blakea a dalších. Že by se známý „cynik a redukcionista“ dal na stará kolena na opěvování krás tohoto světa? Ale kdež! Klíčem ke knize je známá citace jedné z Keatsových básní, kde slavný bard smutní nad tím, jak Newton zničil krásu duhy tím, že její světlo „rozpletl“ na spektrální barvy. Keats se sotva mohl mýlit více, poznamenává Dawkins. Věřím, že uspořádaný vesmír, lhostejný k lidským předpojatostem, v němž má vše své vysvětlení, i když máme před sebou dlouhou cestu, než je najdeme, je krásnější a mnohem úžasnější místo než vesmír vyšperkovaný podle potřeby nevypočitatelnými kouzly. Hlavní myšlenka, kterou se snaží Dawkins propagovat, je jakási symbióza mezi vědou a poezií. Pochopitelně mu nejde o to, aby vědec v laboratoři blouznil o bledém svitu luny, nýbrž o to, aby se poezie inspirovala vědou, která jí může nabídnout víc zázraků než astrologové a jiní šarlatáni. Věda by se naopak mohla inspirovat poezií, tj. její poetickou představivostí a metaforičností.

Ústředním tématem knihy je role vědy ve společnosti. Za obecný nezájem o vědu podle Dawkinse může to, čemu trefně říká anestetikum samozřejmosti a sedativum obyčejnosti. Na svět kolem sebe jsme tak zvyklí, že většinu lidí vytrhnou z otupělosti jen mimořádné a šokující události. Ty skutečné zázraky se však skrývají ve věcech, které máme denně na očích. Neschopnost si to uvědomit zřejmě vyvěrá ze známého etologického fenoménu habituace – na co si zvykneme, to nám pak připadá samozřejmé a brání nám v tom, abychom viděli „obyčejné“ zázraky. To se snaží Dawkins dokázat ve třech kapitolách, kde ukazuje, že pocit údivu naplněného posvátnou úctou, který nám může věda dát, je jedním z nejintenzivnějších zážitků, jichž je lidský duch schopen. Již tradičně Dawkins uvádí řadu nesmírně zajímavých pozorování a svůj úkol, alespoň podle mne, splnil na výtečnou. Po přečtení těchto kapitol snad bude čtenář souhlasit, že záhady neztrácejí své kouzlo tím, že je vyřešíme... často se ukáže, že řešení je krásnější než záhada sama (s. 41).

V knize je věnována pozornost řadě závažných témat. Dawkins vtipně kritizuje vulgární popularizaci vědy v médiích, postmoderní kritiku vědy a nevyhýbá se ani problematice politické korektnosti: Z nějakého důvodu se řada lidí pohoršuje nad myšlenkou, že někteří jedinci jsou geneticky chytřejší než ti ostatní. Tomu ovšem nemohlo být jinak, když evoluce vedla k zvětšování velikosti lidského mozku. Není žádný důvod očekávat, že se fakta náhle změní jen proto, aby se přizpůsobila politicky korektní přecitlivělosti (s. 289). Dawkins dále reflektuje antropomorfizmus a hledání kořenů našeho morálního chování u primátů: Živočichové tady nejsou od toho, aby nám sloužili jako morální vzory. Jsou tu proto, aby žili a množili se (s. 211).

Autorova kritika přebujelého paranormalizmu a mysticizmu v médiích může působit poněkud nepatřičně, dokud si ovšem neuvědomíme rozdíl v situaci u nás a „na Západě“. Kritika jasnovidek, astrologů, šarlatánů nebo třeba seriálu Akta X, který byl vysílán i u nás, se může zdát malicherná. Nemusím snad ale zdůrazňovat, jak mohutný vliv mají média na každého člověka – myslím si, že veškerá legrace končí v okamžiku, kdy se vědeckých pracovníků zeptá nikoli stáří, ale daňový poplatník (viz také Vesmír 78, 464, 1999/8).

Při kritice paranormálních jevů se Dawkins pohybuje na velmi tenkém ledě a ví to – argumentovat tím, že je současná věda nedokáže vysvětlit, je naivní. Dawkins si je dobře vědom toho, že v nynější době se tyčí vědecká stavba na troskách teorií, které kdysi platívaly za neotřesitelné, a že za nějakých sto let nás budou mít za vědecké vetešníky, za povrchní břídily, jak to hezky napsal někdy kolem roku 1900 španělský histolog a nositel Nobelovy ceny S. Ramón y Cajal ve své knížce Pravidla a rady k vědeckému bádání: Dogmatická nedůvěra ke všemu, co je neznámé a dosud nevysvětlené, není ctnost. Jak ale máme poznat, kdy je skepticizmus na místě a kdy jde jen o dogmatickou, netolerantní krátkozrakost? ptá se Dawkins. Jeho odpověď vychází ze dvou zdrojů. 1) Z třetího zákona A. C. Clarka: Jakákoliv dostatečně pokročilá technologie není odlišitelná od kouzla. To jistě platí. Opak tohoto zákona, tj. Jakékoliv tvrzení o kouzlu, které kdokoli kdykoli řekne, je nerozlišitelné od technologického pokroku v budoucnosti, však pochopitelně neplatí, resp. neplatí alespoň pro všechna taková tvrzení. 2) Z maximy D. Humea: Žádné svědectví není dostatečné k dokázání zázraku, pokud nejde o takové svědectví, jehož nepravdivost by byla větším zázrakem než to, co se snaží dokázat. Na základě pravděpodobnostní analýzy jevů pak Dawkins ukazuje, že mnohé „zázraky“ a „neuvěřitelné náhody“ jsou nutným důsledkem počtu příležitostí, kdy se daný jev může udát.

