Komerční prezentace
Registrace uživatele

Přihlašte se k odběru informací, novinek, získejte přístup do diskuzního fóra.

Vesmír č. 10
Vesmír č. 10
Toto číslo vychází
2. 10. 2017
Novinky
Zdarma jedno celé číslo Vesmíru v pdf.
• Říjnové číslo Vesmíru
reklama

Z toulek po Makedonii

Publikováno: Vesmír 89, 539, 2010/9
Obor: Geografie

Tuto zajímavou zemi málokdo z Čechů zná, ačkoliv leží uprostřed balkánského poloostrova a ačkoliv kolem ní vedou běžné cesty našich turistů. Nanejvýš si každý pamatuje, že se psávalo kdysi o makedonských spiklencích, kteří v Praze nebo ve Vídni někoho bezohledně zastřelili na ulici nebo v divadle. Takovou již Makedonie není. Neběhají tam žádné zbojnické tlupy, nýbrž najdete starý patriarchální život a upřímné pohostinství mezi prostými a chudými pastýři, rolníky a rybáři. Najdete tu překrásná horstva s věčnými sněhy, nádherné horské řeky tekoucí divokými kaňony a na březích velikých modrých jezer budete okoušeti idylický klid a mír, jaký je v průmyslové Evropě neznám.

Ale toulati se po této zemi není lehké. Makedonii užije nejlépe ten, kdo umí jezditi na koni, komu nevadí spáti pod širým nebem a kdo není otrokem hotelů a vybrané kuchyně, protože přepych je v této prosté a trochu divoké zemi neznám. Makedonie je sice součástí Jugoslávie, ale ve skutečnosti je předsíní Orientu a má jeho stinné stránky i jeho neodolatelná kouzla. K divokým horstvům a od světa odloučeným pláním patří podivný způsob staveb právě tak jako domácí lid ve svých přepestrých krojích a se svými zvláštními zvyky.

Bohužel, nemohu vám popsati Makedonii tak, jak bych chtěl, a vyprávěti vám všechny romantické historky, které jsem tu zažil. Uděláme si však několik výletů, abyste viděli, jak to tam chodí.

Pojedeme do pohoří Korab, které je pokračováním Šar planiny, známé vám snad z povídek o králevici Marku. Nemůžeme se tam dostati jinak než pod ochranou četníků a hraničářů. Není tam bezpečno. Zloději tam kradou stáda ovcí a často se tam střílí. Tito lupiči potřebují peníze, aby si mohli obstarat ženu. Nevěsty se tu totiž kupují a otcové chtějí na svých dcerách hodně vydělati. Odkud má vzít chudý albánský hoch peníze, aby se mohl oženiti, a oženiti se chce každý, protože žena je hlavní pracovní síla v domácnosti, kdežto muž pase stáda nebo rube dřevo, které prodává po městech, aby si makedonský občan mohl uvařiti oběd. Železnice jsou daleko a uhlí se nedostane, takže každodenně putují ze vzdálených hor do měst karavany koní a oslů naložených vrchovatě palivovým dřívím. Proto je většina makedonských lesů zničená a co nedodělala sekera, sežrala obrovská stáda koz, která se tu pasou po holých, kamenitých úbočích a stržích a jsou spolu s ovcemi hlavní obživou drobného zemědělce. Polí je málo, všude je samý kámen, letní slunce vražedně pálí a ničí pastvu, krávy lze málokde pěstovati, protože z nedostatku vody nejsou louky, a protože nejsou krávy, nelze pole dobře hnojiti, a tak nezbývá nic než ovce a kozy, které se spokojí se vším. Tisícihlavá stáda těchto zvířat se pohybují od jara do zimy po horách a užírají pozvolna všechen lesní odrost. Čím bude Makedonie vařit a topit, až za sto let lesy nebudou?

Silnic je tu málo, a proto tu nejsou též selské povozy. Všechno se nosí na koních a na ubohých malých a udřených oslících. Bez osla by Makedonec nedostal ani úrodu ze svých políček. Ale často ani tento skromný život nestačí uživit a Makedonec nechává doma hospodařiti ženu s houfem dětí a odchází na práci do vzdálených měst. Mnohé a mnohé vesnice jsou celý rok bez mužů. I v této nádherné zemi je život těžký a snad těžší než jinde. Naši rolníci nemají ani tušení, jak blahobytně žijí proti makedonskému sedláku. A přeci jsou ti lidé šťastni a neznají sociální závist.

