Aktuální číslo:

2024/5

Téma měsíce:

Čas

Obálka čísla

Za profesorem Zdeňkem Kopalem

/4. 4. 1914 - 23. 6. 1993/
 |  5. 7. 1994
 |  Vesmír 73, 390, 1994/7

„Nastupující generaci mladých hvězdářů v Československu bych rád vzkázal, aby nedali na to, co jim říkají staří (často již životem zklamaní); z nich totiž život mnohokrát už vyprchal vzdor místům, která mohou ještě zastávat ze setrvačnosti; a dále, aby řídili svůj směr tam, kde cítí, že svým talentem dokáží naší vědě co nejlépe prospět. Nestarejte se příliš o budoucnost – která je stále ještě neextrapolovatelná – nýbrž nastavte svůj navigační kurz na hvězdy, nikoliv na poziční světla okolních lodí!“

Zdeněk Kopal, Kosmické rozhledy r. 1989

Smutnou shodou okolností se stalo, že když vyšel tiskem záznam přednášky Zdeňka Kopala: Astronomie v Čechách (Vesmír 72, 394, 1993/7), nebyl už náš pan profesor mezi živými. Zemřel v Manchesteru 23. června 1993. Tu přednášku proslovil 28. 6. 1992 na kongresu exilové Společnosti věd a umění, jenž se poprvé v historii konal na domácí půdě v Praze. Byla to poslední Kopalova návštěva v rodné zemi. Chtěl bych připomenout některé příhody, které jsem při setkáních s tímto význačným astronomem 20. století zažil.

Z. Kopal odešel do zahraničí v předvečer 2. světové války – toto období strávil ve Spojených státech, jak v civilním astronomickém, tak ve válečném vojenském výzkumu. Po válce se chtěl jako správný vlastenec vrátit domů; proběhla již jednání, že se ujme vedení katedry astronomie na Karlově univerzitě, ale „vítězný únor“ vše zmařil. Pan profesor zakotvil ve Velké Británii na nově zřízené katedře astronomie univerzity v Manchesteru, kterou vedl plných 30 let a kde aktivně působil i po svém oficiálním penzionování r. 1981.

Nepřátelská politika tehdejšího režimu znemožňovala jemu stejně jako ostatním exulantům jakékoliv kontakty s domovem – vzpomínám na postih redaktora Říše hvězd, který se „odvážil“ v časopise blahopřát Z. Kopalovi k jeho jmenování šéfem katedry v Manchesteru. Teprve jisté uvolnění koncem 50. let umožnilo, aby Z. Kopal směl přijet navštívit své příbuzné do Prahy, a u toho jsem se jako mladý aspirant Astronomického ústavu ČSAV nachomýtl zásluhou svého školitele RNDr. Miroslava Plavce. Vyzvedli jsme tedy pana profesora na ruzyňském letišti a jeli jsme do tiché smíchovské uličky U Pernikářky, kde před válkou s rodiči bydlel. U branky jsem chtěl zazvonit, ale pan profesor mě zadržel: „Nezvoňte, Jirko, mám přece své klíče!“ – a vskutku vyndal z kapsy klíče, s nimiž r. 1938 z republiky odjel, a bez problémů odemkl branku i dveře do domu.

Jelikož jeho návštěva byla neoficiální, nemohli jsme mít seminář na fakultě, ale v jakési obskurní posluchárně na Národní třídě v budově jazykové školy. Pan profesor – všemi očekáván – přišel včas, a dříve než začal přednášet, požádal nahlas, že by si chtěl (po anglicku) umýt ruce. Jaké bylo jeho zděšení, když mu vzápětí kdosi ochotný přinesl lavór s teplou vodou, mýdlem a  ručníkem přímo doprostřed posluchárny!

V Astronomickém ústavu v Ondřejově jsme se už cítili volněji; přece jen to bylo kus za Prahou a šéfem ústavu byl nezapomenutelný gentleman Bohumil Štenberk, dávný Kopalův přítel. Z. Kopal přišel do naší pracovny (stelární oddělení ústavu se tehdy vešlo do jediné místnosti) a začal jako pravý anglický gentleman – o počasí. Zcela nepozorovaně se však dostal ke hvězdám, vzápětí k dvojhvězdám, a to zejména zákrytovým, a najednou jsem byl uprostřed velmi specializované debaty, která trvala od 14 do 22 hodin – pak nás konečně M. Plavec přinutil jít k nim domů na večeři.