Dawkins vystihl jádro problému paranormalizmu, když píše: Potřebujeme méně lapat po dechu překvapením a více přemýšlet (s. 147). Pokud lze mnohé „záhady“ vysvětlit na základě teorie pravděpodobnosti jako něco ne-nadpřirozeného, zůstává ještě jedna důležitá otázka: Proč mají lidé tendenci nechat se obalamutit šarlatány? Dawkins se domnívá, že hlavní příčinou je důvěřivost. Ta je samozřejmě silně adaptivní v dětském věku (je nutným předpokladem pro přežití dítěte a jeho začlenění do společnosti), ale pokud přetrvává do dospělosti, je přinejmenším nezdravá a škodí. (Dawkins to sice nezmiňuje, ale každého snad napadne souvislost s neotenií, viz Vesmír 76, 648, 1997/11.)

Dalším zajímavým jevem je pověrčivé chování – od drobných rituálů při hře v kostky po oběti bohům. Proč se lidé chovají tak nesmyslně, proč nacházejí kauzální vztahy tam, kde nejsou? Problémem je to, že všichni podvědomě hledáme souvislosti a zákonitosti úplně všude – naše mysl je kauzální. Je však těžké navigovat mezi Scyllou rozpoznání zákonitosti tam, kde není, a Charybdou neschopnosti poznat zákonitost tam, kde je (s. 160). Proč mají lidé tak silnou tendenci k tomu prvnímu? Odpověď dlí v době kamenné: Naše ochota nechat se ohromit shodami náhod je možná vedlejším produktem toho, že naše divení je nastaveno na míru náhodnosti v malých společnostech o přibližně 150 lidech. Díky médiím se ale doslechneme o obrovském množství náhod, které by nám za normálních okolností zůstaly utajeny. V dnešní době máme také mnohem více příležitostí náhodné a zároveň překvapivé události zažít – netrávíme celý život okopáváním jednoho políčka se zeleninou, ale lítáme Boeingy kolem světa. Nutně v nás pak začíná hlodat podezření, že těch náhod je podezřele moc. Zcela zásadní roli zde hraje známý fakt, že všichni si pamatujeme např. náhodné setkání s člověkem, na kterého jsme právě mysleli, nebereme však v úvahu obrovské množství situací, kdy jsme na někoho mysleli, ale nepotkali ho (a naopak). Brilantně to vystihl americký psycholog P. Watzlawick: Prostřednictvím selektivní pozornosti se naše vidění světa stává sebepotvrzujícím. Kromě toho si myslím, že dalším důležitým faktorem by mohlo být to, že nerozpoznání existující zákonitosti má pro organizmus mnohem horší následky než „rozpoznání“ té neexistující. Selekce pak zákonitě musí preferovat mysl, která je „překauzalizovaná“.

Jedna kapitola je věnována kritice literatury, kterou Dawkins nazývá bad scientific poetry. Dobrá vědecká „poezie“ podle něj přispívá k pochopení tématu laikem. Naopak špatná vědecká „poezie“ prostřednictvím násilných analogií a neadekvátních metafor často zamlžuje a zkresluje. Nikoho asi nepřekvapí, že terčem kritiky se staly především některé eseje S. J. Goulda.

Ve dvou kapitolách se autor vrací i ke své teorii sobeckého genu. Problém je zde vysvětlen tak jasně a jednoduše, že by se čtenář musel vzedmout k opravdu nevídaným intelektuálním nížinám, aby nepochopil, o co jde.

Poslední část knihy se věnuje našemu vnímání světa. S využitím psychologické literatury Dawkins velice zajímavě ukazuje, jak mnohé silné smyslové zážitky (zjevení svatých, vidiny andělů či bohů) mohou vznikat jako vedlejší produkty uspořádání našeho mozku. Ten na základě velmi neúplného smyslového vstupu vytváří jakousi vnitřní virtuální realitu, která vzbuzuje iluzi celostního vnímání světa. Velmi ilustrativní je v tomto kontextu halucinace, ke které dochází při sledování tzv. Neckerovy krychle (viz např. Sobecký gen, s. 8): Při sledování dvourozměrné struktury inkoustu na papíře mozek automaticky „počítá“ s tím, že krychle je trojrozměrná, a dokonce lehce přechází mezi dvěma alternativními interpretacemi informace, kterou získává ze smyslových orgánů. Obě interpretace (kostka jakoby přecvakává do roviny před stránkou a za ní) jsou kompatibilní se smyslovým vstupem, ale obě „lžou“. Dawkins pak rozebírá další složitější a přesvědčivější halucinace, které mohly mít významný vliv na evoluci religiózních memů.

Závěrečným tématem knihy je záhada velikosti lidského mozku. Dawkins se domnívá, že extrémní nárůst objemu lidského mozku by snad bylo možné vysvětlit mechanizmem „samoposilující se“ koevoluce mezi hardwarem (mozkem) a softwarem (řečí, čtením map, jemné koordinace pohybů ruky a memy), která je doplněna působením sexuální selekce.

Před knížkou Rozplétání duhy jsem náhodou četl Adaptation and Natural Selection od G. C. Williamse, o němž se plným právem říká, že je „second only to Darwin“. Četba Dawkinsovy nové knihy mě vedla k otázce, jestli Dawkins není „second only to Williams“. Kniha je sice těhotná myšlenkami, ale její četba přesto není spojena s porodními bolestmi, ba právě naopak. Potěšilo mě, že Dawkins konečně po velmi dlouhé době napsal knihu, která se může směle zařadit vedle klasické „svaté trojice“ gen, fenotyp & hodinář. Knihu, kterou je radost číst.