Komerční prezentace
Registrace uživatele

Přihlašte se k odběru informací, novinek, získejte přístup do diskuzního fóra.

Vesmír č. 10
Vesmír č. 10
Toto číslo vychází
2. 10. 2017
Novinky
Zdarma jedno celé číslo Vesmíru v pdf.
• Říjnové číslo Vesmíru
reklama

Ženy ve víru války

Publikováno: Vesmír 95, 44, 2016/1
Obor: Historie

Druhá světová válka, protektorát Čechy a Morava přinesly velké změny do obyčejného života všech lidí. Vůči dvěma protipólům – kolaboraci a odboji – se vymezovali nejen muži, hlavní aktéři veřejného života, ale i ženy. Jejich osudy byly mnohdy velmi pohnuté. Na obou stranách „barikády“.

Smutný byl i životní příběh herečky Zdeny Kavkové–Innemannové (9. července 1896, Praha – 1. prosince 1965, Praha). Ačkoliv dnes se o ní už mnoho neví, svého času byla výraznou herečkou, jednou z prvních filmových „star“. Debutovala ve dvaceti letech jako květinářka ve filmu Zlaté srdéčko a tento němý film odstartoval její zářivou kariéru. Stala se často obsazovanou a oblíbenou hvězdou, k čemuž jí pomáhala i její krása, představující jakýsi ideál dvacátých až třicátých let 20. století; však také nejčastěji ztvárňovala dívčí milovnické role.

Svoji první velkou roli si zahrála ve Slavínského filmu Zlatá žena, objevovala se i vedle takových hvězd, jakými byly Vlasta Burian, Karel Hašler či Antonie Nedošínská. U filmu poznala také svého budoucího manžela, režiséra Svatopluka Innemanna. Titulní role dostala i ve filmech Červená karkulka, Děvče ze Stříbrné hranice, Falešná kočička, asi nejvýraznější úspěch pak slavila v hlavní roli ve filmu Vaňousek a Stázička, kde hrála po boku Adolfa Branalda.

Nástup zvukového filmu ale herečce v další kariéře příliš nepřál. Jak zajímavý byl její mimický projev, který byl základem němého filmu, tak nežádaným se stával její specifický hlas a projev ve filmu zvukovém a její popularita velice rychle klesala. V třicátých letech si zahrála už jen v osmi filmech a od roku 1936 se Zdena Kavková ve filmu již neobjevila a dále se věnovala jen divadlu. Působila v Divadle na Vinohradech a také v Uranii.

Prokletá rasa?

Zajímavou životní roli však Kavkové přinesla německá okupace. Dne 12. února 1940 se manželé Innemannovi stali členy fašistické organizace Vlajka, jedné z čelných kolaborantských organizací. Později z ní sice vystoupili, ale jen proto, že jim bylo 20. listopadu 1940 přiznáno německé státní občanství. Od roku 1940 také psali do extremistického časopisu Arijský boj. Jejich společné články byly plné antisemitských a antibolševických myšlenek. Jednou jejich povídkou či dokonce románem byl text na pokračování, jmenoval se Prokletá rasa. Osud arijské dívky v roce 1938–1939. Byl to modelový text, který se stal vzorem pro mnohé další protektorátní antisemitské příběhy.

Zdena Kavková do Arijského boje psala i své vlastní články, například I ženy musí vstoupit do Arijského boje! nebo protižidovský Ráj židovských dětí za židomarxismu. Ze všech můžeme cítit útočnost, nenávist, a co se stylu týče, pak břitkost a umělost. O literárních kvalitách se vůbec nedalo mluvit.

Skrze její články k nám mluví pokřivený charakter, možná i zatrpklá osobnost. Kromě psaní se také horlivě prosazovala v nacistických propagandistických rozhlasových skečích, známá byla i díky roli Hany Benešové v rozhlasové hře Halo volá Londýn. To samo o sobě už můžeme označit za zradu, ale Zdena Kavková se dopustila ještě horšího chování. Už krátce po vzniku protektorátu proslula jako udavačka a donašečka. V roce 1944 se pod jménem Silli stala dokonce placenou konfidentkou gestapa a do problémů přivedla možná desítky lidí. Je to o to hrůznější, že si byla svého jednání, včetně následků, zcela vědoma.

Poválečné vyšetřování její kolaborantskou činnost potvrdilo. Mimořádný lidový soud v Praze ji v květnu 1946 odsoudil na patnáct let žaláře. Propuštěna byla v roce 1955 po téměř osmi letech, v ne příliš dobrém zdravotním stavu. Jak uvádí Radek Žitný, po svém propuštění se ještě k „umělecké práci“ vrátila, když si údajně přivydělávala jako uklízečka v biografu.

Závěr života dožila v osamění – bez dětí a bez manžela, kterého přežila o dvacet let, jen se svým vlastním svědomím. Zemřela 1. prosince 1965 ve věku 69 let.

Zdena Kavková byla ženou, která byla ochotná pro své vlastní ambice a blaho odhodit veškeré morální zásady. Potvrzují to i její vlastní slova, která pronesla před soudem a která charakterizují její skutečnou osobnost: „Kdyby sem přišli Arabové, žádala bych o příslušnost arabskou.“ Na začátku čtyřicátých let nemohla tušit, že se karta obrátí a že bude za své zbabělé chování potrestána.

