Komerční prezentace
Registrace uživatele

Přihlašte se k odběru informací, novinek, získejte přístup do diskuzního fóra.

Vesmír č. 10
Vesmír č. 10
Toto číslo vychází
2. 10. 2017
Novinky
Zdarma jedno celé číslo Vesmíru v pdf.
• Říjnové číslo Vesmíru
reklama

Zázraky in info

JÁN RYBÁR, VLADIMÍR KVASNIČKA, IGOR FARKAŠ: Jazyk a kognícia, Kalligram, Bratislava 2005, 424 stran, náklad neuveden, cena 299 Sk, ISBN 80-7149-716-9
Publikováno: Vesmír 86, 393, 2007/6
Rubrika: Nad knihou

Text je určen především studentům navštěvujícím cyklus přednášek mezifakultního kurzu kognitivních věd na Fakultě matematiky, fyziky a informatiky Komenského univerzity v Bratislavě. Je třeba vyzvednout integraci předních slovenských odborníků 1) napříč disciplínami sjednocenými v kognitivní vědě i jejich schopnost získat pro svůj obor mnoho talentovaných studentů. Není náhodou, že kniha začíná statí J. Horákové „Magický jazyk divadla“ (divadelní prostor přesně vymezuje pole hry, na němž se něco odehrává, a to, co se na něm odehrává, se vždy dotýká kognice a do značné míry i komunikace). Příspěvky ve sborníku lze rozdělit na tři tematické okruhy.

  • Teoretická lingvistika. „Jazyk je jednou ze vstupních bran k lidskému myšlení,“ píše ve svém příspěvku, věnovaném převážně teoretickému přístupu k jazyku, J. Dolník: „…jazykové znalosti majú príznaky, ktoré vyplývajú zo stavby kognitívneho systému, takže teoretické uchopenie týchto znalostí bude súčasne vniknutím do organizácie kognície, čiže ludskej mysle.“ Jazyk charakterizuje J. Dolník jako mentální orgán. Několik dalších autorů pak sleduje, jak se tento orgán vyvíjí od narození po dospělost, přičemž zvláštní pozornost je věnována generativní gramatice, a to v nejrůznějších oborech propojených v kognitivní vědě. Takový přístup může studentům pomoci k hlubšímu pochopení procesů kognice a role jazyka v poznávání.

    J. Rybár zdůrazňuje, že se bádání nad tím, jak si jazyk osvojují děti, posunulo až k nejranějším fázím vývoje. Jeho příspěvek přivádí čtenáře k dalším možným myšlenkovým souvislostem ve vztahu mezi gramatikou a slovní zásobou, a zprostředkovaně i k úvahám o struktuře jazykových oblastí lidské mysli.

    Kapitola, v níž se M. Kanovský věnuje souvislostem mezi kulturní antropologií a jazykem, je zaměřena na přístup, v jehož ohnisku je sémantická problematika. Autorova práce je podložena poznatky z terénního výzkumu. Za přínosné považujeme také auto-rovo rozlišení mezi inferenční a informační sémantikou (staví se na stranu sémantiky informační).

    D. Rybárová se soustředí na rozlišení sémantické, syntaktické a fonologické úrovně jazyka. Využívá Leveltův model produkce řeči a na základě shrnutí zahraničních výzkumů a vlastního empirického výzkumu dospívá k názoru, že tyto úrovně mají svébytnou neurofyziologickou lokalizaci. Vychází z předpokladu, že se oddělení úrovní projevuje tehdy, jestliže již máme něco na jazyku, nemůžeme si vzpomenout na přesné znění slova, ale víme, jak asi zní nebo jakého je rodu, popřípadě i podle jakého vzoru se skloňuje.

    Příspěvek J. Šefránka má provokativní název: Významy neexistují. Jeho kapitola objas-ňuje pokus vybudovat sémantiku na bázi rozlišovacích kritérií.

  • Hledání spojitostí mezi jazykem a mozkem. Tato část začíná příspěvkem Andreje Kráľe a Ábela Kráľe: „Nervový systém a jazyk“. Některá zjištění o ontogenezi jazyka se zde sice opakují, kapitola má však značnou pedagogickou hodnotu. Studenti jsou zasvěcováni do neurofyziologických metod výzkumu a seznamováni se základy výzkumu lokalizace jazyka. Upozorněni jsou na některé hypotézy a zároveň varováni před unáhlenými domněnkami, které se opírají o zjištění prostřednictvím nejmodernějších přístrojů (takto získaná fakta nemají jednoznačnou interpretaci). Cenný je výklad odlišností jazyka a komunikačních prostředků zvířat (zvířata neužívají jazyk, ten předpokládá gramatickou strukturu). Kapitola končí hypotetickým modelem zpracování řeči centrální nervovou soustavou a úvahou o hranicích přírodovědného zkoumání vědomí.

