Komerční prezentace
Registrace uživatele

Přihlašte se k odběru informací, novinek, získejte přístup do diskuzního fóra.

Vesmír č. 10
Vesmír č. 10
Toto číslo vychází
2. 10. 2017
Novinky
Zdarma jedno celé číslo Vesmíru v pdf.
• Říjnové číslo Vesmíru
reklama

Zoufání nad počasím

Publikováno: Vesmír 93, 77, 2014/2
Rubrika: Eseje

Matka příroda opět přivedla červen do rozumné podoby, kdy se člověk těší z přívětivého podletí. Jestliže však jednoho jitra stlačí teploměr až takřka k nule, pak je to žertování až povážlivé. Patrně se povyráží pohledem, jak lidé vytahují honem z šatníků pronaftalinované svetry. Za pár dní se člověk probudí, peřina je skopaná na podlahu, teploměr ukazuje pětadvacet, během dne se vysouká ke třiceti a ještě kus nad, a to už je stav, kdy o žertování, ani trapném, už nemůže být řeči. Svět se potácí, sluneční exploze ochromuje všechno živé. Ženy strhávají ze sebe poslední, co ještě šetří cudnost. Tím se vystavují potížím dermatologickým, ne-li i sexuálním. Ačkoli těm snad ne. Muži se potí, to je to jediné, čím vyčerpávají svou zbývající aktivitu. Lidé otvírají okna v rozpálených bytech a zas je zavírají, protože se zvenku žene dovnitř ještě horší výheň. Druhého dne se však už nežene nic, ani dovnitř, ani ven. Město jako by bylo přiklopeno skleněnou kopulí, pod níž se už nehne list na stromě ani myšlenka v hlavě či vlas na spařené pleši. Je-li co k dýchání, pak slizký neviditelný opar.

Tehdy jsem se octl kdesi v městě beze stopy po stínu. Parno ze mne postupně vysávalo všechno, co bych mohl mít za své já. Zbylo tělo, seděla na něm hlava, která se opile motala, nohy, jestliže šly, tedy samy od sebe, útroby cosi chtěly, ale nebylo jasné co. Oči ještě viděly, ale ne prostor, ten se splaskával do plochy, která ztrácela barvy, až splynula v jakousi vybledlou rozmazaninu. A tu se mi vynořilo v paměti cosi, co jsem snad kdysi četl, slovo o pěti slabikách, každá jako rána do bubnu, DE-HY-DRA-TA-CE. Hrozivě se blížilo a zřetelnilo a tu jsem si vybavoval další slova, „V pokročilém věku…“, „nebezpečí…“, „až smrtelné…“. „Pít,“ zaslechl jsem v sobě, ač jsem žízeň necítil, necítil jsem vlastně nic, dovlekl jsem se do jakéhosi stánku, vypil sklenici, ale hrdlo v mžiku vysálo tekutinu jako rozžhavený písek na poušti. Žádná změna. Bůhví, jak jsem se dopotácel domů, spal a spal, kdoví jak dlouho, až mě probudila bouře, blesky práskaly do pražských věží, palba krup bubnovala do okna. A rádio hlásalo, řeky trhají hráze, zaplavují vsi, zoufalí lidé, jen co spravili domky rozvrácené předchozí povodní, už zase zachraňují plovoucí zvířata a podpírají bortící se zdi…

Co se to děje s matkou přírodou? Co ji pohání k pomateným skokům od mrazu k výhni, od pouštní vyprahlosti k potopám? Matička je nemocná. Kdo ji uzdraví, není-li tu nikdo moudřejší než ona? Jak doufat, že jí pomůžeme my, její děti, když jsme to byli možná právě my, kdo jí nemoc přivodil?

Snad bychom mohli aspoň trochu přispět, aby neubývalo sil, které jí ještě zůstávají.

Brouku, který marně tápal po okenním skle, jsem pomohl na svobodu.

Zhasil jsem v předsíni lampu, kterou jsem včera zapomněl vypnout.

Měl jsem cosi sepsat, i zvolil jsem papír na jedné straně už popsaný. Vždyť každý papírek znamená konec jedné větvičky v lese.

Nic dalšího už mi nenapadlo.

Soubory

článek ve formátu pdf: V201402_075-077.pdf (457 kB)

Diskuse

Žádné příspěvky