Komerční prezentace
Registrace uživatele

Přihlašte se k odběru informací, novinek, získejte přístup do diskuzního fóra.

Vesmír č. 10
Vesmír č. 10
Toto číslo vychází
2. 10. 2017
Novinky
Zdarma jedno celé číslo Vesmíru v pdf.
• Říjnové číslo Vesmíru
reklama

Život v Arktidě

O oblastech známých méně než africká džungle
Publikováno: Vesmír 75, 277, 1996/5
Rubrika: Rozhovory

Jan Šmarda: Jak jste se stal arktickým ekologem?

Josef Svoboda: Po dosažení bakalářského diplomu na jaře 1970 jsem podal žádost o postgraduální studium, mezi jinými také na Albertskou univerzitu. Jednou večer pak zazvonil telefon a ohlásil se profesor Lawrence Bliss z Edmontonu. Moje žádost se mu dostala do ruky a v mém resumé se dočetl, že jsem se už v Československu podílel na ekologickém výzkumu v rámci Mezinárodního biologického programu (IPB). Profesor Bliss, známá autorita mezi ekology studených oblastí, právě dával dohromady výzkumný tým, s nímž chtěl už v létě zahájit Tundra Biome Project na ostrově Devon ve vysoké Arktidě. Byl to jeden z velkých kanadských programů v rámci IBP, a student obeznámený s účelem a metodikou tohoto mezinárodního programu se panu profesorovi hodil. Neměl jsem přesnou představu, do čeho jdu, ale lákavá nabídka to byla, a tak jsem pozvání přijal. Za tři týdny jsem už byl na 75. stupni s.š. s úkolem studovat vegetaci a rostlinnou sukcesi na štěrkopískových terasách vyzvednutých po odhalení z moře. Vznikla z toho má doktorská práce.[...]

Tak jako existují horké, tropické pouště, jako například Sahara, a studené pouště mírných pásem, jako je poušť Gobi v Mongolsku, existují také pouště polární. Takzvaná vysoká Arktida je převážně polární pouští, Její vegetace je nesmírně chudobná a také množství srážek je nepatrné. V létě tam naprší méně než 10 mm. Život vysoké Arktidy je soustředěn v polárních osadách. To jsou většinou chráněné pobřežní nížiny, jako Truelove Lowland na ostrově Devon. Tam je rostlinný pokryv víceméně souvislý a tam se také pasou stádečka pižmoňů a migrují skupinky soba.

Šmarda: Které formy života jsou doma v polární poušti?

Svoboda: Všechny rostliny a mikroorganizmy jsou tam doma. To ale neznamená, že je jim tam dobře, nebo dokonce skvěle. Právě jsem se vrátil z konference, kde jsem měl příspěvek nazvaný I’d rather grow somewhere else. Musíme mít na mysli, že polární poušť je jedním z nejnehostinnějších životních prostředí na světě. Růstová sezona tam trvá jen nějakých 30 – 40 dnů, teplota se drží jen slabě nad bodem mrazu, namísto půdy jen kamení a štěrk, které vláhu neudrží, a k tomu stálý vysoušející vítr. V oblasti arktické tundry bylo popsáno na 400 cévnatých rostlin. Z tohoto počtu jen méně než tucet jich lze nalézt v polární poušti. Biologie a ekologie těchto druhů je velmi zajímavá a je předmětem intenzivního studia. Jsou tak dobře adaptovány, nebo jen tolerují tyto krajně nepříznivé podmínky? Ukazuje se, že všechny tyto odolné druhy rostou daleko lépe v příznivějších podmínkách polárních oáz nebo na jižním okraji svého rozšíření. Tam je jejich růstová a produkční výkonnost až stonásobná. Výhodou těchto rostlin je, že se v nepříznivých podmínkách dokáží miniaturizovat a přitisknout k zemi. Jsou schopny snížit svou růstovou kapacitu na několik malých lístků za sezonu, a přitom za tu krátkou dobu i vykvést a vyprodukovat životachopná semena. Protože primárně produkční základna polárních pouští je tak chudobná, vyšší trofické stupně tam téměř nenajdeme. Za zmínku snad stojí jen drobný hmyz a všudypřítomná sněhule severní (Plectrophenax nivalis).

Šmarda: Zúčastnil jste se 26 expedicí a dostal jste se do severních šířek, kam před vámi lidská noha nevkročila. Jaké poznatky jste tam získal?

Svoboda: Při pěších exkurzích jsme objevili zbytky třetihorního zkamenělého lesa. Před 45 miliony lety byla dnešní Arktida subtropickou oblastí. V Alexandřině fjordu jsme s překvapením zjistili, že tamní tající ledovec propouští ze zajetí celé rostlinné společenstvo. Před 500 lety je přikryl, když v důsledku globálního ochlazení slézal do údolí zelené Alexandřiny oázy. Také jsme už, myslím, dokázali, že vegetace kanadských polárních pouští je zcela recentní (tj. vzniklá za podmínek současného období). Ta dřívější zanikla právě v té zmíněné malé době ledové, která začínala, když Kolumbus objevoval Ameriku, a končila, když Franklin organizoval svou tragickou expedici, jejímž cílem bylo objevit severozápadní průchod do Číny. Celá historie moderní Arktidy je mladá. Začíná teprve od velkého odlednění. Vždyť ještě před devíti tisíci lety dnešní Arktidu pokrýval rozsáhlý a vysoký ledovec.