    Na to navazuje kapitola Ľ. Beňuškové: „Kde sa jazyk stretáva s vedomím“. Autorka uvádí čtenáře do říše neurofyziologických poznatků, upozorňuje na to, že pravá mozková hemisféra je nevědomá, a přesto vykonává mnohé kognitivní funkce. Vyslovuje hypotézu o synchronizaci oscilací, které se šíří z talamu na všechny strany, jestliže si vnímání uvědomujeme. Využívá poznatky G. M. Edelmana, G. Tononiho, a především P. Gärdeforse. Názorně předvádí jeho teorii konceptuálních prostorů, o nichž je možné se domnívat, že umožňují abstrakce, a tedy také ustanovení konceptů a prototypů. Kapitola vyvolává mnohé dotazy i polemiku s některými tvrzeními, a přesto snad nejvíce objasňuje souvislosti mezi neuronálními a mentálními procesy.

  • Uplatňování výpočtového přístupu k jazyku. Tato část poukazuje především na průniky komputačního přístupu do oblastí kognice a také jazyka. „Tým, že sa pri modelovaniu pozeráme na jazyk jako na výpočtový proces, môžeme zisťovať, ako jazyk funguje. Môžeme generovať a testovať hypotézy a porovnávaním predikovaných výsledkov s experimentálnymi pozorovaniami zo psycholingvistických štúdií môžeme overovať, či je náš model psychologicky alebo kognitívne prijateľný.“ Tyto věty, které v úvodu své kapitoly „Konekcionistické modelovanie jazyka“ napsal I. Farkaš, jsou zřejmě programovým prohlášením výpočetního přístupu k jazyku. Dále autor prokazuje, že jsou konekcionistické modely lepší než symbolické, protože jsou ve větší shodě s architekturou mozku a v mnohých případech lépe vysvětlují empirická data. Je zřejmé, že konekcionistický přístup již udělal značné pokroky v rozpoznávání řeči, jsme však na vážkách, zda se někdy může dopracovat k porozumění.

    M. Markošová prezentuje jiný přístup k jazyku, a sice prostřednictvím sítí malého světa. Píše, že tento přístup lépe umožňuje vysvětlit, jak je možné, že v záplavě slov obsažených v lidském mozku dokáže člověk tak rychle nalézat správná spojení, a tím i přesnější výraz.

    Kapitola M. Tkáče má název: „Modelovanie kultúrného prenosu a jeho úloha v evolúcii jazyka“. Cílem je odůvodnit, proč výpočetní modely a počítačové simulace nabývají v dnešní době na důležitosti. Autor pak upřesňuje, co vše by měl koevoluční model vývoje jazyka obsahovat: postižení biologické evoluce vrozených kognitivních struktur, adaptaci kulturně přenášených jazykových struktur, individuální osvojování jazyka v průběhu ontogenetického vývoje. Vytvořit takový model bude jistě náročné, přesto počítačové simulace již v mnoha směrech postoupily.

    „O nevyhnutelnosti univerzálnej gramatiky“ – tak svou kapitolu nazvali V. Kvasnička a J. Pospíchal. Prezentují dva možné pohledy na jazyk: komunikační a založený na generativní gramatice. Generativní gramatiku autoři charakterizují jako způsob, jímž vznikají z menších jednotek podle určitých pravidel jazykové struktury. Vycházejí z prací N. Chomského a S. Pinkera, ale jejich stanoviska dalece překračují, především pokusem ověřit možnosti generativní gramatiky. Dokonce bychom mohli říci, že jde o hledání evolučních algoritmů (v daném případě vývoje jazyka), tedy „neměnícího se ve změnách“.

    V tomto duchu se nese i závěrečná kapitola J. Kelemena: „Jazyky, gramatiky, systémy gramatík a zázraky in info“. Také zde jde o pokus pomoci formalizmu systému gramatik, aby prokázal možnosti vývoje či života in info. Autor poukazuje na to, že prostřednictvím nakupení jednoduchých agentů, reagujících na sebe v složitém prostředí, mohou vznikat neočekávané, emergentní jevy.

