Komerční prezentace
Registrace uživatele

Přihlašte se k odběru informací, novinek, získejte přístup do diskuzního fóra.

Vesmír č. 2
Vesmír č. 2
Toto číslo vychází
1. 2. 2017
Novinky
Zdarma jedno celé číslo Vesmíru v pdf.
• Únorové číslo Vesmíru
• Biologické čtvrtky ve Viničné
program na nejbližší semestr

Krajiny domova

(Marginálie k filmu J. Císařovského Čtyři okamžiky ticha)
Publikováno: Vesmír 74, 399, 1995/7

Koncem 80. let se ve společné závodní jídelně v severočeském Mostu potkávali mládenci z dnes již zrušeného Ústavu krajinné ekologie s archeology ze zdejší, dnes již rovněž transformované, expozitury Archeologického ústavu. Jeden z ekologů si tehdy stěžoval: Náš první náměstek studuje pavouky a říká tomu krajinná ekologie, náš druhý náměstek studuje obsah bóru v půdách a taky tomu říká krajinná ekologie. Byli to tehdy archeologové, kteří ekologům ukazovali krajinu. V severočeské pánvi, kde mizí celé katastry, je totiž možné studovat všechno, co se v zemi zachovalo, protože celá krajina je prokopána. Můžete sestavovat mapu pravěkého osídlení, ves po vsi, kulturu po kultuře, a výsledek je ten, že krajinu vnímáte v časových řezech a v každém řezu můžete odhadnout, jak lidé krajinu využívali.

Roku 1990 uspořádali pracovníci obou ústavů seminář na téma Archeologie a krajinná ekologie, ve kterém se pokusili podávat na krajinu jako na posloupnost, na sukcesi různých krajinných typů, vyrůstajících jeden z druhého a děděných jako štafeta kulturu po kultuře. Někteří účastníci semináře se další dva roky setkávali a rozpracovávali své teze. Vesměs se shodli v pojmech jako substrát či diverzita, ale krajina se jevila jako něco víc než součet jejích částí. Začali se tedy dohadovat o géniu loci nebo o citové hodnotě krajiny. Často totiž chráníme krajiny, kde můžeme vypočítat nějaké hodnoty počet chráněných druhů, skalní tvary, věkovitý strom. Ale stejně oprávněně se dá říct, že je třeba chránit, co máme rádi. Přírodovědci a ochranáři se často na krajinu dívají z pohledu, kolik konikleců v ní roste a kde žije ještěrka zelená. Jenže my ztrácíme nejenom vzácné druhy, ale i krajinu jako takovou. V roce 1993 se na dalším semináři, tentokrát nazvaném Krajina a prostor, sešla různorodá skupina přírodovědců, umělců a filozofů. Zdeněk Kratochvíl na něm mluvil o vzájemné vazbě vnější a vnitřní krajiny, o tom, že poškozováním vnější přírody ničíme vlastní vnímání a cítění, krajinu našeho těla. Ivan Havel na židli s červotočem demonstroval, že pro červa je židle světem, ale pro astronoma neexistuje, krajina pak je průsečíkem mnoha měřítek od úrovně mikroba až po úroveň hory. Martin Stejskal se zabýval krajinou jako erosem, hlavně rovnými a více šťavnatými ženskými krajinami. Řekl, že stačí srovnat duši barokní krajiny s duší průmyslové aglomerace, abychom věděli, kde žijeme a co se s námi stalo. Ivana Horáčka zaujala orientace netopýrů, kteří si musí pamatovat pár drobných otvorů k přezimování na obrovských areálech. Netopýr, který neumí číst krajinu, je ztracen v prostoru i pro svoji společnost. Jiří Fiala vyprávěl o čichových mapách města, o taktilních plánech jsou chodníky, po kterých se nám dobře chodí. O informační hodnotě krajiny je rozdíl bloudit neapolskými uličkami nebo sídlištěm Opatov. Jiří Sádlo popisoval kybernetiku českého génia loci a porovnával např. měkkou parovinu se skalnatým říčním fenoménem slovy: Česká krajina je něco mezi rabim Löwem a Švejkem. Oba se dají těžko uchopit, ale každý z jiného důvodu. Stanislav Komárek ve své přednášce o rodných jižních Čechách nazvané Doudlebia jako fenomén, Doudlebia jako osud kromě jiného popisoval lakotné jihočeské sedláky, kteří si navzájem posílají homeopatické jitrničky, a prosil nás, abychom jej necitovali, protože by nesměl domů.

Následoval další rok diskusí nad krajinou. Společně s Vojenem Ložkem nás zarmucovaly dvě věci úbytek prostoru krajiny a úbytek její krásy. Tato země je malá a konečná, každou silnicí z ní něco ukrajujeme a něco ztrácíme. Lidí zde žije asi tolik jako v roce 1930, ale co jsme za tu dobu se zemí udělali? Kolik prostoru vyplýtvali na amorfní krajiny, které nejsou ani civilizací, ani přírodou? Podívejte se na krajinu z minulého století vesnice je vesnicí, pole polem a les je krásný, protože v něm stojí hájovna a nic víc. Les ve vesnici je stejně ošklivý jako vesnice v lese.