Vysoká Arktida Kanady byla zmapována teprve po druhé světové válce. Byla to oblast méně probádaná než africké džungle. A do jisté míry stále ještě je. Jen asi deset procent severoamerické Arktidy je zaledněno a většina Eskymáků ledovec nikdy neviděla. Já jsem stál u paty ledovce poprvé po osmi letech své práce v Arktidě.

Polární oblasti mají ještě další a neméně důležitý význam pro jih. Jejich nezměrné rozlohy spolu s atmosférou nad nimi a objemným bazénem Severního moře pomáhají zřeďovat a ukládat toxické látky vyprodukované v průmyslových oblastech světa. Toto znečištění je za polární kruh zanášeno mořskými a vzdušnými proudy. Zanášeno a z velké části i ukládáno. Ve studené Arktidě totiž tyto chemické látky (a také štěpné radioaktivní produkty v době atmosférických pokusů s jadernými zbraněmi) kondenzují a jako rosa z rána povlékají povrch ledovců a zmrzlé nezaledněné půdy. Arktické lišejníky jsou natolik kontaminovány těžkými kovy, organochloridy a reziduální i čerstvou radioaktivitou (viz Černobyl), že maso sobů, kteří lišejníky spásají, muselo být v některých oblastech prohlášeno za nepoživatelné.

Šmarda: Poznal jste prostředí, v němž dlouho před vámi žil jiný Moravan: Jan „Eskymo“ Welzl ze Zábřehu ...

Svoboda: Postav Welzlova typu, i v moderní podobě, je více. Ovšem ne každý, kdo si zvolil daleký sever, žil tak odloučeně a samotářsky. Mnozí, co přišli, byli asimilovaní místní domorodci, jiní na severu působili léta i celý život jako misionáři, učitelé, lékaři a vzdělavatelé a během dvou generací pomohli převést malý národ polárních nomádů doby kamenné do přítomné civilizace. Dnešní Inuit už nežije v iglú a má s Eskymáky Welzlovy doby málo společného. Hladomory a epidemie byly častými metlami kočujících klanů. Proto jim v Kanadě začátkem šedesátých let vláda vystavěla v závětrných zálivech osady a postupně je v nich usídlila. Osady se už rozrostly v malá městečka. Moderní Inuiti žijí v teplých rodinných domcích vybavených pračkami, ledničkami, a hlavně televizory. Jejich školy se podobají péčí a kvalitou výuky školám evropským. Při školách jsou knihovny, tělocvičny a plavecké bazény, vesnice má svá kulturní střediska, pořádá kurzy pro doškolování dospělých, úřady jsou vybaveny počítači atp. Tím ale není řečeno, že jejich životní úroveň je na úrovni Kanaďana z jihu. Zatím stále jen malé procento Inuitů dokončuje střední školu a myslím, že ještě žádný z nich nedosáhl plného univerzitního vzdělání. Musíme mít ale na mysli, že ještě žije generace, která kočovala s psími spřeženími po zaváté tundře a žila v iglú, zpravidla ne větších než kupka sena. Jejich kulturní přerod je neuvěřitelný. Úspěch by byl jistě ještě výraznější, kdyby s jižními civilizacemi nepřišly i zlé návyky, alkoholizmus, kouření (už od dětského věku) a špatná životospráva. Snad nejzhoubnější pro bývalého lovce, zvyklého neustále zápasit s přírodou o přežití, je jeho dnešní nečinnost. Nezaměstnanost a s ní spojená nuda demoralizuje a decimuje.

Šmarda: Nekonečné světlo v létě a ticho arktické přírody musí mít na lidskou psychiku značný vliv. Jak se to projevuje?

Svoboda: Každý reaguje jinak. Lidé vstupují do chrámů a svatyní, ne každý tam ale vchází za účelem bohoslužby. Arktida je místem půlnočního slunce, ale také noci za poledne. Má dvě tváře, tu přátelskou a majestátní, ale i krutou a nemilosrdnou. Zaměstnanci společnosti, kteří tam musí trávit zdánlivě nekonečnou zimní noc s pověstnými teplotami „below forty“, odtud utíkají. Hlavně ženy v domácnosti trpí často takzvanou předjarní depresí, protože téměř nevycházejí z domu. Násilí se v eskymáckých rodinách zvyšuje s postupem zimního období. První záblesk jarního slunce vítá s jásotem celá vesnice. Na stálou noc si nelze zvyknout, na trvalý den však naopak. Že po přistání nad polárním kruhem slunce nezapadlo, novici z jihu ani nepřijde. Ani večerní ospalost se nedostavuje. Lidská fyziologie čeká na signál v podobě stmívání, a ten nepřichází. Známým zlozvykem v táborech se špatnou disciplinou je, že lidé den ze dne posunují svou hodinu spánku, až jsou úplně v rozporu nejen s rytmem přírody, ale i jeden s druhým. V takových táborech je nízká morálka, hygiena i pracovní výkonnost.

/otázky kladl Jan Šmarda/

Obrázky

Diskuse

Žádné příspěvky