  • Poznámky

    1) Jestliže to porovnáme se situací v ČR, jsme na tom mnohem hůře, a navíc mnozí z těch, kteří se zde kognitivní vědou zabývají, jsou původem Slováci. Čím to asi je?

    Po pročtení knihy jsem některým autorům položil otázky:
    K. P.: Můžete porovnat problematiku emergence s Hegelovým pojetím vývoje, které je české veřejnosti známo jako dialektický zákon přechodu kvantity v kvalitu, popřípadě negace negace?

    J. Kelemen: Bertrand Russell v „Dějinách západní filozofie“ uvádí Hegelovu tezi, v jejímž smyslu je v celku obsaženo více pravdy a více hodnot, než kolik jich obsahují jeho části. To jsou vlastně dvě teze, jedna metafyzická a druhá etická, obě se však vztahují přímo k otázce. Hegel je ve svém díle, dle Russellova mínění, obě přijímá, analyzuje je a dostává se k velice zajímavému vývodu: Jedinec je komplexním celkem, jemuž je dáno prožít svůj jedinečný a jediný a konečný život. Ptá se: „Může existovat jedinec, který je postaven z jedinců s konečnými životy, který má také jediný život, který však není pouhou sumou životů těch, ze kterých se skládá?“ „Existuje-li,“ míní (dle Russella!) Hegel, „pak je to jedinec ve srovnání s námi vyššího řádu.“ Takové konstatování má řadu zajímavých filozofických, dokonce politických a sociálních konsekvencí, dotýkajících se např. – a u Hegla především – statutu státu a vztahu občan-stát. To, o čem píše Hegel, tedy že celek je víc než suma jeho částí, bychom dnes mohli nazvat emergence. Ve svém příspěvku jsem argumentoval ve prospěch tvrzení, že celek může být víc než pouhá suma svých částí, ve smyslu, který je formálně (snad) nezpochybnitelný. Necítím se kompetentní tvrdit cokoliv o jakýchkoliv filozofických důsledcích toho, co jsem uvedl. Opovažuji se jenom uvést na tomto místě parafrázi Russellova konstatování z úvodu k jeho již zmíněné knize: Filozofie stojí někde na pomezí teologie a vědy. Teologii se podobá v tom, že přijímá spekulace, jejichž platnost věda (doposud) nepotvrdila. K vědě inklinuje tím, že při hledání důvodů pro přijetí nebo odmítnutí těchto spekulací spoléhá spíše na inteligenci než na víru. A já jsem přesvědčen, že i díky takovým drobtům, jakým je můj příspěvek, se od víry v to, že celek je víc než suma jeho částí, snad postupně posouváme k vědění toho, že celek je víc než suma jeho částí.

    K. P.: Jak můžete nadefinovat funkci fitness? Jak můžete vědět, jakým směrem se bude ubírat evoluce?

    V. Kvasnička: Problém účelnosti v evolučných algoritmoch je neobyčajne zložitý. Numericky to znamená, že musíme studovať metaevolúcie (t. j. evolúcie evolúcií), kde sa skúšajú rôzné parametre – fitness funkcie – tak, aby sme dostali požadované vlastnosti. Môžem si to predstaviť tak, že máme alternatívne svety, v každom nám beží evolúcia s rôznými počiatočnými parametrami, a až na záver, keď sa podívame na výsledok, ohodnotíme v každom alternatívnom svete príslušné parametre fitness. Toto sa v alternatívnych svetoch neustále opakuje a nakoniec, ak budeme mať šťastie, dostaneme parametre, ktoré rámcovo určujú evolúcie tak, aby tam v priebehu evolúcie vzniklo niečo, čo by malo požadované vlastnosti. Pokiaľ by sme pripúšťali Boha, tak by musel mať k dispozícii neobyčajne mohutnú výpočtovú techniku, aby zaviedol do nášho vesmíru antropický princíp. Možno že využíva paralelizmus možných svetov, súčasne beží množstvo evolúcií v rôzných svetoch, my sme stochastický výsledok jedného z týchto možných svetov. Takže účelnosť v evolúcii je otázkou nastavenia počiatočných parametrov.

    K. P.: Ve vaší kapitole se objevuje poznatek, že rozumění významům je důležitější než participace na vrozené gramatice. Znamená to, že tato schopnost rozumění významům je vrozena, nebo je osvojována?