Ale vraťme se k našemu výletu. Jízdní koně stojí připraveni na nádvoří četnických kasáren. Pušky máme s sebou. Pojedeme údolím řeky Radiky, nejkrásnějším kaňonem v Makedonii, vzhůru na Korab. Přijíždíme k jejím břehům a už prvý jezdec stoupá do vody na brod. Voda šumí a stoupá výš a již ji máme až u sedla, ale hned jsme zase venku na úzké cestičce v nádherném údolí mezi divokými lesy a houštinami. Naši koně šplhají jako kamzíci po krkolomné stezičce, projíždíme opuštěnými vesnicemi, zarostlými obrovskými kopřivami, z nichž lupičské obyvatelstvo bylo již za světové války vypuzeno. Mezitím se šeří a slunce ještě naposledy obarvuje skalnatá úbočí a strmé horské louky, které se táhnou až k věčným sněhům. Tam nahoře budeme o půlnoci. Mezitím nás předjíždí náš četnický průvodce a upozorňuje, abychom kvůli bezpečnosti nekouřili. Mohl by nás někdo pozorovat. Jedeme již sedm hodin v sedle a v úplné tmě, když se konečně ozve na protějším úbočí hvízdavý signál. Hraničáři nám přicházejí naproti, aby nás zavedli do své ochranné chaty, která leží dva tisíce metrů vysoko a hlídá důležitý průsmyk. Jsme na místě. Na ohni se peče celý skopec a vojáci nás vítají a hostí.

Když jsme se ráno probudili, otevřela se nám Makedonie u nohou. Do nepřehledné dálky se tu zvedá jedna holá planina za druhou, tam v dáli leží město Skopje, makedonská metropole, nad níž vyčnívá skoro do tří tisíc metrů tabulovitý vrcholek horstva Jakupice a vzadu mezi zasněženými vrcholy se blýskají plochy modrých jezer Ochridy a Prespy. Na jejich rybnaté břehy se záhy podíváme.

Za námi stojí divoké a strmé vrcholky hor Korabu a Šaru, které tvoří hranici s Albánií. I tam se táhne jeden strmý hřeben za druhým a bílé skály a jiskřivé sněhy se odrážejí od modré oblohy. Holá a pustá je Albánie a odtud snad vzniklo jméno, pod nímž je známa ve světě.

Ale nyní se vydáme ještě k velikým makedonským jezerům, Ochridě a Prespě. Z hor Korabu sjedeme do města Bebaru na albánské hranici a pojedeme na jih soutěskou řeky Černý Drim. Zde jsou ještě krásné lesy, protože tu nikdo nebydlí, a mezi zelenými břehy valí své prudké vody Drim. Vytéká z Ochridského jezera a teče až na úpatí Černé hory do jezera Skadarského. Jedeme již dlouho a jsme již ze soutěsky dávno venku, ale jezero nevidíme, protože to jde stále mírně z kopce. Napravo se zvedá nové vysoké horstvo, Jablanice.

A nyní projedeme městečkem Strugou a náhle tu před námi leží obrovské modré vody Ochridského jezera. Strmá horstva se tyčí kolem dokola. Tam vzadu, kam nelze dohlédnouti, je pověstný monastýr Svatý Naum a vedle něj leží Pogradec a začíná již Albánie. Jezero je opuštěné, není na něm ani lodičky, ani rybáře. A přece jeho vody živí řadu vesnic na břehu, kde rybáři chytají do sítí tisíce centů obrovských pstruhů, které na udici dosud nikdo nechytil, lapají do zvláštních bludišť každoročně spousty tlustých úhořů, kteří se chtějí dostati řekou Drimem do moře, aby se třeli v hlubinách poblíž Ameriky a nikdy se již nevrátili. Stoupnete-li si na most nad odtokem řeky Drimu z jezera, uvidíte kapry, jaké jste ve svém životě neviděli. Leží tam obři o 30 kilogramech, ale udici nevezmou.

Na podzim, když u nás začnou vody zamrzávati, začernají se břehy Ochridy tisícihlavými zástupy vodních ptáků, kteří od nás utekli před zimou. Ale Ochrida není jen veliká, je také neobyčejně hluboká. Skoro 300 metrů hluboké je toto zatopené horské údolí, které je nejstarším územím Balkánu, protože v něm žijí tvorové, kteří všude okolo již dávno vymřeli.

Ochrida není jen zajímavá, ale i krásná a je to jediné místo v Makedonii, kde lze ve všem pohodlí stráviti léto podle našich prázdninových pojmů. V krásném městečku téhož jména se pohodlně žije a poetických ochridských večerů se nikdy nenasytíte.

Musíme však dále, abyste ještě něco z Makedonie viděli. Pojedeme rybářskou loďkou do kláštera Svatý Naum, vyspíme se mezi mnichy, vykoupáme na krásné pláži bez lidí v příboji ochridských vln a pustíme se vzhůru na strmý hřbet pohoří Galičice, které odděluje Ochridu od ještě většího jezera Prespy. Musíme až na dva tisíce metrů do výšky, ale myslím, že toho nikdo nebude litovati. Nemohu vám vylíčiti uchvacující pohled, který se na hřebenu Galičice otevírá na obě strany. Na jedné straně jako v hluboké propasti leží širá hladina Ochridy, malinká městečka jako hračky leží v sluneční páře a na obzoru stojí kostrbaté a modré obrysy albánských hor.

