Komerční prezentace
Registrace uživatele

Přihlašte se k odběru informací, novinek, získejte přístup do diskuzního fóra.

Vesmír č. 10
Vesmír č. 10
Toto číslo vychází
2. 10. 2017
Novinky
Zdarma jedno celé číslo Vesmíru v pdf.
• Říjnové číslo Vesmíru
reklama

Zvuky a písmena

Publikováno: Vesmír 86, 267, 2007/5
Rubrika: Úvodníky

Jak se zdá, pralidé vydávali zvuky daleko dřív, než začali vyrývat do skal nějaké značky. Stejně tak prajazyky umožňovaly dřív mluvit než psát. Takže v době, kdy vznikala první písmena, byl již jazyk dlouho mezi námi (námi lidmi) a existovala již bohatá kultura mluveného slova. Jenom se špatně uchovávala a kdykoliv se kmeny pobily, nejméně jedna kultura vzala za své. Příchod písma tehdy asi nebyl tak významný, jak by se zdálo dnešníma očima, přivyklýma na tlusté spisy literární, historické, vědecké, filozofické a policejní. Ukázalo se, že nejstarší texty, ty, které byly rozluštěny, jsou jen nudnými seznamy zboží, dluhů, majetků či panovníků (a dnešním historikům nezbývá než nad takovými seznamy mudrovat). 1) Uplynula řada staletí, než psané slovo svým významem převládlo nad slovem mluveným, ať už v podobě textů náboženských, filozofických či literárních.

Když jsem četl úvahu Jiřího Marvana „Bít, či nebýt?“ (v tomto čísle na s. 327), napadla mě podivná otázka: Proč se vůbec objevuje tak silná touha přizpůsobovat pravopis – čili pravidla jak psát – výslovnosti? Jen proto, že se zřejmě mluvilo dřív než psalo? Dnes, ať už chceme či nechceme, žijeme v kultuře psaného slova, vážíme si knihoven víc než kaváren, hodnotíme publikace víc než přednášky a na univerzitách byly lekce rétoriky vytlačeny kurzy kreativního psaní (však by trocha řečnického cviku nikomu neublížila – nejméně našim politikům).

Jediné, co mi nad zmíněnou otázkou přišlo na mysl: Může to být jakási kolektivní lenost. Především lenost učit se a vyučovat. Nechce se mám učit se dvojímu, říkat univerzita a psát universita. Možná jsem to přehnal se slovem „lenost“, třeba je to dobře míněná touha po jednoduchosti, úspornosti či podobných „materiálních hodnotách“. Dobrá, nechci do toho mluvit, kladu si totiž jinou (asi odborně zcela naivní) otázku: Proč grafiku podřizovat akustice? Proč ne naopak?

Podívejme se na to jinak. V jazyce je nejdůležitější význam (univerzita i universita = vysoká škola jistého typu). Možná že preference zvuků nad písmeny se zakládá na teorii, že písmena označují zvuky, a teprve zvuky označují věci ve světě. Proč ne naopak? Opět hraje roli, že se mluvilo asi dřív než psalo? Nebo že se děti učí mluvit dřív než psát? 2) Což neplatí, že mluvení a psaní jsou si sémanticky zcela rovnocenné? Řekne se: „vrabec“ – a míní se vrabec. Napíše se vrabec – a zase se míní vrabec, nikoliv zvuk slova „vrabec“. Stejně tak pro ty, kdo slovo vrabec slyší nebo čtou.

Pokud by jazykovědci za každou cenu chtěli sjednotit výslovnost a pravopis a stáli před rozhodnutím čemu dát přednost, pak bych rád, aby přihlédli k tomu, že pravopis je „staletá nemovitost, do níž se ukládaly zkušenosti desítek generací“ (cituji zmíněného Marvana), kdežto výslovnost se mění poměrně nahodile během několika let a od města k městu. Pravopis je uložen v knihách, kdežto o výslovnost se starají ti, kdo nás ovlivňují z obrazovky.

Malá odbočka: ač nejsem fonetik, všiml jsem si, že roste počet těch, kdo trochu protahují některé samohlásky na konci slov (možná je to jen pražský jev). Kdyby se pravopis přizpůsobil jejich výslovnosti, mohli bychom dopadnout takto: To bylo v pohoděée, bylo to prostěée okéj. 3) (Já vlastně nevím, proč se mi to nelíbí. Co u jazyka znamená být libé či nelibé?)

Vraťme se k otázce, zda přednost má mít jazyk psaný, nebo jazyk mluvený. Kdo jste dočetli až sem, možná čekáte nějaký závěr. Zde je: Ze systémového pohledu jako by existovaly vždy dva jazyky – v našem případě dvě češtiny – jeden jazyk k psaní a jeden k mluvení (nezaměňovat prosím s rozdílem mezi spisovným a hovorovým jazykem). Jsou to dva různé systémy, oba složité a oba se vyvíjejí, každý trochu jiným způsobem a jinou rychlostí, přičemž se ovšem vzájemně ovlivňují. My uživatelé přitom ovlivňujeme oba dva, jen každý z nich trochu jinak, a to někdy chtěně, jindy bezděky. Uvedu namátkou několik důvodů, proč je dobré, že jsou různé: 4)

Máme-li před očima psaný text, můžeme si jej prohlížet, vracet se, listovat, přeskakovat, ověřovat si významy, zatrhávat, co je důležité, dělat si výpisky. Je-li to navíc text elektronický, můžeme jej snadno redigovat, mazat, přesouvat, průběžně vylepšovat. Lze psát vzkazy sobě i druhým, libovolně vzdáleným v čase nebo prostoru. Existuje kaligrafie jako umění.

Když s někým hovoříme, je to něco zcela jiného. Nevidíme text, zato vidíme oči, tvář a gesta druhého. Sdílíme s ním situaci, která dává řečenému smysl. Nerozumíme-li nebo chceme-li vědět víc, můžeme se na místě zeptat. Pravda, slyšené snadno uniká z paměti, avšak unikátní událost rozhovoru či vyprávění se může také stát zážitkem, na který jen tak nezapomeneme. Existuje herectví, recitace a zpěv jako umění. Jsou tedy dvě češtiny, obě cenné, bohaté a svébytné. Proč jedné z nich dávat přednost?

Poznámky

1) Což ovšem může být i dobrodružné – na podzim o tom bude v CTS workshop.
2) To se v počítačovém věku docela dobře může obrátit. I to, že si náš mozek při čtení údajně slova nejprve „předříkává“, se může obrátit (slova si lze představovat jako řetízky písmenek).
3) Věta je složena ze zvuků, které jsem si zapsal u televize.
4) Záměrně nechávám stranou snadné protipříklady (čtení nahlas, záznam zvuku apod.).

Soubory

článek ve formátu pdf: 200705_V267.pdf (82 kB)

Diskuse

Žádné příspěvky