Komerční prezentace
Registrace uživatele

Přihlašte se k odběru informací, novinek, získejte přístup do diskuzního fóra.

Vesmír č. 10
Vesmír č. 10
Toto číslo vychází
2. 10. 2017
Novinky
Zdarma jedno celé číslo Vesmíru v pdf.
• Říjnové číslo Vesmíru
reklama

Zlo zvané meliorace

Publikováno: Vesmír 90, 440, 2011/7
Obor: Pedologie

„…a ponižují-li jedni kulturu druhých, ztrácejí pak jedinečnou příležitost převzít z ní to, co by jejich lidství přibližovalo dokonalosti.“

Bhagaván šrí Díp Nárájan Maháprabhudží

„Pamatuji se, jak se kdysi v polovině osmdesátých let vrátil z dlouholetého vězení disident historik Jan Tesař. Jeho úplně první, udivená a přímo vyděšená otázka ke mně zněla: Co jste to udělali s krajinou? On si všiml. My, každodenní svědkové procesu spojování zemědělských družstev a scelování polí, jsme si spíše nevšimli…“

Petr Pithart

Korektně řečeno, v pravém slova smyslu o meliorace vůbec nejde. Ale v dobách, pro které bylo příznačné politicky motivované matení pojmů, se tak i v odborném tisku označovalo velkoplošné odvodňování pozemků. Tehdy se ostatně i jedna z totalitárních forem diktatury jmenovala lidová demokracie, jako reakcionář byl podezřelý každý střízlivě uvažující občan, který okázale nesdílel požadované „dobové revoluční nadšení“ nebo je alespoň nepředstíral. Kapitalistický živel na vsi (kulak) byl prací zedřený sedlák, pracující na svém gruntu do úmoru, bez ohledu na pracovní dobu, rozkulačování znamenalo pro jednu sociální skupinu obyvatel venkova obnovu nevolnictví, bratrskou internacionální pomocí se nazývala okupace a následující násilné uvádění společnosti do anachronického stavu abnormality se nazývalo normalizací. Ostatně v těchto dobách pro dnešní mladou generaci (naštěstí) již nepochopitelných jsme jakoukoliv pravdu doslovně dolovali – např. přes ohlušující praskot, hučení a hvízdot rušiček z vysílání imperialistické lživé, štvavé vysílačky Svobodná Evropa.

Obsahová a pojmová deformace oboru

Z tohoto zorného úhlu jistě potom nepřekvapuje ani to, že těch cca 30 zúrodňovacích, vodohospodářských a kulturně-technických činností, které se běžně vyskytují v rejstřících prvorepublikových melioračních projekčních a stavebních firem (kromě odvodnění jsou zde uváděny např. závlahy, protierozní ochrana, rekultivace, pozemkové úpravy, stavba rybníků a malých vodních nádrží, úpravy malých vodních toků, odbahňování rybníků a kanálů, terénní úpravy, hrazení bystřin, stabilizace strží, budování polních cest, stavby mostků a propustků, zakládání pastvin a jejich zařízení, zřizování sadů, účelové výsadby dřevin v krajině, přírodně-krajinářské úpravy, stavby studní a vodovodních řadů, stabilizace svahů, konsolidace lavinových drah, stokování, slínování, vylehčování těžkých půd, sádrování, rekonstrukce hydromelioračních zařízení atd.) prakticky zdegradovalo na jednostranné plošné odvodnění trubkovou drenáží. Matoucí ostatně byl i název stálé rubriky Meliorace a závlahy odborného časopisu Úroda, který vydávalo tehdejší ministerstvo zemědělství a výživy ve Státním zemědělském nakladatelství v Praze.

Povrchové způsoby odvodnění

Nicméně odvodnění (tedy pouze jeden druh z mnoha prováděných různorodých melioračních opatření) mělo vzhledem k přírodním podmínkám právě na našem území velice bohatou tradici. Především na zemědělských pozemcích se ještě před rozšířením klasické trubkové drenáže stala doslova nutností polohově ustálená, zpravidla každoročně jednou (v určitých případech i vícekrát) obnovovaná síť příkopů, stružek a agrotechnických svodnic. Tato tzv. intermitentní hydrografická síť (= pouze s občasně měřitelnými průtoky) byla výsledkem dlouhodobé zkušenosti zemědělců a lesníků. V průběhu času se v krajině její jednotlivé prvky polohově ustálily.

