Komerční prezentace
Registrace uživatele

Přihlašte se k odběru informací, novinek, získejte přístup do diskuzního fóra.

Vesmír č. 10
Vesmír č. 10
Toto číslo vychází
2. 10. 2017
Novinky
Zdarma jedno celé číslo Vesmíru v pdf.
• Říjnové číslo Vesmíru
reklama

Zapomínání jako připomínání

Publikováno: Vesmír 74, 710, 1995/12

Nedávno jsem při zběžném listováni počítačovědnými časopisy zahlédl článek, jehož název mne zaujal: Jak zapomínat bez připomínání? Šlo tam o obrovské databázové systémy, mající sklon se brzy zahltit informacemi, které nikdo (ani počítač) nepotřebuje. Jak se jich zbavit? Zapomenout, ovšem, jenže jak to udělat na počítači, který dříve než něco vymaže, se na to musí podívat? Na počítači, který musí mít kritéria pro zapomínání, a to kritéria explicitní, předem daná – a nesmí je zapomenout. Než ‘se’ rozhodne něco zapomenout, musí si to připomenout. Kdybychom to takto dělali my lidé, pak bychom nemohli nic zapomenout. Třeba právě v tom spočívá hledaný rozdíl mezi člověkem a počítačem v Turingově testu. Jenže: paměť počítače neslouží k zapamatování, nýbrž k zapomínání.

Vzpomínáte si jistě na krásnou pasáž z Platónova Faidra, v níž se hovoří o egyptském bohu Theuthovi, který prý ‘vynalezl nejprve nauku o číslech a počtářství i geometrii a astronomii, dále pak hru s kaménky na desce, kostky (!) a zejména také písmo’. Mohl by být kandidátem na boha počítačů. Theuth se s tím přišel pochlubit Thamusovi, který tehdy panoval nad Egyptem. Pravil: ‘Tato nauka, králi, učiní Egypťany moudřejšími a pamětlivějšími, neboť byla vynalezena jako lék pro paměť a moudrost.’ Thamus mu odpověděl: ‘...ty jakožto otec písma jsi z lásky o něm řekl pravý opak toho, co je jeho skutečný význam. Neboť tato nauka zanedbáváním paměti způsobí zapomínání v duších těch, kteří se jí naučí, protože spoléhajíce na písmo budou se rozpomínat na věci zevně, z popudu cizích znaků, a ne zevnitř sami od sebe; nevynalezl jsi lék pro paměť, nýbrž pro upamatování.’

Toto zapomínání jako připomínání či pamatování jako zapomínání, totiž zapomínání nepodstatného, aby se zjevilo podstatné, patří patrně ke zkušenostem exilu. Miloš Síkora se věnoval původně kresbě a ilustraci, formován byl stykem se surrealizmem. Na jeho (asi jediné) předlistopadové výstavě (Dětské strachy, Mikrobiologický ústav, 1984) vystavoval surrealistické asembláže-objekty ze dřeva a kůže; jimi byl už dříve (1978) na důležité výstavě Imagination v Bochumi.

Pařížský exil zvolil Miloš Síkora až někdy začátkem roku 1989 a myslím si, že i tento jeho krok byl oním zapomínáním k rozpomínání. Patrné to bylo už na jeho pražské výstavě Dětské bary (spolu s Vlastou Voskovcovou, 1992), ale pro mne viditelným se to stalo loni (1994) na výstavě čtrnácti umělců z okruhu Kolářovy Revue K v pařížské galerii Le Pont Neuf (vlastně sdružení, jemuž předsedá paní Chiracová, která se vernisáže zúčastnila). Kresby, které zde reprodukujeme, byly vystaveny v říjnu 1995 na výstavě Miloše Síkory a Vlasty Voskovcové Veselá úzkost a jsou pro mne dalším dokladem onoho zapomínání jako připomínání.

Obrázky

Poštolka

Hned zrána spatřil jsem miláčka, prince

světelné říše, poštolku zlákanou jitrem skvrnitým, jak jede

po stálé tečně kolotavého vzduchu a stoupá

krouživě na uzdě tlukoucích křídel


v extázi! Poté dál a dál vzletně

jak hrana brusle zvonivě kreslící kruh: vzestup i skluz

vzdorovaly poryvům větru. Mé srdce potají

rozbušilo se pro toho ptáka – dokonalost a mistrovství tvora!


Divá krása a moc a čin, ó povětří, pýcho, peruť v jedno

se spojte! A plamen, jenž pak vyšlehne z tebe, neskonale

krásnější a nebezpečnější, ó rytíři můj!


Není divu: jen pot skýtá pluhu v hluboké brázdě

lesk, a modrosinalý popel, ach můj milý,

padá, krvavě žíří a zeje nachovým zlatem.


Gerald Manley Hopkins

Zánik Eurydiky

Torst, 1995

přeložili I. Slavík a R. Preisner


Diskuse

Žádné příspěvky