Komerční prezentace
Registrace uživatele

Přihlašte se k odběru informací, novinek, získejte přístup do diskuzního fóra.

Vesmír č. 4
Vesmír č. 4
Toto číslo vychází
6. 4. 2017
Novinky
Zdarma jedno celé číslo Vesmíru v pdf.
• Dubnové číslo Vesmíru
• Biologické čtvrtky ve Viničné
program na nejbližší semestr
reklama

Debilus loci?

Česká krajina dnes
Publikováno: Vesmír 75, 97, 1996/2

Moto: "Něco jsem se naučil od tatíčka, něco od koně a něco od hlíny."

Starý sedlák

Počátkem října uspořádala Hana Svobodová, členka IALE (International Association of Landscape, working group: Culture and Landscape), další ze série pracovních kolokvií o krajině. Po předcházejících tématech "Česká krajina dnes" a "Krajina jako domov" přišlo na řadu sympozium "Krajina českého domova". Přednášky z obou posledních kolokvií budou vydány jako souborný sborník, který naváže na svazek H. Svobodové, ed. (1994): "Česká krajina dnes" (110 stran, 80 Kč, vydalo nakladatelství Karlovy univerzity v Praze a nakladatelství Zlatý dvůr v Třešti).

Téma krajiny jako objektu mnohovrstevného času a prostoru překračuje obvyklé vědecké hranice a dotýká se literatury a krásných umění. Není možné ve zkratce a v jednom odstavci referovat o tak vzdálených tématech, jako je krajinářské zhodnocení naší země (I. Míchal), sociologii (I. Dejmal), obytné krajině dříve a nyní (M. Baše), luční vegetaci (J. Husáková), legislativě (A. Hynek), či dokonce o odrazu krajiny v literatuře 19. století (B. Plánská).

Bylo však několik témat, která se dotýkala každého. Tržní hospodářství zastihlo vesnici ponechanou samu sobě. Od starostů se čeká, že někde seženou peníze na nový vodovod, čističku, že zajistí autobusové spojení pro důchodce, aby mohli za lékařem do města, a dětem školu. Do toho probíhají restituce a transformace zemědělství. Naše venkovská krajina je tak vystavena mnoha tlakům, které by nás mohly mrzet. Především se snaží standardem žití přiblížit městu. K tomu potřebuje peníze, které získává např. parcelací obecních pozemků. Na vesnici vtrhává suburbie. Vzdálený venkov se vylidňuje, ale venkov poblíž města roste. Tím se vytvářejí obrovské aglomerace s problémy, na jejichž řešení vydáváme miliardy. Jde o silniční obchvaty, daleké vodní přiváděče, spalovny. Objevují se různé podniky typu "disneylandů", golfových hřišť a skladiště. Zaniká chov ovcí a české sadařství. Vinohrady jsou opouštěny. Nastává hlad po rodinných domcích a na trhu je možné vybrat si vzory z Nového Zélandu i z Massachusetts. Venkov se plánuje ve městech. Město bere venkovu vodu - krychlový metr vody stojí v Brně okolo 11 Kč, ale v místech, odkud je voda brána, až 27 Kč! Politickým heslem dneška je deregulace, ale budeme-li přidělovat regionům proporční částky toho, co vybraly na daních, stane se z bohatých příměstských zón amorfní suburbie a z chudých oblastí zanedbaná krajina, jejíž obyvatelé se budou stěhovat do měst.

Je výhodnější pomáhat městům tak, že budeme podporovat důstojný život na vesnici. Jinak se nám zvětší města a s nimi narostou všechny ty dobře známé a finančně náročné problémy. Ve Švýcarsku, Rakousku a Slovinsku přikročili k přísně řízenému územnímu plánu, stanovujícímu, které plochy patří sídlu, které polnostem a které lesu. Jenom díky těmto opatřením zůstala zachována švýcarská a hornorakouská krajina před přílivem zbohatlíků s jejich vilami a komunikacemi. Turisté sem rádi přijíždějí a místní lidé zde rádi žijí, protože příroda se vší svou rozmanitostí zde zůstává. Máme dnes reálnou šanci, že části české a moravské krajiny skončí jako některé oblasti Německa či Holandska (ale ve špinavějším provedení), kde na desítkách kilometrů je vidět z jednoho domu na druhý.