V některých našich oblastech, např. v rovinatých oblastech Třeboňské pánve s těžkými půdami, se dále používaly specifické způsoby orby do úzkých záhonů (4 až 10 brázdních) a širokých záhonů (10 až 20 brázdních) s příčnými sklony, čímž se docilovalo rychlejšího odtoku přebytečné vody ze svrchních půdních horizontů. Okopaniny, především brambory, se zde pěstovaly v hřebenové kultuře s většími rozměry hrůbků tak, aby se kořeny rostlin dostaly mimo dosah občasného krátkodobého až sezonního povrchového zamokření.

Historické způsoby podzemního odvodnění

Proto nepřekvapuje, že i pro pěstování náročných zemědělských kultur a plodin bylo možno dosáhnout postačujícího odvodňovacího efektu nezřídka pouze provedením ojedinělých prvků podzemního odvodnění, např. pomocí jednoduchých trativodů (= zařízení podzemního odvodnění, jehož funkcí je sbírání, zachycování a odvádění vody), to je sporadickým drénováním menších zamokřených ploch nebo odvodem vody z povrchových vývěrů. Se svědectvími o používání různých typů trativodů a jejich rozdílného provedení se lze u nás prokazatelně setkat již v řadě středověkých osad. Byly odkryty např. i při archeologickém průzkumu zaniklé středověké vesnice Mstěnice u Hrotovic na Třebíčsku nebo při archeologických odkryvech předhusitského Sezimova Ústí na Táborsku.

Zejména však v 18. a především v prvé polovině 19. století na celém našem území dochází k častému zřizování podzemního odvodnění pomocí tzv. kamenných trativodů (=kamenných drénů). Kamenné drény vykazovaly poměrně dobrý odvodňovací účinek, ale jejich nevýhodou byla mimořádná pracnost a značné náklady na zřizování.

Onomaziologická a onomastická svědectví

O širokém rozšíření různých typů podzemního odvodnění na našem území svědčí mimo jiné i velice pestré lidové názvosloví pro tato hydrotechnická zařízení: podzemní rýhy, podzemní struhy, kryté rýhy (Jungmann, 1836, 1838), kryté odtoky (Šwippl, 1840), zavřené svodotoky (Kodym, 1857), hejcuky, hejcochy (Jungmann, 1835), hejcuchy (Fídler, 1987), klusy, klůsy (Jungmann, 1836), kluzy (Šantrůček, 1906), trativody (Jungmann, 1838), průlivy (Ronovský, 1863), vastržeje (Manuskript z r. 1484), vastrže (Jungmann, 1839), vostrže (Spirhanzl – Ďuriš, 1938), vostrřejže, nonstržeje (Fídler, 1987), stoky (Jungmann, 1838), štěky (Jůva, 1957), splavy (Assenbaum, 1860), štůly (Jungmann, 1838), platice (Lambl, 1860), járky (Kott, 1884), prolivy, kamence, kamenice, lasy, lázy, štůlky ap. Obdobně i původ některých jmen pozemkových tratí a vlastní jména pozemků, jako jsou např. Vostřejže, Na vostržích, Na klůzech, Štůly, Lasy atd., lze dovozovat od těchto typů podzemního odvodnění. Poměrně dlouho byl etymologický původ této skupiny pomístních jmen neznámý. Ještě v monografii Pomístní jména v Čechách (O čem vypovídají jména luk, lesů, hor, vod a cest), kterou vydala v roce 1995 Akademie věd České republiky, se píše na s. 20: Jména nejasná: Vostřejže a nebo na s. 43: …pomístní jméno motivované nejasně – např. pole Vostřejže…

Nejstarší trubková drenáž v mocnářství a ve střední Evropě

Dnes nejčastější způsob odvodnění zemědělských pozemků – trubková drenáž – se u nás poprvé začal používat až na konci čtyřicátých let 19. století. Pro rozšíření tohoto novodobého způsobu odvodnění mělo však rozhodující význam až vynalezení stroje na výrobu drenážních trubek. Uskutečnil jej v roce 1843 J. R. Reed v Anglii, kde se ovšem ručně vyráběné drenážní trubky z pálené hlíny začaly pro odvodňovací účely používat již r. 1810.

