Komerční prezentace
Registrace uživatele

Přihlašte se k odběru informací, novinek, získejte přístup do diskuzního fóra.

Vesmír č. 5
Vesmír č. 5
Toto číslo vychází
4. 5. 2017
Novinky
Zdarma jedno celé číslo Vesmíru v pdf.
• Květnové číslo Vesmíru

Zygmunt Bauman, sociolog a filozof naší pozdní doby

Publikováno: Vesmír 85, 627, 2006/10

V posledních deseti letech se v nabídkových seznamech renomovaných nakladatelství u titulů, jež uvádějí „sto nejvýznamnějších…“ nebo aspoň „padesát nejdůležitějších…“ myslitelů v oblasti humanitních věd, s neúprosnou pravidelností objevuje jméno Zygmunta Baumana. Jde o sociologa polského původu, žijícího od roku 1971 ve Velké Británii, autora několika desítek knih zásadního významu pro humanitní vědy a atraktivních i pro čtenáře zcela neprofesionální. Jeho umístění v čele řady významných není zdaleka dáno jen šťastnou shodou, že písmeny B a A téměř počínáme abecedu. Bauman je skutečně světově proslulý, ačkoliv vrchol jeho vědeckého usilování je poněkud paradoxně situován až do druhé půle jeho života. Všechny své zásadní knihy napsal vlastně až v době, kdy odešel „na zasloužený odpočinek“: zproštěn akademických povinností začíná psát sérii knih, jež jsou věnovány jedinému tématu – proměnám naší společnosti v druhé polovině 20. století.

Řadu knih začíná prací Legislators and Interpreters: On Modernity, Postmodernity and Intellectuals (1987), v níž si klade otázku, jak se změnila role vzdělanců v průběhu posledních desetiletí: jde o trnitou cestu od „proroka“, tvůrce, a zejména obhájce velkých reformních (a revolučních) projektů ke skromnější a jedině možné roli „vykladače“ tohoto světa, jeho každodenních problémů.

Každodenností ale Bauman nerozumí jenom to, co se jí rozumí v běžném jazyce (a někdy v tzv. everyday sociology), totiž naše každodenní obstarávání živobytí, denní rutinní činnosti, jako je práce, stereotypizovaná zábava, nakupování, ale i to, co naši každodennost „rámuje“ – celý náš velký „globální svět“. Bauman byl jeden z prvních, kdo postřehl, že budoucí svět bude nově strukturován, že řez sociální nerovnosti se již nepovede ani tradičními třídami, ani rasami, ba ani tzv. genderem, ale především mezi těmi, kdo budou v novém globálním světě mobilní, pohybliví („globálové“), a těmi, kdo budou novou dělbou práce odsouzeni k tomu, aby zůstali svázáni se svým místem („lokálové“). Bauman samozřejmě vidí, že lokálové budou tvořit masu turistů, ale jejich životní způsob bude nepůvodní, bude kopií (nevalnou až karikaturní) životního způsobu „celebrit“.

„Naše civilizace je první kultura v dějinách, která si necení trvalého, první civilizace, která dokázala rozsekat životy do sérií epizod bez jakýchkoliv důsledků a případných závazků… Při tomto trvalém překračování mezí jsme dnes dorazili na území, které nikdy žádní lidé neobývali, na území, které lidské civilizace minulosti pokládaly za neobývatelné,“ píše v Individualizované společnosti (česky 2004, s. 290). Mluví-li Bauman v tomto kontextu o území, nemá samozřejmě na mysli geografické, ale sociální teritorium: jsme ve světě, který je historicky bezprecedentní, který nemá analogii a pro nějž nenacházíme vzorec, v němž by se nám nabízela řešení. Je lhostejno, zda takové společnosti budeme říkat postmoderní, nebo pozdně moderní (Bauman nepatří jednoznačně k „postmoderním myslitelům“, sám se totiž tak ani nevidí): pojem „postmoderní“ Bauman používá nejen proto, že bez něho se nelze pohybovat v akademických kruzích, ale také proto, že je v podstatě hluboce lhostejné, jak se naše společnost bude sama označovat – to stejně udělají naši potomci a nás se ptát nebudou. Co je ale podstatné, jsou dvě věci:

1. Žijeme ve společnosti, která vykazuje znaky bezprecedentnosti (například zrychlení sociálního času, neustálou technickou inovaci, ale také fatální růst populace, obrovský rozpor mezi vyspělými a „zaostalými zeměmi“, nové konzumní vzorce, dominanci mládežnických subkultur, které diktují charakter masové kultuře atd.).