Na druhou stranu se venkov zajímavým způsobem oživuje. Předimenzované kulturní domy se mění na obchodní centra, ve kterých se pořádají výstavy. Čím dál víc lidí se věnuje řemeslům, objevují se místní spisovatelé a malíři, kteří nevystavují ve městech a nepublikují "pro cizí". Záměr přemostit Babiččino údolí vedl k vytvoření tzv. "krajinné památkové zóny" s cílem zachovat ochranu historické krajiny (tzv. landscape heritage), jako je třeba Slavkovské bojiště nebo Lednicko-valtický areál, jemuž měl vévodit vysokopodlažní hotel pro netuzemce. Přírodovědci, archeologové, folkloristé jsou stále častěji žádáni k inventarizačním výzkumům, které mají zachránit krajinné celky. Vědci a ochranáři přicházejí ke starostům a vedou s nimi dohovory a boje. Je čas zabývat se krajinou, protože ta nám utíká pod rukama. 1)

Obrázky

Poznámky

1) Poděkování: Místo referování o jednotlivých přednáškách jsem ze sbírky pohlednic vybral takové záběry, které ilustrují proměny naší krajiny, a doprovodil je textem, který vychází zejména z přednášky prof. arch. M. Baše, doc. A. Hynka, Ing. arch. A. Halíka a dalších. Organizátorům kolokvia a přednášejícím děkuji za snahu nalézt společný jazyk a interdisciplinární přesah.

Citát

KRAJINA

Nožičky rosou zmáčené

se brodí loukou červencovou.

Lístečky v řece ztracené

pokojně do neznáma plovou.

Před sebou dálku sametovou,

spěchají cesty zvlažené

a ptáci nové cesty snovou

do země jména Ještě ne.

Josef Hora

KRAJINA: TÉMA PRO VESMÍR

Některé pojmy vypadají co do obsahu příjemně tvrdě a bezrozporně (dokud se na ně nepodíváte příliš zblízka), takže mohou sloužit jako komunikativní slova, když se dělá věda nebo potom píšou učebnice. Třeba 147, molekula nebo genofond. Jiné pojmy, a typicky právě krajina, vzdorují hned od začátku. A tak chtít chránit něco tak vágního a subjektivního,jako je jakýsi "krajiný ráz", je na pováženou.

Dobře, chraňme tedy něco základnějšího a méně subjektivního, třeba genofond; ten je jistě definován jasně a tvrdě. Jenže když se mluví o ochraně genofondu, většinou se to zjednoduší na úroveň genofondu druhů, a pak ovšem vypadá všechno jasně: když zachráním takovou tu kytku (aspoň jednu), co pod ní je v atlase napsáno koniklec luční, tak jsem zachránil její genofond, ne? Jenže co s genofondem lokálních populací, taxonomicky nezachytitelných? Co s geny vlastností, které se (dnes) fenotypicky neprojevují nebo jejichž selekční význam či praktickou využitelnost v reálném prostředí neznáme? A není nutno hned myslet na ochranáři oblíbený neboť nedostupný genofond tropů. Co příklad zcela stačí degradace genofondu našich běžných lučních trav působená na světové úrovni šlechtěním na RC-startegii (tj. čím víc hnojiv, tím víc píce), introdukcemi semenného materiálu a likvidací lokálních domácích populací.

Takže ochrana genofondu spočívá hlavně v ochraně těch vlastností, o nichž dosud nic nevíme. Abychom je poznali, potřebovali bychom něco nemožného - genetickou mapu každého druhu (nebo aspoň skupiny druhů) a její modifikace pro jednotlivé drobné typy - ale co jsou ty drobné typy, to už zase neví žádný. A to je jenom jedna ukázka nejasností okolo pojmu genofond. Ale takové nejasnosti, ať ve vymezení či v obsahu, nemohou přece pojem genofond diskvalifikovat! Aspoň intuitivně cítíme, že pojem genofond je zcela oprávněný a ochrana genofondu nutná!