Nesporné technologické, ekonomické a agrotechnické přednosti odvodnění drenáží z keramických trubek způsobily, že pod vlivem Reedova objevu se obdobné stroje (tzv. drenážní lisy) záhy začaly používat i jinde: již v roce 1846 v Německu, roku 1848 v USA a k roku 1850 nalézáme v technické literatuře informaci o postavení a používání drenážního lisu i v Rakousku. To když lisovací stroj na výrobu drenážních trubek v Třeboni postavil schwarzenberský konstruktér Jan Spiess. Tento lis, který si dal mimochodem J. Spiess patentovat, vyrobil již v roce 1851, od 1. dubna do 15. října, 183 000 trubek 14 palců dlouhých (= 36,9 cm), o světlosti 5/4 palce (= 3,3 cm) a 155 930 (tehdy používaných) drenážních spojovacích prstenců.

K pokusnému odvodňování zemědělských pozemků trubkovou drenáží došlo v Českých zemích (čili v tehdejším Rakousku, jak se lze dočíst v západoevropské odborné literatuře) vůbec poprvé v roce 1847 v jižních Čechách a pravděpodobně téměř současně nebo jen o něco málo později i na západočeských panstvích hraběte Erwina Nostice, držitele Sokolova, Jindřichovic, Řehlovic, Kraslic a Pakoměřic, c. k. tajného rady a předsedy Jednoty přátel umění v Praze.

V jižních Čechách se tak stalo zásluhou knížete Jana Adolfa II. ze Schwarzenbergu (1799–1888), spravujícího rozsáhlé majetky nejenom v Čechách, ale i v Dolních Rakousích, Horních Rakousích, ve Štýrsku a v Solnohradsku, který na svých panstvích soustřeďoval přední hospodářské odborníky své doby, jakými byli např. Antonín Widtmann, František Horský, Emanuel Hanuš, Jan Heyrovský, Karel Heyrovský, Theodor Heinrich Rehder, Jan Spiess, Jan Bártl, Josef Šusta, Jan Šlechta a další, což mělo mimořádný význam pro zavádění nejnovějších osvědčených progresivních hospodářských opatření na celém našem území jak v polním hospodářství, tak v lesnictví, rybníkářství, v rozvíjejícím se průmyslu, ale např. i v zavádění důmyslných krajinářských kompozic podle anglických předloh.

Jan Adolf II. ze Schwarzenbergu se s trubkovou drenáží seznámil na svých opakovaných, někdy i déletrvajících studijních cestách v průmyslově a zemědělsky vyspělé Velké Británii, především v Anglii a ve Skotsku. Tímto způsobem odvodnění zemědělských pozemků byl tehdy doslova nadšen. To, že pokusy s drenážováním na schwarzenberském panství vstoupily ve větší známost nežli experimenty financované E. Nosticem v západních Čechách, ovlivnilo hlavně to, že všichni tehdejší hlavní aktéři třeboňských drenážních experimentů (např. J. Bártl a E. Hanuš) byli činnými členy Vlastenecko-hospodářské společnosti v Království českém, že ústřední tajemník této společnosti F. X. Assenbaum byl jako třeboňský rodák s prováděnými pokusy zevrubně seznámen (viz např. publikaci Františka Xavera Assenbauma Umělé vzdělávání luk a vysušování půdy – drenáže z r. 1859) a v neposlední řadě, že kníže Jan Adolf II. ze Schwarzenbergu byl předsedou pražské c. k. Vlastenské hospodářské společnosti pro Čechy a zároveň i prezidentem vídeňské Hospodářské společnosti.