Na druhé straně jako fata morgána se prostírá Prespa, druhé obrovské jezero. Leží tu blankytné a nedozírné v lůně hor a černých lesů, opuštěné a špatně přístupné. Kolem jeho břehů nevedou cesty. Bílé pobřežní křemelí ovrubuje četné jeho zátoky, lesy a hory sestupují až ku hladině. Bez lidí a bez lodí leží tiché jezerní vody opuštěny mezi makedonskými horami. Díváte-li se z Galičice na toto jezero z pohádky, chtěli byste si tu postaviti stan a stráviti tu šťastné dny poustevníka, užívajícího tiché krásy samoty v přírodě. Nechcete ani věřiti, že dnes je tu válka a umírají lidé. Ale Prespa je chudá. Nemá žádný odtok, úhoři v ní nežijí a pstruzi do ní nemohou. Proto žijí ti, kteří se zdržují na jejích březích v biblické chudobě.

Musíme však navštíviti ještě jeden typický makedonský kraj. Je to střed Makedonie, kterým protéká řeka Vardar. Z Prespy se dostaneme do Bitolje, bývalého hlavního města za turecké vlády, a tam se konečně sejdeme se železnicí, která nás zaveze do Velesu, na hlavní trať vedoucí z Bělehradu do Atén.

Celý tento střed Makedonie, jímž Vardar utíká, je pustou, bezlesnou pahorkatinou, v níž skromně sedlačí makedonský rolník a pase svá nekonečná stáda ovcí a koz makedonský pastýř. Podivně pustý je tento kraj, z něhož letní slunce vytváří kamenitou step, kde všechno žloutne, usychá a pokrývá se jemným prachem. V zimě přicházejí sněhy a vánice a země trpí krutými mrazy. Jenom z jara je tu krásně, když kvetou mandloně na nádvořích makedonských domů, slavíci zpívají v každém křoví a Vardar je zakalen sněhovými vodami ze Šar planiny. Vzduch je vlažný, jaro přichází a snad jen v tuto dobu se na krátko vyjasní věčně zachmuřená tvář Makedonce. Oblékne přiléhavé kalhoty z ovčí vlny, přehodí si kabátek doma šitý a obuje si opánky. Na hlavu si dá bílou čepičku a půjde na trh do Skopje. Jeho jedinou útratou bude šálek turecké kávy a možná si nedopřeje ani ten. Makedonec je lakomý a skoupý, neboť ví, co je to strádání z chudoby.

Taková je Makedonie, země kontrastů. Země vysokých a překrásných hor, kamenitých a jednotvárných stepí, skal a překrásných jezer a řek. Navštivte ji, až na to bude čas.

Rozhlas, 2. 3. 1941

Pár slov ke Komárkově črtě o Makedonii

Když jsem při stěhování knihovny našel v pozůstalosti prof. J. Komárka rukopis jeho přednášky s názvem „Z toulek Makedonií“, docela rád jsem si ho přečetl, i když jde o text starý již bezmála sedmdesát let. Byl tehdy určen k přečtení v rozhlase dne 2. března 1941, a jak vlastnoruční Komárkova poznámka v záhlaví říká, nebylo zveřejnění dovoleno cenzurou. A tak tu tento zajímavý dokument zůstal ležet celých dlouhých sedmdesát let, aniž by mohl posloužit účelu, pro který byl napsán. Co se za tu dobu událo změn v Makedonii i u nás! Tenkrát a dokonce i dlouho potom byla Makedonie pro Středoevropana zemí docela neznámou i podle jména. Dnes už se sotva najde někdo, kdo by o této zemi a jejích souputnících – Kosovu, Albánii, Bosně – neslyšel, bohužel. Právě proto by nás mělo zajímat, jak to tam vypadalo v dobách před první světovou válkou a krátce po ní. O tom nás informuje tato nikdy nezveřejněná Komárkova črta. A tak si myslím, že má cenu ji dnes oprášit a zveřejnit. Když pro nic jiného, tak pro zamyšlení a srovnání zkušeností vnímavého pozorovatele, cestovatele po této těžce zkoušené zemi.

Prof. Komárek psal tyto řádky v době, kdy česká inteligence byla vyřazena z práce po uzavření vysokých škol a hledala si náhradní aktivity a pochopitelně vzpomínala na staré lepší časy. Je to zřejmě jen jakási osnova pro knižní publikaci „Neznámá Makedonie“, na které v té době Komárek pracoval. Knížka vyšla ovšem až po osvobození hned ve třech vydáních za sebou a byla tehdy velmi čtena a oblíbena. Po „Lovech v Karpatech“ to byla zřejmě nejpodařenější Komárkova populární publikace. Naše generace ji četla ráda, a tak lituji, že řada poválečných generací zájemců o přírodu už o ní vůbec neví. Nestálo by za to právě dnes, kdy se o Makedonii a okolních oblastech tolik mluví, ji přece jen reeditovat? Byla by to ta nejlepší vzpomínka na našeho oblíbeného učitele, který nás sice už před několika desetiletími opustil, ale jeho postřehy o kdysi neznámé zemi jsou pro nás stále aktuální.

Vladimír Hanák

Soubory

článek ve formátu pdf: 201009_539-542.pdf (438 kB)

Diskuse

Žádné příspěvky