To je to: krajina je také věc intuitivně jasná, ale pokud čtenář právě není krajinným ekologem nebo s krajinou či aspoň s krajinným měřítkem nezachází v rámci svého vědního oboru, může v něm snadno vyvstat pochybnost, zda krajina je vůbec vědecký pojem - zda patří do vědy.

Pojem krajina je totiž od začátku vágní, navíc silně zatížený subjektivitou, nelze v něm od začátku vytyčit přehledné reduktivní kategorie, kterých bychom se dále mohli držet. A navíc: Krajina je strašně triviální - nemáme ji stále před očima? Není možná i můj pokoj s omezeným výhledem na sídliště krajinou? Nebo co vše by do krajiny mělo patřit, aby byla krajinou?... Vracíme se k počátečnímu dojmu vágnosti a nevymezitelnosti.

Tak o tom zkusme mluvit. Jistě je bláhovost věřit, že by se celá věc vyjasnila, ale nejde přece o nějakou další fázi kanonizace pojmu krajina na součást arzenálu vědeckého pojmosloví.

Naopak, privilegiem krajiny se zdá být právě ona podezřelá triviálnost a vágnost: každý ji zná, a každý ji vnímá trochu jinak a podle toho o ní muže mluvit. Ale zároveň (narozdíl od slov úplně univerzálních) je tu dost záchytných bodů na to, aby taková diskuse nebyla zase už jen uštěpačnou polemikou o relativizovatelnosti čehokoli každým voříškem vrtichvostem, anebo - z druhé strany - o postmoderní neuctivosti vůči svatým pravdám Jediného pravého vědectví.

Právě otevřenost fóra Vesmíru jdoucí od přístupů založených na eleganci krajní redukce po (např.) činnost esejistickou zpředmětňující vědeckou úvahu in statu nascendi dává možnost takovou rozpravu otevřít.

Mimo jiné - krajina se zdá být poukazem k otázce: kde končí přírodní vědy směrem k humanitním? Aniž taková otázka má vést k pokusům prohlásit třeba archeologii za jednu z mnoha historických autekologií obratlovců, mohla by dát možnost navázat sféru humanitní a přírodovědnou na méně triviální úrovni komunikace, než jakou poskytují např. tzv. pomocné vědy archeologické.

A konečně - naší krajinou je krajina Zemí českých. Na to, jak permanentně je v posledním století ohrožena a jak z ní mizí nápadné krajinné struktury a ničeny jsou celé drobné krajinné celky (teď to, jak víme, čeká Koněprusko), je česká krajina známá vlastně velice málo. Jistě - dílčích údajů jsou stohy, a díky za ně. Potřebujeme ale najít klíč k interpretacím, k syntéze (ne k běžným aritmetickým průměrům telefonních seznamů!), a k tomu je nutná diskuse odborníků i laiků v co nejširším spektru.

Jiří Sádlo

Jedním z největších problémů staveb z nepálené hlíny je správné prohnětení materiálu. Je zapotřebí, aby destičky jílových materiálů byly orientovány pravidelně a nevytvářely domény s jinými orientacemi, které pak působí jako středy destrukce. Tradiční architektura např. islámského světa řeší tento problém úmorným, neustálým hnětením hlíny. Korejský vesničan zase hlínu odkládá na pár let vymrznout, čínský hrnčíř používá hlínu připravenou jeho dědečkem, míchá ji s organickými zbytky a nechává "vyhnít". Do takto připravené hlíny pak míchá otruby a kamínky, které mají funkci jakési armatury. Pan František Mrázek ze Svésedlic u Přáslavice přišel víceméně náhodou na jiný způsob, který je dnes chráněný patentem. Hlínu zvláštním způsobem mele a míchá do ní zbytky starých cihel a stavebního rumu. Když před třemi lety postavil první zídku z nepálených cihel, sousedé mu prorokovali, že se rozmočí a spadne. Nenatřel ji ani vápnem, aby zjistil, co stavba vydrží. Vypadá to tak, že nepálená hlína je mnohem pevnější materiál, než jsme vůbec kdy předpokládali. Dodnes řada lidí bydlí nebo pracuje v domech starých i 200 let, aniž by věděli, že jsou postaveny z nepálených cihel, a to se týká i tak velkých staveb, jako jsou radnice. Podle F. Mrázka vývoj směřuje k tomu, aby na starou bouračku přijela pojízdná linka, což je mlecí zařízení a míchačka. Na místě semele staré cihly a odpad, smíchá je se základovou hlínou a z tohoto materiálu postaví dům, aniž by se odvážel materiál na skládky, zdaleka vozily cihly a cement. Takový dům nebude pro každého, protože "panelové" návyky jsou v nás příliš silné, ale zato má šanci vydržet déle než běžné sídliště. Nevím, zda pan F. Mrázek se svým nápadem prorazí, a nedovedu odhadnout technické problémy, se kterými se bude potýkat, ale jsem si jist, že uvažuje správným směrem, který řeší recyklaci, energetickou náročnost, cenovou dostupnost stavby i touhu žít v dotyku s přirozenými materiály.