    J. Rybár: Konštatoval som to v súvislosti s poznatkom, že gramatické pravidlá sa u malého dieťaťa neosvojujú priamym napodobňovaním reči rodičov, že účinok jazykovej inštrukcie (korigovania dieťaťa) má značne obmedzený účinok. Chcel som naznačiť, a to sa týka vlastne celej kapitoly, že vzťah vplyvu prostredia na jazykový vývin je oveľa komplexnejší. Jednoducho že jazykový vývin je podmienený mnohými špecifickými biologickými (resp. genetickými) faktormi.

    K. P.: S jakou určitostí můžeme říci, co dělají např. zrcadlové neurony? Zdá se mi, že metody MG nebo PET zahrnují příliš velkou populaci neuronů, než abychom mohli vyvozovat z jejich pozorování jednoznačné závěry.

    Ľ. Beňušková: G. Rizzolatti s kolegami snímali aktivitu individuálnych neurónov u bdelých opíc (Macaca nemestrina) pomocou chronicky implantovaných tungstenových mikroelektród. Mikroelektródy sa implantovali počas operácie v anestézii, snímanie aktivity sa robilo po uzdravení v bdelom stave. Metodológia je podrobne opísaná v citovaných prácach. Takýmto pracným spôsobom snímania aktivity z tisícok neurónov jeden po jednom mohli klasifikovať neuróny do tried a podtried. Napríklad všeobecné triedy reprezentácie boli „držať“, „uchopiť“, „trhať“ a pod. Opičie zrkadliace neuróny v premotorickej kortikálnej oblasti F. reprezentujú akýsi „slovník“ motorických aktov vykonávaných rukami. Podtriedy neurónov reprezentovali konkrétny spôsob držania, uchopenia, trhania atd. Tretia podpodtrieda neu-rónov reprezentovala elementy časových sekvencií aktov.

    K. P.: Sítě malého světa jsou fundovány asociacemi. Mohly by být založeny i na analogiích? Ptám se proto, že slova jsou mnohdy generována analogiemi. Nebo snad metaforami? Aplikace sítí malého světa se mohou uplatňovat i na slovník, který generuje další a vhodnější slovo. […] Píšete, že každé slovo má spojení průměrně se šedesáti dalšími slovy. Zdá se mi, že takováto spojení jsou vlastně asociacemi…

    M. Markošová: V grafe malého sveta sú ľubovoľné dva uzly „blízko“ pri sebe. Platí to aj pre jazykový graf. Slovo je uzol a hrana grafu predstavuje spojenie medzi slovami. Čo je to spojenie, to treba definovať. Dá sa to definovať rôznym spôsobom, podľa toho dostávame rôzne typy grafov. Ak sú slová spojené väzbou vtedy, keď stoja vo vete vedľa seba, graf poukazuje na iné vlastnosti jazyka, ako keď spojenie definujeme blízkosťou významu (napr. pomocou synonymického slovníka). Určite by sa dal zostaviť aj graf založený na analógiách, ktorý by poukazoval zasa na iné vlastnosti jazyka.

    K. P.: Divadelní prostor je sevřené hřiště, na němž se něco odehrává. Taková ohraničenost může být výhodou i pro kognitivní procesy. Mysl se naopak zdá být velmi otevřená. Lze ji zmapovávat prostřednictvím diskrétních kroků?

    J. Horáková: Divadelní prostor v sobě zahrnuje scénu, tedy jak „sevřené hřiště, na němž se něco odehrává“, tak hlediště plné diváků, u kterých právě zvláštní situace divadla má navodit stav, kdy maximálně využívají „otevřenost svých myslí“, a to nejrůznějšími způsoby. V současném divadle je to, co se děje na jevišti, stále více jakoby rozbité, fragmetarizované, nesouvislé. Vzniká tak co největší prostor pro aktivní participaci diváků, ve smyslu výrazného zapojení kognitivních procesů jejich myslí, do průběhu a podoby představení. Můžeme říci, že po akčním umění šedesátých a sedmdesátých let, které zapojovalo především těla účastníků, přesunuli divadelníci svůj zájem právě k zapojení a maximálnímu využití schopností myslí diváků v hledišti. Současné divadlo se již nechápe jako „mapa“ odkazující k něčemu mimo sebe, ale jako prostředek, stimul vyvolávající prožitek.

    /Redakčně kráceno/

    Soubory

    článek ve formátu pdf: 200706_V391-397.pdf (328 kB)

    Diskuse

    Žádné příspěvky