Komerční prezentace
Registrace uživatele

Přihlašte se k odběru informací, novinek, získejte přístup do diskuzního fóra.

Vesmír č. 4
Vesmír č. 4
Toto číslo vychází
6. 4. 2017
Novinky
Zdarma jedno celé číslo Vesmíru v pdf.
• Dubnové číslo Vesmíru
• Biologické čtvrtky ve Viničné
program na nejbližší semestr
reklama

OLDŘICH KOTYZA, FRANTIŠEK CVRK, VLASTIMIL PAŽOUREK: Historické povodně na dolním Labi a Vltavě

169 stran, 52 Kč, vydalo Okresní muzeum v Děčíně, 1995
Publikováno: Vesmír 76, 707, 1997/12
Rubrika: Nad knihou

Teprve povodně letošního roku mě upozornily, že jsem ještě nenapsal anotaci této důležité knížky vydané ve vzdáleném Děčíně a distribuované, pokud vím, jenom místním muzeem. Rovnou je třeba říct, že jde o důležité a potřebné dílo, které by jinde – např. v Německu či Holandsku – vyšlo v renomovaném nakladatelství a bylo by anotováno v celosvětové distribuční síti. Leč povodně přicházejí a časy se mění. Dřív jsme pod pojmem klimatická změna rozuměli skleníkový jev a tomu jsme věnovali mnoho času a řadu sympozií. Mezitím nám – až na několik výjimek – utekla problematika přirozených oscilací klimatu.

Kniha shromažďuje řadu historických podkladů o povodních na dolním toku Ohře, Labe a Vltavy. Často jde o nesouměřitelné veličiny – údaje z kronik, vodočtů či povodňové čáry na budovách a skalách. V řadě případů je obtížné odlišit, zda povodeň byla velká vinou vysoké kulminace nebo dlouhé doby trvání. Podle archeologických údajů je patrné, že vsi bývaly ve 13. století jen výjimečně zakládány v hrdlech meandrů nebo na výplavových kuželech. Pravidelně však stávaly na říční terase bezprostředně (2–6 m) nad říční nivou, i když se v průběhu 14. století stěhovaly do vyšších poloh. Něco podobného platí i pro středověká města, u kterých je spjatost s řekou obzvláště nápadná. Řeky umožňovaly vodní dopravu, zásobovaly rybami a poskytovaly vodní energii i samotnou vodu.

Čtrnácté století je obdobím velkých povodní – zanikla tehdy všechna sídla ležící níž než 5 m nad hladinou řek. Zároveň docházelo k velkým splachům půdy, niva se zarovnávala a povodně zasahovaly vyšší úroveň. Kromě klimatických oscilací to pravděpodobně souvisí i se zavedením těžkého pluhu ve 13. století, což odstranilo archaická čtvercová políčka obklopená ze všech stran travnatými souvratěmi. Tato pole byla nahrazena dlouhými, k erozi náchylnějšími poli. Množí se zprávy o tom, že půda musela být na pole opět vynášena v koších. Velká eroze postihovala rovněž nově zakládané vinohrady. Po celý středověk měly řeky nevysoké břehy, rozlévaly se do několika generací odstavených ramen. Ostrovy byly běžnou součástí říčního údolí.

Již od 14. století můžeme hovořit o vodním hospodářství. Městské rady začaly pečovat o čistotu řek i studní. Ještě v 16. století dávají lékařské příručky přednost čerstvé říční vodě před bahnitou vodou studniční. Konec extrémních vodních stavů spojených s povodněmi, vznikem údolních mokřadů, přemísťováním vesnic i celých měst (Děčín) nastává počátkem 15. století. Prudký nárůst povodní pak pozorujeme po roce 1750 a celé 20. století je charakterizováno povodňovým klidem. Po letošních záplavách již tušíme, že může jít o klid před bouří. Povodňové minimum pak zcela zřetelně přispělo k vyhasnutí „povodňové paměti“ se všemi jejími aspekty jako zastavování nivy, napřimování toku a ztráta retenční schopnosti krajiny.

K povodním dochází zejména při krátkých, ale silných deštích, při dlouhodobých mírných deštích a následkem jarního tání sněhu. V zimě se nebezpečně projevuje tzv. „vánoční obleva“, vcelku pravidelné zvýšení teploty v poslední prosincové dekádě, které bývá doprovázeno táním nebo dešťovými srážkami. V létě považují autoři za mimořádně nebezpečnou tzv. van Berberovou dráhu tlakové níže, směřující od severní Itálie směrem na Moravu. Výrazná níže má za následek zostření frontálního rozhraní doprovázené vyššími, stabilnějšími srážkami. Výskyt četnosti všech druhů povodní poměrně úzce souvisí s ročními úhrny srážek, což ukazuje na význačný vliv nasycenosti půdního pokryvu vodou.

V Praze byl měřítkem velké povodně dosah na Staroměstské náměstí. To bylo podle historických zpráv zatopeno jen třikrát (1432, 1501 a 1655). Povodně ovlivňovaly i pražskou architekturu – nad křižovnickým kostelem sv. Ducha na konci Karlova mostu byl kvůli povodním vybudovaný „o patro výš“ nový kostel. Staroměstský sv. Mikuláš a sv. Jiljí byly postaveny na plošině bránící zatopení kostela. Ale i přes 8 schodů vedoucích do Jiljí v Husově ulici byl kostel dvakrát až po oltář zatopen vodou. Takováto povodeň by dnes zasáhla až na Můstek.

Důležitým závěrem knihy je, že povodně přicházejí ve shlucích a periodách. Většina našich klimatologů se domnívá, že právě v těchto letech se mění dlouhodobý (30–50 let trvající) teplotní a srážkový chod ve prospěch poněkud vlhčího a studenějšího klimatu. Myslím, že to znamená jediné – pravděpodobnost výskytu povodní roste. Trochu to říkám nerad, protože tímto konstatováním v prvních týdnech po povodních nezačali argumentovat ani tak environmentalisté, ale stavební firmy snažící se využít pocitu ohrožení k získání státních zakázek.

Aktuální zůstává komentář Václava Krolmuse k povodním z let 1784 a 1845: Lid obecný se této náhlé povodně nenadál. Málo kdo na ni pomyslil, tím méně, aby byl sobě něco odstranil nebo vynesl, jakožto letošního roku, v kterémž se zprávy v novinách nebo od počestných lidí vypravovaly, že množství sněhu napadlo – přece žádný ve velkou povodeň nedůvěřoval. Proto je záslužno, aby Čech svou vlast a její příběhy minulé dokonale znal a do budoucnosti bedlivě nahlídal, moudře a opatrně si počínal, aby to, co si za léta dlouhodobá klopotně vydobil, nastřádal a uložil, suchou hubou náhle o to nepřišel, jako se to již tolikrát stalo.

Soubory

Článek ve formátu PDF: 1997_V705-707.pdf (247 kB)

Diskuse

Žádné příspěvky