Komerční prezentace
Registrace uživatele

Přihlašte se k odběru informací, novinek, získejte přístup do diskuzního fóra.

Vesmír č. 10
Vesmír č. 10
Toto číslo vychází
2. 10. 2017
Novinky
Zdarma jedno celé číslo Vesmíru v pdf.
• Říjnové číslo Vesmíru
reklama

Záhada želvího cestování

aneb opět něco o "magnetickém smyslu"
Publikováno: Vesmír 74, 89, 1995/2

Na pobřeží Floridy a na ostrovech Karibského moře žijí karetové želvy Caretta caretta. (Tytéž žijí i v Evropě, ale tam mají jiné zvyky, než o kterých bude řeč dále.) Když se vylíhnou z vajec malé želvičky, mají na starosti jedinou věc: pustit se do nezměrných mořských vod a doplout do středu Atlantického oceánu do oblasti Sargasového moře. Tam se pak želvy 5 až 7 let zdržují, živí se a odrostlé a dospělé se vracejí zpět do svého rodiště, aby založily nové pokolení. Každá chyba v navigaci by pro ně při jejich cestách měla osudové následky. Ony však neomylně plavou správným směrem. Jak to dokáží?

Kenneth Lohmann z Univerzity v Severní Karolině v Chapel Hill (USA) nyní přišel s vysvětlením, že želvy mají v hlavě úžasně důmyslný magnetický kompas. Tím se řídí. Svou myšlenku a následné výzkumy založil na objevu magnetitových částeček v jejich mozkových buňkách.

Ale jak to v přírodě bývá, je celý děj, při kterém se mladé želvičky vydávají na svou cestu, složitější. Líhnou se v noci a když se pouštějí z pobřeží do oceánu, řídí se především světlem měsíce a hvězd odraženým na hladině. Pevnina je temná, moře "svítící". Ve vodě pak plovou proti vlnám běžícím k pobřeží. To u pobřeží neselhává! Pokusně bylo dokázáno, že tuto "zásadu" plavat proti vlnám přísně dodržují. Dále v moři by však s tím již nevystačily a tak nasadí svůj "magnetický smysl". Také to, že se řídí právě magnetickým polem, bylo prokázáno v bazénech, ve kterých byl různě měněn směr magnetických siločar a želvičky na to poslušně reagovaly.

Toto vysvětlení by mohlo platit i pro "záhadná" stěhování jiných želv, např. želvy zelené (Chelonia mydas). Ta zase naopak ze svých líhnišť na ostrově Ascención ve středu jižního Atlantiku pluje více než 2 000 km za obživou k pobřeží Brazílie, odkud se pak opět vrací na ostrov, aby založila potomstvo. Před pěti lety o jejich "odyseji" vyšel článek, ale líčení o tom by patřilo do jiné kapitoly.

Již delší dobu se objevují v učených časopisech články dokazujcí schopnost organizmů vnímat magnetické pole a siločáry. Netýká se to jen obratlovců, ale i hmyzu (u včel viz např. Vesmír 62, 617, 1983) a mikroorganizmů. Podrobněji o tomto jevu bylo pojednáno nedávno ve Vesmíru 73, 249, 1994. Využijme příležitost a připomeňme, že před dvěma lety přišel Joseph Kirschvink a kol. z Kalifornského technického ústavu v Pasadeně (USA) s jiným senzačním objevem. Našel magnetitové částečky v mozcích lidských! Pečlivě si ověřil, zda snad nejde o nějaký materiál, který se do zkoumaných tkání dostal zvenčí, a že jde skutečně o magnetit vytvořený v tkáni. Bude-li nález potvrzen, určitě to otevře prostor k lákavým úvahám. Tak by mohl poskytnout argument např. těm, co tvrdí, že je člověk ovlivňován (či přímo poškozován) magnetickým polem vysílaček, vedením vysokého napětí atd. Mohl by však i vysvětlit, proč se někdy přenáší "psychické" napětí z jedné osoby na druhou nebo do kolektivu osob, aniž by jeho nositel (nositelka) hnul(a) brvou. Ale v tom se lidé již stěží shodnou. Nevnímají to všichni stejně. Třeba mají krystalky jiné hodnoty nebo jim k nim scházejí potřebné přípojky. A vůbec, musí je mít všichni? Kirschvink a kol. je našli v sedmi zkoumaných mozcích, z nichž čtyři pocházely od osob podezřelých z Alzheimerovy choroby.

Obrázky

Diskuse

Žádné příspěvky