2. Žijeme ve společnosti, která je poznamenána ambivalencí, tzn. téměř každý sociální jev a proces je nejednoznačný, lze mu současně připsat pozitivní i negativní rysy. Fakt ambivalence vedl k růstu relativismu nejen ve vědě (což je speciální otázka, kterou Bauman neřeší), ale i ve společnosti, což ale ve svých krajních důsledcích znamená zpochybnění tradičních morálních hodnot, jež ztrácejí svou závaznost, protože není sociální síly, která by je ochraňovala…

A zde jsme u témat oné relativizované každodennosti, o níž Bauman se zaujetím píše – nevolí témata bagatelní, píše o roli těla a tělesnosti, o „strategiích nesmrtelnosti“, které moderní člověk vytváří ve strachu ze smrti, již chce vytěsnit ze svého života, o svobodě a důstojnosti, o „fragmentarizaci“ našeho života, který ztrácí jednotící pouto atd.

Bauman je i není skeptik – především je věcný analytik a kritik moderní společnosti a má pro to řadu důvodů věcných i osobních. Životní zkušenost Zygmunta Baumana se nutně promítá nejen do volby témat (nikdy nepíše texty, o jejichž smyslu a společenské závažnosti by nebyl přesvědčen), ale i do způsobu jejich zpracování.

Když byl Zygmunt Bauman v roce 1968 vyhnán z Polska z důvodů nejhanebnějších, totiž rasových, nebyl na své budoucí putování světem (jež naštěstí brzy skončilo trvalým působením na univerzitě v Leedsu) nepřipraven, nezačal „od nuly“ – byl vzdělán varšavskou sociologickou školou a studijním pobytem na London School of Economics. Logicky navázal na tu část svého sociologického díla (a vzdělání), jež se vázalo na fenomén kultury (Kultura a společnost, polsky 1966), studium idejí a ideologií, včetně velkých sociálních utopií (Ideje, ideály, ideologie, polsky 1963) a britského socialismu (Britský socialismus, polsky 1959; Třída – hnutí – elita: Studie z dějin britského dělnického hnutí, polsky 1960). Ačkoliv vyhnán, neučinil ono laciné gesto „velkého odmítnutí“, nezměnil přes noc svou původní duchovní orientaci, ostatně dodnes netají ani své výchozí inspirační zdroje (Marx, později zejména Gramsci), ale ani své nelásky. Věcně jsou ty nelásky zajímavější, protože v době všeobecného nadšení pro „americký model“ sociologie si Bauman zachoval klidnou distanci, kterou po letech shrnul takto: Jakákoliv generalizace na téma americké sociologie je počínáním navýsost neobezřetným a riskantním. Amerika je velká země a z každého pravidla tam lze nalézt vždycky dostatek výjimek. Přiznávám ale, že se v tzv. hlavním proudu americké sociologie necítím dobře… Evropská sociologie je svými dějinami lépe připravena na to, aby se postavila tváří v tvář výzvám toho, čemu říkám tekutá modernita. Podle mého hlubokého přesvědčení nám Amerika rozhodně neukazuje cestu do budoucnosti. Idea unifikujícího tavicího tyglíku se nezrodila v Evropě, protože my, Evropané, vyrůstáme a po celý život žijeme a obcujeme s jinakostí, odlišností, rozdílností.