Václav Cílek

Panoramata pěti menších měst (na obrázcích obrázek, obrázek, obrázek, obrázek) zachycují situaci v letech 1900-1918. Velmi instruktivní je pohled na Ledeč nad Sázavou (viz obrázek). Jedním tradičním ohniskem sídla je hrad s podhradím. Malebná, chaotická část sídla, v němž řada domků má ještě šindelové střechy, je narušena stavbou železnice, která se stane osou další zástavby. Relativně honosné domy vznikají na periferii sídla a tím obracejí tradiční hierarchii, v níž nejlepším stavbám býval vyhražen střed sídla anebo prostor zcela mimo něj. Členité podhradí většinou neposkytuje prostor pro zástavbu a tak již od 13.-14. stol. plánovitě vznikají městské středy na rovných místech dál od hradu. Na náměstí se koncentruje obchodní život komunity. Nad trhem bdí radní, rychtář a později četníci či policie (policie je odvozena od polis" - město). Lepší obchody se uzavírají v zájezdním hostinci, ze kterého vzniká hotel. Finanční záležitosti se odehrávají v záložně, jež je podobně jako dnes jednou z nejhonosnějších staveb ve městě. Městské záložny a kampelička mají jeden zajímavý dopad - vymaňují vesnici z vlivu nenáviděných lichvářů. Tam, kde nevznikly - např. v Polsku či Rusku - se nedaří utlumit vlny antisemitizmu. Hotel, radnice, záložna a škola se rychle vymykají z malé zástavby a otevírají cestu urbanizaci (na snímku vpravo).

Na záběru z Nového Města nad Metují (viz obrázek) vidíme směry, jimiž probíhá další urbanizace. Je to jednak okolí hlavních silnic, a zejména cesta k nádraží, jednak periferie. Vznikají zde nejenom nové továrny, ale také velké činžovní domy pro dělníky a sídla nové buržoazie (vlevo a v popředí záběru). V Červeném Kostelci, donedávna nevelké dědině, již samotný fotograf volí za nejdůležitější stavbu novou továrnu (viz obrázek). Původní střed se zcela ztrácí v zeleni v okolí kostela. Osada roste jako chobotnice podél cest a později pohlcuje plochy mezi jednotlivými rameny. Sídlo se začíná dotykat lesa, čímž mizí nárazníkové pásmo zahrad, polí a pastvin. Samotný les se industrializuje.

Rokycany (viz obrázek) jsou již obklopeny soustavou komínů na industrializované periferii. Cena půdy stále roste, zástavba se zahušťuje, vznikají řadové domky, jejichž obyvatelé jsou zaměstnáni v místních továrničkách. Na několika místech vidíme velké budovy jako středy druhotné urbanizace periferie. Město ztrácí jednotnost a stává se shlukem aglomerací anebo později satelitních sídlišť. Nervatura krajiny se proměnila - z ostrůvků civilizace se stává soupeřící plocha navzájem si konkurujících celků.

Diskuse

Žádné příspěvky