Komerční prezentace
Registrace uživatele

Přihlašte se k odběru informací, novinek, získejte přístup do diskuzního fóra.

Vesmír č. 9
Vesmír č. 9
Toto číslo vychází
1. 9. 2017
Novinky
Zdarma jedno celé číslo Vesmíru v pdf.
• Zářijové číslo Vesmíru
reklama

Podivuhodní savci Austrálie

3. Draví vačnatci
< předchozí | seriál: Podivuhodní savci Austrálie | další >
Publikováno: Vesmír 81, 144, 2002/3
Obor: Zoologie

Když před 55–70 miliony let přicestovaly do Austrálie malé jihoamerické vačice, prodělali i na tomto kontinentu vačnatci velkou adaptivní radiaci. Nejdřív se zřejmě vyvinuly rody drobných vakomyší (podobných dnešním rodům Antechinus, Sminthopsis) a vakorejsků (zastoupených dnes rody Dasyuroides či Phascogale). Konvergentní evolucí vzniklo množství morfologických typů shodných s placentály, ale i s jihoamerickými vačnatci. O pleistocenním vymřelém vačnatci velikosti levharta až lvice rodu Thylacoleo se dlouho předpokládalo, že byl typicky dravý. Redukce jeho stoliček a vývoj podivných silných nůžkovitých čelistí však dnes vedou spíše k názoru, že byl všežravý.

Tasmánský tygr – vyhubený vakovlk
Největším dravým australským vačnatcem byl vakovlk (Thylacinus cynocephalus), zřejmě vyhubený v prvé polovině 20. století. Jeho tělo i s hlavou měřilo 100–130 cm, a nadto měl ještě 50–65 cm dlouhý, velmi svalnatý ocas. Nejstarší nálezy pocházejí ze svrchního miocénu. Vakovlk obýval celou Austrálii a Novou Guineu, ale neodolal konkurenčnímu tlaku moderní placentální šelmy – psa dinga – a zhruba před necelými 2000 lety zde vyhynul. Výjimku tvoří jen ojedinělý nález jeho asi sto let staré pažní kosti v západní Austrálii. Velmi mne potěšilo, když jsem při studijním pobytu v Arnhemské zemi (na severu Austrálie) nalezl mezi rituálními domorodými kresbami i několik zobrazení vakovlka. Udržel se pouze na Tasmánii, která byla od australského kontinentu izolována přibližně před 12 000 lety, tedy ještě před příchodem psa dinga do australské oblasti. V důsledku stavby těla byl vakovlk dříve nesprávně pokládán za příbuzného vyhynulým jihoamerickým dravým vakohyenám z čeledi Borhyaenidae, které byly velké až jako medvěd. Molekulárněbiologické metody při analýze kůže a chlupů muzejních preparátů vakovlků prokázaly nepopiratelnou příslušnost k podřádu Dasyuroidea (v rámci čeledi vakovlkovití – Thylacynidae). Vzhled tohoto vačnatého predátora, především příčné tmavohnědé pruhování na hřbetě a zadní části těla, byl příčinou australského názvu tasmánský tygr.

Podobnost vakovlka se psem je nápadná zejména dlouhou psí tlamou a vzpřímenými, dopředu namířenými boltci, také nohy jsou přibližně stejně dlouhé: přední představují 74 % délky trupu, zadní 91 %. U vlka jsou přední i zadní nohy výrazně delší (96 % a 106 %). Velmi podobná je lebka, od vlčí ji odlišuje neúplné proděravělé tvrdé patro a větší počet zubů (46). Naprosto rozdílnou stavbu má dlouhý svalnatý ocas s masivním kořenem. Vakovlci – na rozdíl od většiny vačnatců – došlapovali jako psi na prsty. Při konferenci Unie zoologických zahrad v Sydney jsem viděl dvacetiminutový film o dvou posledních žijících vakovlcích ve velkém výběhu zoologické zahrady v Hobartu. Pohyb byl naprosto odlišný, pomalejší, ale hlavně strnulejší než volný a pružný chod i běh vlka. Vakovlci občas i klusali, dokonce se dovedli postavit a chvíli udržet jen na zadních nohou. Nejvíce mne však fascinovalo jejich zívání, při němž otvírali čelisti na neuvěřitelný úhel 150–170 stupňů.

O životě vakovlků toho víme velmi málo. Podle zvukových záznamů ze zoologických zahrad v New Yorku, Londýně i Berlíně se při vyrušení vakovlci ozývali kašlavým štěkáním, většinou však byli zcela tiší. Vakovlci měli poměrně malý vak s otvorem obráceným dozadu a byly v něm 4 mléčné bradavky. Na rozdíl od většiny vačnatců měli zakrnělé vakové kosti, které po celý život zůstávaly chrupavčité. Podle pozorování v přírodě samice vychovávaly obvykle 2–3 mláďata. Ta však malý vak brzy opouštěla a samice je ještě dlouho kojila v hnízdě. Nedospělá mláďata matku doprovázela po několik dalších měsíců.