Sotva jsme dojedli, debata pokračovala, Kopal se zajímal o mou aspiranturu a zcela zazářil, když jsem se mu svěřil, že dosud nemám vybráno téma – hned mi je tedy navrhl a vysvětlil mi, že to je nejdůležitější otevřený problém tehdejší astrofyziky (šlo o určení průběhu okrajového ztemnění v atmosférách deformovaných složek těsné dvojhvězdy).

To téma jsem opravdu přijal a při příští návštěvě mi pan profesor přivezl celou horu svých rukopisných poznámek k problému. Bylo zajímavé, jak se v nich třeba i v jedné větě mísila čeština s angličtinou – komentáře k elementární algebře a infinitezimálnímu počtu byly české, zatímco k maticím, řadám atd. anglické – zřejmě podle toho, kde se autor s těmito matematickými disciplínami poprvé setkal.

Kopal patřil v té době také k význačným numerickým matematikům. Byl průkopníkem nových numerických metod v době nasazení prvních výkonných počítačů. Často právě tato záliba v numerické matematice ovlivňovala i jeho způsob, jak řešit ryze astrofyzikální problémy. (Podle jisté definice je astrofyzik člověk, pro nějž je důležitý faktor deset, zatímco faktor dva nikoliv – a to bylo panu profesorovi, zvyklému na dlouhé Fourierovy rozvoje, silně proti mysli.)

V tomto duchu vydal i svou monografii o těsných dvojhvězdách, kterou připsal „docentu Vincenci Nechvílovi – učiteli a příteli“. Jeden z autorských výtisků též V. Nechvílovi poslal a po nějakém čase se divil, že pan docent na tuto vzácnou dedikaci nijak nereaguje. Opatrně tedy sondoval přes M. Plavce, zda doc. Nechvíle knihu vůbec dostal. Plavec zjistil, že knížka došla v pořádku, ale Nechvíle, kterého dvojhvězdy nijak nezajímaly, knížku prostě ani neotevřel! M. Plavec mu nějak jemně naznačil, že by tak měl přece jen učinit, že hned za titulní stránkou je něco velmi zajímavého. Doc. Nechvíle byl naprosto konsternován, že tak význačný světový astronom v anglicky psané monografii se k němu hlásí jako k učiteli a příteli. I sedl a roztřeseným rukopisem napsal asi toto: „Milý příteli!, M i l ý p ř í t e l i !, MILÝ PŘÍTELI!!! Je to neuvěřitelné, ale je to absolutní pravda...“ a pak se dlouze rozepisoval o té nesmírné poctě, kterou mu prof. Kopal projevil. Aby svůj dík dále zdůraznil, při příští návštěvě Prahy předal prof. Kopalovi ozdobně zabalenou krabici. Kopal se dostal k rozbalení až u Plavců před odjezdem a objevil v krabici – úhledně seřazené pocukrované koblihy. Usoudil, že takový dárek s sebou nepoveze, a dal ho Plavcovi pro děti. Když se pak obě Plavcovic dítka chtěla do koblih zakousnout, málem si vylomila mléčný chrup. Ty koblihy byly nepředstavitelně tvrdé – Nechvíle je zřejmě koupil ten den, co napsal ten exaltovaný dopis.

V r. 1967 se v Praze konal XIII. kongres Mezinárodní astronomické unie a tehdy se do Prahy sjelo bezmála 2 000 astronomů z  celého světa. Kopal přirozeně nechyběl, přivezl s sebou svou rodinu a jednu ze svých dcer při té příležitosti slavně provdal v chrámu sv. Víta na Hradčanech (ovšem za Američana). Dodnes ho vidím, jak při závěrečném banketu s energií vpravdě nevyčerpatelnou roztáčel přítomné dámy, až si propotil sako. Jednou jsme takhle seděli opět u Plavců, byly 2 hodiny ráno, my mladší jsme už usínali únavou, a když to prof. Kopal zpozoroval, navrhl chvíli oddechu – totiž že si přehrajeme na gramofonu celou Mou vlast – a tak se také stalo. Tehdy jsem pochopil, co je nutné (i když ne postačující) k tomu, aby člověk napsal několik set původních vědeckých prací a půl stovky monografií: olbřímí fyzická kondice.