Takovou tezi ale může formulovat pouze autor, který se volně pohybuje v celé tradici sociologického myšlení a který se dokonale orientuje v tom, co se děje kolem něho – nejen ve světě sociologické literatury, ale především v reálném světě našich reálných životů. Jednu výraznou dominantu, dokonce zcela nezpochybnitelnou, v Baumanově díle najdeme, totiž neustálou starost o mravní rozměr sociálního života: Kdyby základní vlastností lidských bytostí nebyla morálka, nebyla by možná ani společnost, ani sociální řád, ani kultura, ačkoliv se společnost, řád i kultura, ať už to zní jakkoliv ironicky, snaží tuto vlastnost likvidovat, nebo alespoň neutralizovat její důsledky. Člověk je za své volby odpovědný – právě proto je pro „řídicí sféru“ (a to v každém systému bez výjimky) tak výhodné, aby se člověku namluvilo, že „nemá alternativu“.

Jistě, Bauman se netají svou spřízněností s A. Camusem a L. Levinasem, s W. Benjaminem a M. Blochem, protože on vědomě dělá eklektickou sociologii („sociologii ve znamení všezahrnujícího eklekticismu“): proto se zdá, že Baumanova sociologie není „čistou sociologií“, že není „systémem“, že je „psaním jediné knihy“, že je málo uctivá ke klasikům, že do sociologie plete Roberta Musila i Milana Kunderu, Georgese Perece i Jorgeho Luise Borgese atd. To všechno je pravda, ale jak jinak se dobrat porozumění společnosti, která se nám plynule rozplývá pod rukama, mizí jako podzemní řeka, aby se znovu vynořila jako padající vodopád?

České a slovenské vydání jeho opus magnum Modernita a holocaust (původně 1989) nemohlo nechat nikoho na pochybách, že máme před sebou myslitele nejen navýsost originálního, ale také mravně odpovědného – a to je věc v našich časech ojedinělá a nebývalá.

Modernita a holocaust nepatří do řady historických knih, není ani moralistní výzvou. Bauman je zvláštním způsobem „chladný“, protože jeho základní teze, týkající se holocaustu, je velice nestandardní, neobvyklá a (nikoliv záměrně) provokující. Tři teze (doložené spoustou materiálu sociologického, historického i dokumentárního) charakteristické pro Baumanův přístup (jímž se odlišuje např. od H. Arendtové) jsou tyto:

1. Holocaust nebyl prostým zlem, který páchali „zlí lidé“, sociální devianti a sadisté, ale tragický, leč předvídatelný produkt naší moderní racionální civilizace a kultury, která proměnila i genocidu v byrokratickou proceduru, při níž vrah nevidí vražděného, a nemá tedy pocit ani vědomí přímé mravní odpovědnosti.

2. Genocida nebyla účelem sama o sobě, jakkoliv byla součástí politického programu NSDAP, byla realizací „velké vize“ spořádané společnosti podobné dobře pěstěné zahradě, v níž nemá místo plevel – role zahradníka se musí ujmout ti, kteří plevel jsou schopni identifikovat a zničit; v tomto smyslu je holocaust strašlivým pokračováním „racionálních projektů dokonalé společnosti“, který se však stal možný až v epoše „rozvinuté racionality a byrokracie“ (Weber).

3. Holocaust vyžaduje převrácení etických hodnot, vyžaduje etiku poslušnosti, etiku podřízenosti a etiku výkonu, která vytlačuje etiku založenou na lidské blízkosti a sounáležitosti.

Ačkoliv Baumanova kniha není v žádném případě „karatelským textem“, ale hlubokou analýzou, měla by být povinnou četbou – měla by doplňovat právě svou zdánlivě chladnou racionalitou emocionálně vypjaté (protože prožité) texty Primo Leviho, Simona Wiesenthala nebo Viktora Frankla. Bauman totiž nečiní nic méně, než že upozorňuje, že onen racionálně kalkulativní mechanismus, který kdysi genocidní režimy pustily „z řetězu“, je nadále organickou součástí naší každodennosti.

Zygmunt Bauman, vzácný přítel Československa (které se mu jaksi nikdy nerozpadlo), myslitel „epochy vykořenění bez zakořenění“, před nás klade sociologicky, filosoficky i mravně neobvyklé otázky a otázky obvyklé dokáže proměnit ve „velká témata“ našeho postmoderního světa, naší „tekuté modernity“, která je nám osudem i výzvou.

Soubory

článek ve formátu pdf: 200610_V627-630.pdf (167 kB)

Diskuse

Žádné příspěvky