Při lovu se řídili zřejmě vynikajícím čichem a asi buď přepadali spící větší vačnatce, nebo je možná dovedli vytrvalým klusem uštvat. V žaludku ulovených vakovlků se našly zbytky klokanů, dokonce i zbytky ježur. S postupnou kolonizací Tasmánie se vakovlkům naskytla velmi snadno přístupná a snadno ulovitelná kořist – hospodářská zvířata, zejména ovce a drůbež. To ovšem noví usedlíci – podobně jako v ostatních světadílech – nehodlali trpět. Již r. 1830 Van Diemenova zemědělská společnost začala vyplácet odměny za zástřel vakovlků, r. 1888 vyhlásila vláda v Tasmánii vakovlka za nejvážnějšího škůdce a podle statistik bylo za 20 let vyplaceno 2268 odměn. Hubením vakovlků se oficiálně živili lovci zvaní doggeři, kteří s úspěchem používali i otrávené návnady, ostatně při kolonizaci Tasmánie posloužil jed také k vyhubení domorodých Tasmánců. Poslední vakovlk byl (podle oficiálních zpráv) uloven r. 1933, v zoologické zahradě v Hobartu uhynul poslední jedinec, samec Benjamin, r. 1936 a v témže roce australská vláda „prozíravě“ vyhlásila jeho absolutní ochranu.

Od té doby se nesčetně výprav pokoušelo vakovlky v přírodě objevit. Existuje množství neprokázaných nálezů a pozorování, ač zejména koncem 20. století se těchto výprav účastnil např. známý horolezec E. Hillary a byly použity i helikoptéry. V devadesátých letech, kdy jsem Tasmánii navštívil naposled, jsem se zděšením zjistil, že mnoho původních oblastí, kde vakovlci žili, využívají japonské dřevařské firmy – ne však k hledání legendárního vačnatce.

Tasmánský ďábel přežil
Druhý největší dravý vačnatec – ďábel medvědovitý (Sarcophilus harrisi nebo též S. laniarius) – přísluší do čeledi kunovcovitých (Dasyuridae). Jeho tělo s hlavou měří 57–65 cm, ocas je dlouhý 24–26 cm, hmotnost má 6–8 kg; samci jsou vždy větší. Také ďábel kdysi žil i v Austrálii, ale ani on neodolal konkurenci psa dinga a udržel se jen na Tasmánii. Stejně jako vakovlk byl i ďábel silně pronásledován, a navíc celou populaci dvakrát těžce zdecimovala virová infekce, přenesená zejména z domácích koček a psů. Díky ochraně se ale ve vhodných lesních biotopech Tasmánie dosud vyskytuje poměrně běžně. Je převážně nočním tvorem, ve dne se pravidelně sluní.

Měl jsem možnost dobře poznat ďábly v chovných výbězích některých australských rezervací. Ďábel jistě není sociálním zvířetem, ale i tehdy, když byl chován ve skupinách, docházelo ke střetům jedině při požírání kořisti. Je zajímavé, že při agresivním vyladění ďáblům v důsledku většího prokrvení nápadně zrudnou boltce a kůže na hlavě i na břiše. Pohybují se téměř výlučně mimochodem, a když běží, připomínají svým kolébavým pohybem houpacího koně. Svá teritoria si značí pravidelným přikládáním kloaky k podkladu – mají v ní totiž zvláštní pachovou žlázu. Tasmánští farmáři v nich stále vidí nepřítele ovcí. V menším výběhu v rezervaci Healesville jsem zkoušel fotografovat ďábly při lovu. Postupně jsem k nim vpouštěl několik tmavých laboratorních potkanů. Největší samec okamžitě na potkana zareagoval a pokoušel se ho dosti neobratně ulovit. Potkan se houževnatě bránil a pokousal ďábla tak, že mu z nosu kapala krev. Nakonec se mu podařilo osvobodit se a utéct. V Tasmánii jsem sledoval ďábla hodujícího na ovci usmrcené automobilem. Síla jeho chrupu byla úžasná, hladce překousl i dlouhé kosti. Podle současných pozorování se ďáblové v přírodě živí převážně zdechlinami nebo nemocnými či poraněnými živočichy. Je zajímavé, že si při požírání ukousnuté sousto podávají do tlamy přední končetinou.

Samice je březí 31 dnů a porozená mláďata, dlouhá jen 12–13 mm, se musí sama vyšplhat do vaku, který je obrácen otvorem dozadu, a přichytit se na jednu ze 4 mléčných bradavek. Bradavek se mláďata drží přibližně 90 dní, v té době jim začíná na těle vyrůstat srst a otvírají se jim oči. Za 105 dnů je mládě celé osrstěné, vylézá z vaku, ale setrvává v hnízdě, kam ho samice chodí kojit. Kojení trvá ještě dalších 15 týdnů, a teprve pak mláďata opouštějí hnízdo. Přidržují se však zuby matčiny srsti a nechávají se vozit. Samostatná jsou až po 8 měsících.

Bohužel i ve zcela moderních publikacích z konce 20. století se stále udržuje líčení britského královského úředníka G. P. R. Harrise z roku 1808 popisující ďáblovo chování: „Samec i samice, které jsem choval svázané těžkým řetězem v sudě, spolu neustále bojovali. Jejich šarvátky trvaly celou noc… Je hojný v blízkosti Hobartu a jeho maso jemnou chutí připomíná telecí.“ Vlastním pozorováním jsem se však přesvědčil, že v něm není vůbec nic ďábelského – ďábelská byla jen péče, kterou mu poskytl pan Harris bezmála před dvěma sty lety.

Soubory

Článek ve formátu PDF: 2002_V144-146.pdf (1 MB)

Diskuse

Žádné příspěvky