Komerční prezentace
Registrace uživatele

Přihlašte se k odběru informací, novinek, získejte přístup do diskuzního fóra.

Vesmír č. 10
Vesmír č. 10
Toto číslo vychází
2. 10. 2017
Novinky
Zdarma jedno celé číslo Vesmíru v pdf.
• Říjnové číslo Vesmíru
reklama

Zahrada místo divočiny

Udržitelné využívání biodiverzity /několik postřehů z 3. konference o biodiverzitě v Trondheimu/ 1)
Publikováno: Vesmír 79, 146, 2000/3

Biodiverzita v ochraně životního prostředí má málo společného s biodiverzitou v ekologii (rozmanitostí na všech možných úrovních). Označuje soubor konkrétních biologických jednotek, které se vzájemně liší (geny, druhy, popřípadě společenstva). Hovoří se nejen o ochraně biodiverzity a jejích jednotlivých prvků, ale také o službách poskytovaných biodiverzitou, o zisku z biodiverzity a o jejím udržitelném využívání. 2)

Pro přírodu a krajinu je důležité, aby se management nesoustředil pouze na ochranu, ale především na udržitelné využívání biodiverzity. Nejde o pouhé omílání pojmu, jímž operuje už Úmluva o biologické rozmanitosti. 3) Především je potřeba přejít od ochrany přírody kdesi za plotem k péči o přírodu, kterou považujeme za vlastní zahradu.

Konec mýtu o panenské přírodě
Daniel H. Janzen z Pensylvánské univerzity 4) se domnívá, že se iluze o zachování divoké přírody musíme vzdát. Divoké druhy (například v tropickém pralese) už nemůžeme chránit tak, že je ponecháme „tam – venku v divočině“, aby se o sebe „postaraly“. Neexistuje totiž už žádná část Země, která by nebyla ovlivňována člověkem. Ať už si to přiznáváme nebo ne, jsme „majiteli“ veškerého života na Zemi. To, co bychom rádi nazývali divočinou, jsou podle Janzena prostě jen různé druhy našich zahrad, které nám poskytují různé služby (od produkce surovin až po možnost pozorovat zvířata). Podle toho bychom se k přírodě také měli chovat. Nemá smysl ptát se, jestli máme provádět management veškeré přírody – dnes už se pouze musíme ptát, jak to máme dělat.

Přeměna přírody v zahradu není filozofickou hříčkou, která by měla učinit ochranu přírody líbivější. Je to vysvětlení triviální záležitosti, již si zatím uvědomuje jen málo lidí. Ochrana přírody, která je „někde venku“, či dokonce „někde daleko“, se s pokračující globalizací stává nesmyslem popírajícím sama sebe. Kdo ještě dnes neví, proč by se měl zajímat například o osud tropických pralesů, ten prostě jenom nepochopil, jak velká jeho vlastní „zahrada“ je.

Jak na této „zahradě“ hospodařit? Vychází se z předpokladu, že vhodnou rámcovou metodou managementu je ekosystémový přístup, definovaný na pracovním setkání r. 1998 v Malawi. 5) Trondheimská konference se opírala o 12 malawských principů ekosystémového přístupu (viz rámeček).

Pokus o pružný management
Jednou z nejzajímavějších myšlenek souvisejících s ekosystémovým přístupem je tzv. přizpůsobivý neboli adaptivní management. Management přírody a krajiny lze vykládat jako řízenou péči o přírodu a krajinu, popř. jako hospodaření s přírodními zdroji. Součástí managementu je systém poznatků a hypotéz, o něž se opírají cíle managementu i navrhovaná opatření. Opatřením v tomto smyslu může být umělý zásah, ale také rozhodnutí neovlivňovat přírodní procesy nebo zachovat tradiční způsoby hospodaření (kosení, pastvu aj.).

Myšlenkou přizpůsobivého, neustále se proměňujícího managementu se zabývá Martin Rowan ze Zimbabwe, nezávislý konzultant IUCN. Takový management počítá s neustálými změnami v živých systémech (viz rámeček, bod 9) a zároveň s nedostatkem informací o aktuálním stavu každého systému. V podstatě to znamená rezignaci na možnost dlouhodobých předpovědí, tudíž i detailního plánování do budoucna.