Proto již osm let po zahájení třeboňských, ve střední Evropě vůbec prvých úspěšných a do důsledku dovedených pokusů s drenážemi mohlo být již 24. ledna 1855 na valné hromadě c. k. Hospodářské společnosti ve Vídni konstatováno, že provádění trativodů z pálené hlíny u nás lze již přijmout a uznat jako opatření ve své převeliké užitečnosti ověřené, podobně jako tomu je v Anglii a Belgii…

Třeboňské pokusy s odvodněním pomocí „anglické drenáže“ (tak byl ve své době nový způsob podzemního odvodnění nazýván) doznaly významu a dosáhly úspěchu především, když se na nich odborně začali bezprostředně podílet vedle Jana Spiesse i Emanuel Hanuš (v roce 1852 vydal v Českých Budějovicích významnou publikaci Poučení pro rolníka, na jaký způsob své hospodářství zvelebiti a z něj větší a trvanlivý užitek dosáhnouti může) a Jan Bártl (narozen 1788 v Českém Krumlově, r. 1826 aktuár direktoriálního úřadu v Třeboni, r. 1832 výběrčí daní v Třeboni, r. 1841 purkrabí v Třeboni, r. 1843 ředitel v Protivíně a r. 1853 hospodářský ředitel v Třeboni). Drenáže prováděné na Třeboňsku sloužily za vzor pro celé tehdejší Rakousko. Např. na pozemcích dvora Švamberk, které byly odvodněny drenáží v roce 1851, bylo dosaženo na tehdejší dobu mimořádně vysokého zvýšení výnosů obilí v zrně – o 4 až 5 hektolitrů na jitro (to je o 0,49 až 0,61 t/ha). Na tyto zdařilé pokusy velikého národohospodářského významu reagoval i tehdejší rakouský ministr orby Ferdinand Thienfeld, který zaslal do Třeboně své písemné uznání.

Nedílná součást nynějšího hydrologického režimu krajiny

Na rozdíl od agrotechnických svodnic zůstávají součástí soudobé krajiny četné druhy trativodů či trubkových drénů, jež se hydrologicky více či méně uplatňují. Při naší výzkumné diagnostice funkční schopnosti drenáže byly např. dokumentovány drenážní systémy s dobrou odvodňovací schopností, které byly staré až 155 let. Se starými neevidovanými funkčními trativody a trubkovými drény se lze nejčastěji setkávat v podobě domnělých „přirozených“ pramenů a vývěrů nebo se projevují jako půdy polních a lučních depresí, úlehů a úžlabin s nápadně vysokou tzv. vnitřní drenáží půdy, kontrastující s reliéfově obdobnými okolními, ale intenzivně zamokřenými polohami, jak již v roce 1952 seznal a popsal náš vynikající zemědělský odborník, půdoznalec, básník Českého Meránu, spisovatel, překladatel a malíř Jaroslav Spirhanzl-Ďuriš.

Odvodnění naroubované pod pseudogynekonymem na kolektivizaci zemědělství

V současnosti je v České republice evidováno 1 084 800 ha pozemků odvodněných trubkovou drenáží (z toho plných 1 065 000 ha připadá na plošné odvodnění trubkovou drenáží), 14 166,555 km upravených malých vodních toků a 11 712,403 km odvodňovacích kanálů (z toho je 7203,541 km kanálů otevřených a 4508,862 km kanálů krytých – to je zatrubněných). V tomto úředním seznamu jsou však z velké části přesněji zahrnuty jen výsledky stavební činnosti z let 1959 až 1989.

Zatímco v roce 1955 v Československu došlo k odvodnění 12 197 ha, v roce 1975 to bylo již 72 855 ha. Hydromeliorační odborníci se shodují, že vedle výše evidenčně vykazovaného rozsahu odvodnění trubkovou drenáží u nás existuje nejméně dalších 450 000 ha drenážovaných zemědělských pozemků, které se do evidence z nějakých příčin nedostaly (viz např. histogram ročních rozsahů plochy odvodněné trubkovou drenáží na území Československa od roku 1851 – Vesmír 69, 377, 1990/7). Je např. známou skutečností, že v žádném případě se projektovaný rozsah jednotlivých odvodňovacích staveb neshodoval s rozsahem jejich skutečného provedení, to je s tzv. kolaudačním paré. Současná evidence ale především zdaleka neobsahuje výměry ploch zemědělských pozemků, které byly drénované před rokem 1955 a přirozeně zcela postrádá zejména výměry tzv. sporadického odvodnění trubkovou drenáží (odvodnění jednotlivými drény a drobnějších zamokřených lokalit), které doznalo mimořádného rozšíření zejména v prvé polovině minulého století.

