Komerční prezentace
Registrace uživatele

Přihlašte se k odběru informací, novinek, získejte přístup do diskuzního fóra.

Vesmír č. 10
Vesmír č. 10
Toto číslo vychází
2. 10. 2017
Novinky
Zdarma jedno celé číslo Vesmíru v pdf.
• Říjnové číslo Vesmíru
reklama

Zdánlivý soumrak přírodozpytu

Publikováno: Vesmír 93, 383, 2014/7
Obor: Biologie
Rubrika: Úvodníky

Svět se změnil. Cítím to ve vodě. Cítím to v půdě. Cítím to ve vzduchu. Mnohé, co kdysi bylo, je ztraceno. Neboť již nežije nikdo, kdo by to pamatoval…

Úvodní slova filmové trilogie Petera Jacksona jsou jistě všem Tolkienovým příznivcům dobře známá. Zdá se však, že zamyslet by se nad nimi měli i biologové. Přinejmenším je takového názoru redakční rada prestižního přírodovědeckého časopisu Nature, v němž se začátkem dubna objevila redakční glosa1) k článku Místo přírodozpytu ve vědě a ve společnosti Joshuy J. Tewksburyho z Washingtonské univerzity, který spolu s dalšími šestnácti kolegy uveřejnil v dubnovém čísle časopisu BioScience.2)

Téma je jednoduché. Zatímco biologie jako taková je na vzestupu, škrábajíc se k výšinám nových obzorů s rychlostí nadopovaného Reinholda Messnera, základní tábor, z něhož kdysi na tuto cestu vyrazila, se pomalu, ale jistě utápí v mlžném oparu zapomnění. Tímto základním táborem přitom není nic jiného než původní přírodozpyt, anglicky zcela příznačně označovaný jako natural history. Podstata podobného poznávání je velmi intuitivní: pečlivé pozorování a popis organismů a jejich „bytostných“ vlastností. Úkolem skutečného přírodozpytce je tedy neustále se zamýšlet nad tím, čím vlastně jím pozorovaní živáčkové jsou – tedy jak a kde žijí a jaké vazby mají na okolní živou i neživou přírodu.

Rozhodně nejde o to, že biologické poznání by snad mřelo na úbytě. Právě naopak. Úbytek zapálených přírodozpytců typu lorda Castlepoola, shánějícího u Stříbrného jezera otakárka druhu Papilio polymnestor parinda (poněkud nepochopitelně, neboť tito otakárci jsou endemity jižní Indie a Šrí Lanky), bohatě vyvažuje přírůstek experimentátorů bádajících v neméně čarokrásném světě laboratorních analýz. Potíž, na niž Tewksbury s kolegy ukazují prstem, leží jinde. Je jí nepopiratelný fakt, že nové progresivní biologické disciplíny se bez ryze popisných informací o konkrétních organismech, jejichž části pomocí fascinujících metod pitvají až na sám kraj možností, zkrátka neobejdou. Znalosti o tom, kde a jak dané organismy žijí, čím a jak se živí, jak se chovají a proč, i to, jak vlastně umírají, nejsou ani v dnešní, technicky orientované biologii žádným archaickým přežitkem.

Autoři se v této souvislosti zamýšlejí zvláště nad tím, že diplom z biologie dnes v USA (ale i u nás) získávají také lidé, kteří během celého svého studia teoreticky nemusejí absolvovat ani jeden systematický kurz, který by jim blíže představil hlavní herce dramatu, jemuž se rozhodli věnovat své profesní vzdělání. V praxi to - řečeno slovy Jaroslava Flegra3) - znamená, že skutečnost, že sýkora koňadra má v pozici 30 cytochrom C oxidázy aminokyselinu valin, zatímco sýkora modřinka má ve stejné pozici leucin, může zjistit a publikovat i člověk, který se v rybách vůbec nevyzná. A jak tento příklad ukazuje, nabízí se občas otázka, zda je právě toto za všech okolností výhodou...

Přes to všechno není důvod propadat panice. Jistě, podíl biologů zabývajících se nefalšovaným přírodozpytem se neustále zmenšuje. Je tomu tak proto, že sama biologie se nám mění doslova před očima. Díky dechberoucímu rozmachu experimentálních přístupů a celé plejády nejrůznějších „omik“ (genomiky, proteomiky, transkriptomiky etc.) se klidně může stát, že za deset dvacet let budou polovinu biologů tvořit bioinformatici, zpracovávající virtuální data, chrlená několika málo obřími výzkumnými centry. Navzdory tomu (anebo možná právě proto) však pořád budou potřeba lidé, kteří nám budou připomínat, že jakkoli sofistikované jsou metody, jimiž se dostáváme k odpovědím, vždy to musí být odpovědi na tytéž základní otázky: co jsou to živé bytosti, mezi něž se my všichni rodíme, mezi kterými žijeme a mezi nimiž nakonec také umíráme.

Díkybohu tu takoví lidé byli, jsou a budou. Jen poznat je není tak jednoduché jako dřív, neboť již kolem nás nepobíhají se síťkami a skleničkami, nýbrž se smartphony a tablety a namísto do tlusťoučkých příručních klíčů zírají do mobilních aplikací. A že je jich méně než dříve? To přece zemědělců taky.

Poznámky

1) Natural decline. Few biology degrees still feature natural history. Is the naturalist a species in crisis?, Nature 508, 7-8 (editorials), 2014/7494.

2) Tewksbury J. J. et al.: Natural History’s Place in Science and Society, BioScience 64, 300-310, 2014/4.

3) Flegr J.: Evoluční biologie, Academia, Praha 2005, s. 440.

Soubory

článek ve formátu pdf: V201407_383.pdf (93 kB)

Diskuse

Žádné příspěvky