Komerční prezentace
Registrace uživatele

Přihlašte se k odběru informací, novinek, získejte přístup do diskuzního fóra.

Vesmír č. 10
Vesmír č. 10
Toto číslo vychází
2. 10. 2017
Novinky
Zdarma jedno celé číslo Vesmíru v pdf.
• Říjnové číslo Vesmíru
reklama

Z kozy duch

Publikováno: Vesmír 80, 417, 2001/7

V minulém čísle jsme hned ve dvou článcích (Vesmír 80, 323, 2001/6 a Vesmír 80, 327, 2001/6) narazili na slovo duše, které v přírodovědcích občas vyvolává reakci, již mistrně vyjádřil Jan Werich v roli pohádkového krále: „Zaprvé nevím, co to je, a zadruhé mě to uráží.“ Ostatně i ten, koho to neuráží, se vyjadřuje velmi opatrně: „Z hľadiska súčasných poznatkov azda najprijateľnejšiou sa javí predstava budhistov, ktorí veria, že po smrti sa niečo podobné ako duša v našom ponímaní prenesie do iných živých bytostí“ (Vesmír 80, 323, 2001/6). Filozofické i teologické aspekty ponechme příslušným odborníkům a všimněme si těch jazykových.

Vydáme-li se do dob vzniku slovanských jazyků, zjistíme, že stará slovanská slova dech, dušeduch mají společný předslovanský původ, prvotní je však dech. Nabízí se souvislost s kořenem *dheus (viz ř. theos – bůh), čímž však nezískáváme nic jiného než prastarý doklad názoru, že dech (tj. život) je darem od Boha. Proč právě dech? Život v podstatě uniká z těla zároveň s posledním dechem (ještě nedávno se úmrtí ověřovalo zrcátkem přiloženým k ústům). Z toho vznikla představa, že z těla odchází bytost podobná dechu – nemá pevnou podobu, nelze ji spatřit ani nahmatat. Tato duše neměla nic společného s cítěním, jejím „úkolem“ bylo pouze udržovat respiraci, a tedy i život (předpoklady splňuje ř. psyché či lat. anima). Kromě duše-dechu znal však člověk duši jako obraz zemřelého zjevující se ve snu (úkaz znají patrně všichni, jimž zemřel někdo blízký). Odtud byl jen krok k tomu, aby duše zemřelých byla přiřazena do fiktivního světa duchů nečlověčích, o nichž se věřilo, že znamenají hrozbu.

Zmíněná tři slova máme ve slovníku dodnes. Dech vysvětlovat nemusíme, ale co se stalo s duší a duchem? Duše je nejen samostatná podstata lidské bytosti vedle podstaty hmotné (těla), ale (dnes především) schopnost vmyslit se či vcítit. Krom toho tu máme spoustu významů přenesených. Není třeba vysvětlovat, proč vesnice má určitý počet duší, matka je duší rodiny a elastická bílá hmota je duší bezu. Duch, to jsou především netělesné schopnosti – vědomí, nadání, důvtip, inteligence, statečnost, popřípadě nositel těchto vlastností (osobnost). Teprve na chvostu uvedených významů se tetelí duch z povolání (strašidlo).

Novodobým výskytem slov duše a duch se zabýval též P. Eisner a dospěl k závěru, který lze lapidárně vyjádřit slovy: „Duše hodně – ducha málo.“ Vidíme druhému až do duše (ducha dohlédnout nelze, ten je až vespod), pan ředitel je duší podniku (duchem bude nanejvýš někdo z podřízených), teta je taková hodná dušička (o jejímž duchu se raději nešíříme). Jako protinázor bychom mohli uvést Tyršovo heslo Ve zdravém těle zdravý duch, ale to je jen takové „kdyby, tak by“ (zdravý člověk neexistuje, alespoň podle M. Haluzíka ve Vesmíru 74, 286, 1995/5 a Vesmír 75, 329, 1996/6).

Ve snaze zpochybnit poněkud furiantské tvrzení úctyhodného jazykovědce listuji českými texty a zjišťuji, že tu a tam se přece jen nějací duchové najdou, leč laurem je věnčit nebudeme (viz slovní spojení duchamorná učitelka či pustit ducha z břucha). Ani přirovnání slabý jako z kozy duch nám v hledání duchovních hodnot nepomůže. Zato však jeho alternativa (slabý jako z kozy dech) podpoří výsledek naši mise ke kořenům slova. Obdobný účinek bude mít i vědomí faktu, že duchna není samicí ducha, nýbrž nanejvýš příbuznou dechu, alespoň je-li tak nadýchaná, jak jí její jméno káže. Z hluboka dýchat, doporučuje se v každé krizi. Pakliže duch a dech jedno jsou, patrně to pomáhá.

Soubory

Článek ve formátu PDF: 2001_V416-417.pdf (308 kB)

Diskuse

Žádné příspěvky