Pro adaptivní management jsou typické především zpětné vazby na různých úrovních, které mohou mít vliv nejen na konkrétní kroky, ale také na vstupní hypotézy a cíle (viz obrázek 1). Je to jakýsi dlouhodobý experiment, který průběžnými výsledky ovlivňuje svou vlastní podobu.

Tradiční pojetí managementu se snaží předem vytvořit detailně propracovaný plán, od nějž se pak už nelze příliš odchýlit. Zpětná vazba teoreticky existuje, avšak pouze na úrovni prováděných kroků managementu; navíc je nemůže výrazněji ovlivnit. Sledování se totiž omezuje pouze na kontrolu, zda byly provedeny zamýšlené kroky; nevyhodnocují se důsledky jednotlivých opatření, neberou se na ně ohledy (viz obrázek 2).

Adaptivní management může na první pohled působit dojmem hazardu s přírodním bohatstvím. Ve skutečnosti je tomu právě naopak. Nová koncepce nevnáší do managementu žádné nové riziko, je nová jen v tom, že přiznává rizika existující (málo informací, proměnlivost živých systémů). Tím, že se je snaží vzít v úvahu (formuluje vstupní hypotézy, zavádí zpětné vazby), podstatně zmenšuje pravděpodobnost chybných kroků a zklamání z výsledků dlouholetého snažení.

Rozumnější role pro vědu
Požadavky adaptivního managementu a některých malawských principů by mohly výrazným způsobem ovlivnit roli vědy v ochraně životního prostředí. Management vycházející z malawských principů se totiž vzdává nejen vědecky nalinkované „rádobyjistoty“, ale i vědy jako univerzální záštity, která by měla vše do detailu popsat, předpovědět a koneckonců i odůvodnit. Přístup k ochraně životního prostředí, který dělal z vědy jakousi univerzální berličku, vedl nevyhnutelně nejen k neúspěchům, ale i k nedorozumění mezi „vědci“ a „ochranáři“. Věda totiž není schopna vyhovět některým požadavkům, které na ni ochrana životního prostředí ve starém pojetí klade. Například biologie nemůže dost dobře odůvodnit potřebu ochrany toho či onoho druhu nebo biotopu, protože rozhodnutí o tom, že si něco zaslouží ochranu, často nemá s biologií nic společného.

Koncepce managementu vyjádřená v malawských principech přisuzuje vědě (ať už biologii nebo jinému oboru) mnohem rozumnější roli. Hned první princip („cíle managementu jsou záležitostí společenského výběru“) odnímá vědě nevděčný, a navíc nepatřičný úkol rozhodovat o tom, jaké životní prostředí by se nám mělo líbit. Prostor pro vědu, konkrétně pro přírodní vědy, zůstane i tak docela široký. Přírodní vědy by měly především navrhovat a testovat vstupní hypotézy (viz schéma adaptivního managementu) a sledovat konkrétní vlivy prováděného managementu. Co se týče cílů managementu a jeho konkrétních kroků, mohou přírodní vědy pouze navrhovat možné cesty a s jistou dávkou pravděpodobnosti předpovídat důsledky zvažovaných rozhodnutí a předkládat k posouzení optimistické i pesimistické scénáře. Na základě toho by se všichni ostatní měli rozhodnout, jakou „zahradu“ chtějí mít.

Všichni bychom měli vědět hlavně to, že nikdy – ani s ekosystémovým přístupem, ani s nejlepším vědeckým zázemím – nebudeme schopni provádět doslova management ekosystémů, ba ani management jednotlivých biologických druhů. Co dělat můžeme, je pouze management lidské činnosti, která druhy a ekosystémy nějakým – částečně známým – způsobem ovlivňuje. Je totiž bláhové očekávat, že dostatečně pečlivým výzkumem a shromažďováním informací můžeme dospět ke skutečnému managementu (řízení) přírodních procesů.