Ale i statečné příběhy

Příběh Zdeny Kavkové–Innemannové je jedním z mnoha. Nemůžeme ale podlehnout dojmu, že se takto zachovala většina lidí. Je tomu spíše naopak. Ačkoliv některé ženy se vlastním přičiněním nebo jen souhrou okolností rozhodly kolaborovat, jiné se zapojily do odbojové činnosti a staly se oběťmi totalitního násilí. Stačí, když zůstaneme v divadelním prostředí a nahlédneme různorodost protektorátní společnosti.

Připomeňme například výtvarnici Miladu Marešovou, která za práci pro ilegální časopis V boj strávila dlouhé roky v ženské věznici ve Waldheimu. Tanečnici a choreografku Ninu Jirsíkovou, která svůj protinacistický postoj vyjadřovala na jevišti divadla E. F. Buriana a která byla po nastudování její hry Pohádka o tanci spolu s dalšími kolegy zatčena a poslána do koncentračního tábora.

Důkazem toho, jak krutý uměl nacistický režim být, byla smrt herečky Anny Letenské, zastřelené v Mauthausenu 24. října 1942. Oficiálně za pomoc odboji, fakticky ale tak trochu náhodou. I taková ale byla heydrichiáda.

To, jaký měla německá okupace vliv na osudy lidí i dál po osvobození, bychom mohli ukázat na životních příbězích známé prvorepublikové herečky a módní ikony Anny Sedláčkové a její dcery Marcelly Sedláčkové. Ačkoliv byly součástí kulturní elity, za okupace žily poměrně normálním životem. A ten byl nelehký.

Život na příděl

Všechny ženy se musely potýkat s každodenní protektorátní realitou, které byl vlastní třeba i život na příděl. Potraviny byly jen na lístky, látky a oděvy na šatenky, tabačenky sloužily kuřákům a benzin byl především pro služební vozy. Z všeobecného nedostatku začal velice brzy těžit černý trh, na kterém se sice dalo sehnat téměř cokoliv, ale málokdo na to měl. Změnilo se tehdy mnohé. Čeština se musela uskromnit na úkor němčiny. Strach, který vyvolávala nutnost zatemňování, zatýkání gestapem či později poplachy ze sirén, představoval podstatnou složku lidského rozhodování.

Společenský život utrpěl, avšak nepřestal existovat. Taneční zábavy byly zakázány, ale divadla a kina zaznamenávala vysokou návštěvnost. I restaurace a hospody žily dál svým vlastním, byť náhražkovým životem. Ačkoliv válka byla ve znamení neustálého přešívání oděvů, udržela se nejenom krejčovství, ale i oblíbené módní salony. Přes všechny útrapy nově nastoleného režimu se žilo dál.

Ačkoliv válčení bylo výsadou mužů, i ženy musely v době války nějak žít a některé dokonce s muži spolupracovaly v jejich „mužských úkolech“ na poli politickém, válečném, odbojovém i kolaborantském. Válka postavení ženy nevyhnutelně proměnila, a to jak v neoficiální, tak i v oficiální rovině. Ženy se sice měly soustředit především na odvěkou roli matky, ale nacistická ideologie s nimi počítala i jako s důležitou a početnou pracovní silou. Takový byl požadavek tehdejší totalitou stísněné společnosti. Vedle matky a pracovní síly pak žena měla umět zajistit domácnost, která byla závislá na přídělovém systému, měla umět přešít staré šaty v nové a také sehnat nesehnatelné. Současně ale měla být elegantní, sportovně založená a svěží. Takový vzor ženy nacházely nejenom v protektorátních filmech, ale i na stránkách protektorátního tisku.

Za druhé světové války se ženy zapojovaly do různých činností mnohem aktivněji, účastnily se dokonce i bojů v řadách vojenských jednotek, zatímco v první světové válce pomáhaly maximálně jako ošetřovatelky ve vojenských lazaretech. Ženy tak nacházíme i v československé armádě. Byly to většinou emigrantky, které se dobrovolně přidaly k zahraničním jednotkám. Ať již na frontě, v zázemí, či přímo v protektorátu pracovaly ženy i jako zdravotnice, ošetřovatelky, lékařky či jako řidičky, opravářky nebo údržbářky, pradleny, kuchařky i pekařky.

Co se týče postavení vůči mužům, žena v protektorátní společnosti příliš o jeho zlepšení neusilovala. Neměla na to čas, prostředky ani myšlenky. Postavíme-li toto období do kontextu doby meziválečného Československa, které například historička Pavla Horská považuje za „zlatý věk feminismu v Čechách“, dojdeme k názoru: pakliže druhá světová válka z českého pohledu do emancipačních snah žen přímo nezasáhla, tak je přinejmenším utlumila. Pokud se postavení ženy ve společnosti během druhé světové války proměnilo, pak přirozenou cestou, přizpůsobením se situaci.

Literatura

Bartošková Šárka, Bartošek Luboš: Filmové profily 2: českoslovenští filmoví herci. ČFÚ, Praha 1990.

Žitný Radek: Protektorátní rozhlasový skeč: jak zlomit vaz (nejen) králi komiků. BVD, Praha 2010.

Buriánová Miroslava: Móda v ulicích protektorátu. Národní muzeum, Praha 2013.

Vávrová Milada: Vojáci v sukních, vyd. Milada Vávrová, Jihlava 2001.

Horská Pavla: Naše prababičky feministky. NLN, Praha 1999.

Soubory

článek ve formátu pdf: V201601_044-045.pdf (297 kB)

Diskuse

Žádné příspěvky