S prostorem krajiny ubývá i její krása. Estetická hodnota naší země neustále klesá, jednou budeme možná mít dost odstavných ploch a skladišť, ale nebudeme mít domov. Degradace celých zemí pro mne představuje něco horšího a nebezpečnějšího než skleníkový jev a ozonovou díru dohromady. Jsme kontaminováni stopovými prvky, šumem reklam i slovy veřejných činitelů.

Mezitím šel paralelní cestou Josef Císařovský. Zabýval se myšlenkou promítnout plátna velkých českých krajinářů 19. a 20. století do skutečné krajiny a ukázat, co se děje s krajinou, a tedy i s námi, protože makrosvět vždy souvisí s mikrosvětem a krajina těla se odráží do krajiny přírody. A naopak. Do dvou desítek obrazů se prolnou skutečné krajiny a my vidíme nejenom devastaci, ale také rozšiřování zelených ploch, zarůstání pastvin lesem. Na mnoha různých úrovních od pochablého lymfocytu našeho těla až po kopec odtěžený na export vidíme ve dvou časových řezech proměny jedné krajiny, jedné společnosti. O filmech se nemá mluvit, jakou na dívání. Jedna z cest desetiletého dozrávání k významu české krajiny našla své obrazové naplnění.

Obrázky

Krajiny domova

Krása středoevropské krajiny je založena na kontrastu mezi sídlem, polem, pastvinou a přírodou. Ves je vsí, protože má určité hranice a stavby drží pohromadě. Jsou obklopeny ovocnými stromy. Představa, že by ve vesnici mohl růst smrk, byla ještě nedávno nemyslitelná. Jako bavorizaci české vesnice označují jihočeští ekologové takový jev, kdy na návsi někdo místo lípy vysadí stříbrný smrk. Vesnice byla postavena pokud možno mimo dobrou zemědělskou půdu. Země byla vzácná, lidé s ní šetřili, pole zůstala nezastavěná. Na svahy kopců vystupovaly pastviny. Les byl rovněž lesem, ničím jiným. Stávala v něm jenom hájovna a byl krásný. Největší nebezpečím středoevropské krajiny je šíření amorfních ploch, které nejsou ani přírodou, ani civilizací. Sídla ztratila hranice, krajina ztratila prostor a s ním krajinný ráz, tedy krásu. Na dobových pohlednicích si všimněte jasně definovaných krajinných funkcí, volných prostorů a zřetelných hranic mezi sídly, poli a lesem.

Čtyři okamžiky ticha

Scénář a režie: Josef Císařovský

Producenti: Krátký film, a.s., Česká televize, Ministerstvo životního prostředí

Stopáž: 50 minut

Jsme v mínusu! slova, která se při noční realizaci tohoto filmu ozývala asi nejčastěji. A tak bylo o sponzorství požádáno mnoho podniků, movitých, nebo i souvisejících s dnešní podobou a stavem naší krajiny: České energetické závody, Severočeské doly, Vodní stavby, Elektrárna Opatovice, Chemopetrol Litvínov, Pražská energetika, Chemapol Group; dále peněžní instituce: Ekoagrobanka, Agrobanka, Živnostenská banka, Česká spořitelna, Evrobanka, Creditanstalt, Čekobanka, Bankovní dům Skala, Pragobanka, Plzeňská banka, Moraviabanka, Banka Haná a mnoho dalších. Nesponzorovali, neměli , nedali, nemohli. Na kulturu, či ekologickou kulturu, jsme si ještě nevydělali. Smůla kutury a ekologie je v tom, že nevíme, kdo a kdy nám řekne, že už na ni konečně máme. Smůla filmu je, že může jen těžko dát jasné návody k tomu, co a jak zlepšit. Film pojatý jako poučná příručka je skutečně jen velmi těžko stravitelný. Prosím vás, byrokrati, nechtějte to od filmu! Vždyť stačí jen to, že uvede vaše myšlenky do pohybu. Pak se vyplatí i ten jeden milion, co zhruba stál tenhle film. Protože pokud v naší krajině probíhá plíživá a nepozorovatelná změna, u nás už k nebezpečné změně došlo a pozorovatelné. A jestliže nevěříte na zázraky, máte pěknou smůlu. Dokončení tohoto filmu je důkazem jejich každodenní existence.

Režisér Josef Císařovský

(*28. 5. 1952) vystudoval FAMU.

Natočil mj.

Bomba motorismus (1982),

Každý metr zeleně (1985),

Čas hanby, mlčení, naděje (1990),

Bestiář (1992),

Obrazy z Čech (1990),

Viva Musica (1991),

Něco lehčího (1992),

Magická trilogie (1993).

V roce 1983 a 1985 získal hlavní cenu Ekofilmu, v roce 1986 Velkou cenu Agrofilmu, v roce 1988 Velkou cenu Akademiafilmu, roku 1991 cenu Trilobit.

Diskuse

Žádné příspěvky