Poznámky

1) Loni 6.–10. 9. se v norském Trondheimu konala Konference o ekosystémovém přístupu k udržitelnému využívání biologické diverzity (Conference on the Ecosystem Approach for Sustainable Use of Biological Diversity; EASUB).
2) Užití téhož termínu pro dvě věci je nešťastné, ale „neekologický“ význam slova už se ustálil a zřejmě nezbývá než se s tím smířit.
3) Viz např. Mnohostranné mezinárodní úmluvy, díl IV. Příroda a krajina, Ministerstvo životního prostředí, Praha 1997.
4) Na konferenci v Trondheimu představil D. Janzen pilotní projekt z oblasti Guanacaste na Kostarice. Bližší informace o projektu je na internetové adrese janzen.sas.upenn.edu/caterpillars/RR/rincon... (ve španělštině také acguanacaste.ac.cr). K samotnému konceptu viz Janzen D.: Gardenification of Wildland Nature and the Human Footprint, Science 279, 13121313, 1998.
5) Workshop on the Ecosystem Approach, Lilongwe, Malawi, 26.–28. 1. 1998. Podle výsledků pracovní schůzky má být ekosystémový přístup založen na uplatnění vhodných vědeckých metodik, které zohledňují základní procesy a interakce mezi organizmy a jejich prostředím. Člověk je přitom považován za integrální součást ekosystémů.

MALAWSKÉ PRINCIPY

  1. Cíle managementu jsou záležitostí společenského výběru.

  2. Management by měl být decentralizován až na nejnižší vhodnou úroveň.

  3. Pracovníci ekosystémového managementu by měli vzít v úvahu vlivy svých činností na sousední a další ekosystémy.

  4. Vzhledem k potenciálnímu zisku z managementu je nutné porozumět ekosystému v ekonomickém kontextu, to znamená vzít v úvahu například pokřivení trhu, vytvořit podněty podporující udržitelné využívání a internalizovat externí náklady a zisky.

  5. Klíčovou vlastností ekosystémového přístupu je ochrana struktury a fungování ekosystému.

  6. Management ekosystému musí být prováděn v rámci limitů jeho fungování.

  7. Ekosystémový přístup by měl být uplatňován v rámci vhodného měřítka.

  8. Vzhledem k různým časovým škálám a zpožďujícím efektům, které jsou charakteristické pro ekosystémové procesy, by měly být cíle pro ekosystémový management stanoveny v dlouhodobém horizontu.

  9. Management musí uznat, že změna je nevyhnutelná.

  10. Ekosystémový přístup by měl hledat vhodnou rovnováhu mezi ochranou a využíváním biodiverzity.

  11. Ekosystémový přístup by měl brát v úvahu všechny formy informace týkající se ekosystému, což zahrnuje vědecké i tradiční a lokální znalosti, inovace a praktické postupy.

  12. Ekosystémový přístup by měl zapojit všechny relevantní sektory společnosti a všechny příslušné vědecké disciplíny.

TRADIČNÍ A ADAPTIVNÍ MANAGEMENT

Podle plánu, nebo adaptivně? Rozdíl mezi tradičním managementem a adaptivním managementem lze vysvětlit na příkladu jedné louky v opuštěném vojenském prostoru. Rostou tam vstavače, které chceme chránit. Víme, že v době, kdy vojenský prostor sloužil původnímu účelu, bylo zdejší rostlinné společenstvo vystaveno dopadům granátů, sešlapu apod. A právě proto zde vstavače mohly existovat dlouhodobě (jinak by byly vytlačeny konkurenčními druhy). V zájmu zachování populace vstavačů navrhujeme nahradit granáty něčím, co by mělo podobné účinky - pastvou ovcí. Zatím samozřejmě nevíme, jaká hustota ovcí a intenzita pastvy je vhodná.

  • Tradiční management shromáždí poznatky o granátech i ovcích a na jejich základě doporučí vhodnou hustotu ovcí i intenzitu pastvy. Poté sleduje, jak se navržená opatření uskutečňují.

  • Adaptivní management začne stejně, vysloví hypotézy o vhodné hustotě ovcí a intenzitě pastvy. Ty se následně testují (např. na ploše o několika částech s různou intenzitou pastvy), pak se buď upřesní, nebo změní, a znova se testují. Počítá se s tím, že na soužití ovcí, vstavačů a ostatních druhů může mít vliv dejme tomu počasí (deštivé, či suché apod.).

Adaptivní management nepřináší do praxe žádnou "vysokou vědu". Volá jen po návratu ze slepé uličky ke zdravému selskému rozumu.

Soubory

Článek ve formátu PDF: 2000_V146-147.pdf (142 kB)

Diskuse

Žádné příspěvky