Komerční prezentace
Registrace uživatele

Přihlašte se k odběru informací, novinek, získejte přístup do diskuzního fóra.

Vesmír č. 10
Vesmír č. 10
Toto číslo vychází
2. 10. 2017
Novinky
Zdarma jedno celé číslo Vesmíru v pdf.
• Říjnové číslo Vesmíru
reklama

Z historie hysterie

Suzanne O’Sullivanová: Je to všechno ve tvé hlavě

Jota, Praha 2015, ISBN: 978-80-7462-865-8

Publikováno: Vesmír 95, 604, 2016/10
Rubrika: Nad knihou

Autorka, londýnská neurologická konzultantka s pětadvacetiletou praxí, získala za svou prvotinu letos výroční cenu Wellcome book pro „new insights into the relationship between the body and the mind“. Autorce ocenění přeji, ale pokud je její pohled vydáván za „nový vhled“, jsou porotci nejméně o jedno století pozadu za vývojem medicínského myšlení. Bohužel jsou tam spolu s většinou společnosti a dvojnásob bohužel také s velkou částí lékařů. Kniha znovu poukazuje na to, že část medicíny je stále více uměním než vědou. Funkční obtíže jsou problémy, které se chovají tak, jak jsme zvyklí, že se chová klasické tělesné onemocnění, postrádají však jakékoliv patologicko-anatomické podklady. Přestože reálně existují, jsou výtvorem „mysli“ v nejšírším smyslu tohoto slova, nikoliv výsledkem chorobných procesů v těle. Je jich jak v rozvinutých, tak v nerozvinutých zemích něco kolem 20 procent mezi vší směsí, s níž se pacienti na lékaře obracejí a ryze biologicky orientovaná medicína založená na důkazech si s nimi rady neví.

Z celé psychosomatické oblasti pokrývá autorčin text jen část spadající do neurologie, a to ve většině případů v diagnostické kategorii disociativních poruch, označovaných dříve (a všeobecně známých dodnes) jako hysterické. Autorka prezentuje několik případů dramaticky působících poruch (slepotu, záchvaty křečí, obrnu, totální amnézii atd.) a jejich podrobnou medicínskou analýzou upozorňuje na skutečnost, že naše vědomí a nevědomí hraje při jejich vzniku nejvýznamnější úlohu. Pro většinovou populaci je to těžko přijatelné a pochopitelné v plném významovém rozsahu. Tito pacienti trpí, svou nemoc si nevymýšlejí, nesimulují, nepodvádějí; jen jejich psychické utrpení je podivuhodným způsobem přetvářeno do tělesných příznaků, pro které žádají stejné vysvětlení (vedeni descartovskou ideou porouchaného stroje) jako pro ostatní choroby, a tvrdošíjně odmítají připustit, že by to mohlo být „jen v jejich hlavě“. Kdybych knihu doplňoval pro příští vydání, zde bych doporučil přidat jako pádný argument, že psychické utrpení a psychická bolest se v mozku zobrazují na týchž místech jako bolest tělesná a že obě doprovází zvýšená koncentrace substance P – že tedy ve výsledku mezi oběma není rozdílu.

Autorka splétá text z několika proudů. Prvním jsou dramatické příběhy pacientů trpících disociativní poruchou, popisy klinického obrazu s diferenciálně diagnostickými úvahami a hledáním souvislostí mezi prodělaným psychotraumatem a tělesnými příznaky. Podrobně rozebírá také dvě další kategorie, které mohou přicházet v úvahu: simulace a Münchhausenův syndrom. A ještě mizející kulturně vázané syndromy s bizarními projevy, od běsnícího amoku po koro, které postižené muže ohrožuje smrštěním penisu a jeho zanořením do dutiny břišní.

Druhý proud je tvořen historií onemocnění považovaného nejprve za působení putující dělohy (děloha – řecky hysterón; odtud název) a jejích škodlivých účinků na všech místech těla, kde se objeví. Antické – původně ovšem staroegyptské – názory na postupně navazující řetězec chorobných stavů měly neobyčejně dlouhou životnost, a teprve neurologové z konce 19. století začínají hledat příčiny jinde.

Třetí část je naplněna úsilím překlenout dualistický psycho versus somatický pohled na problematiku. V tomto směru je publikace pedagogicky adresná, přesto snaha lékařky O’Sullivanové vyznívá často naprázdno ku škodě pacientů. Naproti tomu autorka O’Sullivanová má smířlivější postoj: Potřebuje-li někdo hůl, nemá smysl mu ji brát, potřebuje-li nemoc jako hůl na cestu životem, těžko mu zazlívat, že ji potřebuje.

Někteří recenzenti vytýkali autorce, že její klinické příběhy nedocházejí do jasného konce, nejspíš typu: „a žili šťastně až do smrti“. Takové konce totiž neexistují. Osobnost nadaná jednou reagovat uvedeným disociativním způsobem může při příští náročnější příležitosti reagovat naprosto stejně. Chybění šťastných konců bych autorce rozhodně nevyčítal, stejně jako to, že „nekriticky věří tomu, co jí pacient říká“. Ona totiž také opakovaně zdůrazňuje, že je třeba dávat nemenší pozor na to, co pacient lékaři neříká.

Soubory

článek ve formátu pdf: V201610_604-605.pdf (339 kB)

Diskuse

Žádné příspěvky