V této souvislosti je nutno zdůraznit, že cejch velmi špatné pověsti získalo odvodnění zemědělských pozemků až jako nástroj státního mocensko-politického aparátu při násilné kolektivizaci zemědělství. Tomuto funkčně silně účinnému zázračnému zúrodňovacímu opatření kterým byl kdysi oprávněně doslova nadšen kníže Jan Adolf II. ze Schwarzenbergu, se za vinu kladou téměř veškeré negativní jevy, za které ale ve skutečnosti mohla nastoupená cesta direktivně řízené násilné koncentrace zemědělské půdy. Tak např. od roku 1948 do konce osmdesátých let bylo v ČR rozoráno 270 000 ha luk a pastvin, 145 000 ha mezí (což odpovídá jejich úctyhodné délce nejméně 800 000 km), 120 000 km polních cest, 35 000 ha hájků, lesíku a remízků ve volné krajině a došlo k odstranění 30 000 km liniové zeleně.

Souběžně s těmito proměnami, které byly průvodními jevy likvidace dlouhodobě utvářených soukromovlastnických vztahů a celé podnikatelské struktury venkova, došlo k zániku selsko-rolnického stavu a jeho osobité kultury. Toto vše spolu s následným vytvářením neúměrně velikých pozemků (s půdami se sníženou schopností přijímat srážkovou vodu, se značnou náchylností k tvorbě povrchového odtoku a k erozi) představovalo již samo o sobě totální zhroucení tradičního rázu našeho českého venkova. Vznikla uniformní, monotónní, málo přístupná a neprůchodná krajina, která pozbyla svůj přirozený kulturně-přírodní krajinný ráz, svoji nespornou malebnost a půvab – své přečetné estetické a kulturně-historické hodnoty.

V tomto prostředí, postupně zraňovaném četnými stopami devastace, denaturalizace, destrukce, deteriorizace, degradace a simplifikace, musil po desetiletí žít manipulovaný člověk, silně poznamenaný přetrháním svých nejpřirozenějších vazeb k půdě, majetku, odcizovaný od své tradiční lidové duchovní kultury, zaběhlých pořádků a po staletí získávaných zkušeností, připravený tak navíc o své sepětí a ztotožnění s krajinou a zraňovaný ve svých emotivních pocitech vnímání domova, vlasti a bez zbytečného patosu si řekněme i ve svém vlastenectví. Tak se moje generace v historicky nepředstavitelně krátkém čase několika desetiletí na hony vzdálila světu svých otců. Tím došlo i k přerušení po tisíciletí přirozeně se vyvíjející kontinuity svébytného života naší vesnice a krajiny českého a moravského venkova.

Tolik na připomenutí tehdejšího politického kontextu k tomuto mému pokusu o obhajobu kulturně-technického inženýrství – krajinného inženýrství – meliorací – odvodnění. Obrazně řečeno: nemusíme být dokonalí znalci Beethovena, abychom rozpoznali, že dílo, které bylo provedeno v letech 1960 až 1989, je pouze torzem, a to nejenom proto, že mu chybí závěr, ale především celou svojí vnitřní koncepcí. Inscenovaná „symfonie“ zdaleka nebyla rozepsána pro všechny nástroje…

Literatura

Bodenmelioration auf dem zunächst der Stadt Wittingau liegenden Theile der Domäne Wittingau. Státní oblastní archiv v Třeboni.

Jech K.: Soumrak selského stavu 1945–1960, Ústav pro soudobé dějiny AV ČR 2001.

Lambl K.: O zvelebování luk, aby těžilo se více dobré travné píce, Rolník nového věku. Praha 1860.

Přidal J.: Konec selského stavu na Olomoucku. Čas násilí – doba temna, Vydala společnost pro minulost venkova, Olomouc 2008.

Václavík F.: Meliorace čili zlepšení pozemků pro umělé povodňování a opatrování luk, rolí, lesů s poukázáním na dřímající dosud v zemi kapitály, na důležitost lesů, nutnost brzké opravy zákona vodního, na drenážování vlhkých pozemků a na kanalizování Čech, Praha 1869.

Vašků Z.: Základní druhy průzkumů pro krajinné inženýrství, využití a ochranu krajiny, ČZU – FŽP, Praha 2008.

Soubory

článek ve formátu pdf: 201107_440-444.pdf (372 kB)

Diskuse

Žádné příspěvky