Jednou jsem se takto Kopalovi zmínil o svém mindráku, že se mi ve vědě příliš nedaří, ač se usilovně snažím. A on mne utěšil dosti originálně: „Já bych to také nikam nedotáhl, kdybych neemigroval. Praha je totiž tak nádherné město, že kdybych zde zůstal, prohlížel bych si stále krásy města – jako to zřejmě děláte vy – a na astronomii bych také neměl čas.“

Kopal doslova všude propagoval svůj původ, včetně neúprosného lpění na tom háčku v křestním jméně, které angličtí tiskaři museli často sázet ručně. V jeho autobiografii o “hvězdách a lidech“, která vyšla původně anglicky v polovině osmdesátých let, je rozsáhlá kapitola o kořenech Kopalova rodu, která průměrnému Britovi či Američanovi podává zhuštěné dějiny Čech od doby, kdy odtud odtáhli Keltové...

Historická erudice Kopalova byla neméně impresivní než jeho  schopnosti astronoma a matematika. Před lety jsem narazil na neurčitou stopu naznačující moravský původ britského  hvězdáře Williama Herschela. Zmínil jsem se o tom Kopalovi v dopise a zakrátko jsem od něho měl xerox originálních historických prací z britské Královské společnosti z r. 1912, kde to bylo doloženo i s patřičnými citacemi.

Pan profesor se kdysi vyznal z toho, že zájem o astronomii v  něm podnítila četba spisů Julese Verna. Když se stal účastníkem projektu Apollo a připravoval topografické podklady pro měsíční mise, ocenila NASA jeho zásluhy o projekt tím, že mu věnovala vzorek měsíční horniny, kterou američtí astronauti přivezli. Kopal při nejbližší návštěvě Paříže navštívil hrob J. Verna a ten vzorek tam zahrabal do hlíny.

Jeho vášeň pro vědu byla ovšem neobyčejně nakažlivá, a tak si získával spoustu obdivovatelů i žáků. Byl však také tvrdohlavý a pln osobitých předsudků, takže třeba mladší specialisté v oboru s ním měli ostré konflikty. Sám se označoval za „osamělého vlka“ v chóru moderní astrofyziky.

Jednou jsem ho však zastihl opravdu dojatého. Koncem května 1991 jsme jeli autem do Litomyšle ke slavnostnímu předání diplomu čestného občana jeho rodného města. Pan profesor své rodné město neviděl přes půl století, a tu přijíždíme k zámku a na jeho ochozu troubí trubači fanfáry na jeho počest... Bylo to, jako když se vrací král z vítězné bitvy, a pan profesor měl v té chvíli zcela vlhké oči. Tohoto ocenění si vážil více než jiných, prestižnějších vědeckých poct. Stejně tak se všude zmiňoval o čestném členství v České astronomické společnosti, které obdržel k 50. výročí jejího vzniku. Členem Společnosti byl totiž od svých 14 let a v 16 letech už vedl jednu z odborných sekcí.

OBORY A KLÍČOVÁ SLOVA: Biografie

O autorovi

Jiří Grygar

RNDr. Jiří Grygar, CSc., (*1936) vystudoval Přírodovědeckou fakultu MU v Brně a Matematicko-fyzikální fakultu UK v Praze. Ve Fyzikálním ústavu AV ČR se věnuje výzkumu interagujících dvojhvězd a astrofyzice vysokých energií. Je zakládajícím členem Učené společnosti ČR.
Grygar Jiří

Doporučujeme

Divocí kopytníci pečují o krajinu

Divocí kopytníci pečují o krajinu

Josef Matyáš  |  6. 5. 2024
Zubr, pratur a divoký kůň dokážou výborně udržovat rozsáhlé plochy krajiny. Vyplývá to z aktualizovaného dokumentu Metodika přirozené pastvy...
Relativistický čas – čas našeho světa

Relativistický čas – čas našeho světa

Pavel Krtouš  |  6. 5. 2024
„Někteří filozofové … se domnívají, že fyzika není schopna popsat nejzákladnější aspekty reality, a zavrhují ji proto jako zavádějící formu...
Čas na poslední kafe

Čas na poslední kafe uzamčeno

Tomáš Knedlík  |  6. 5. 2024
Kávu zbožňujeme pro její vůni a chuť, ale také pro její povzbuzující účinky. Omamná vůně kávy se uvolňuje při pražení, kdy vznikají těkavé...