Komerční prezentace
Registrace uživatele

Přihlašte se k odběru informací, novinek, získejte přístup do diskuzního fóra.

Vesmír č. 10
Vesmír č. 10
Toto číslo vychází
2. 10. 2017
Novinky
Zdarma jedno celé číslo Vesmíru v pdf.
• Říjnové číslo Vesmíru
reklama

Vznikání a zanikání

Publikováno: Vesmír 73, 118, 1994/2

Je třeba pojednat o vzniku a zániku toho, co přirozeně vzniká a zaniká — těmito slovy začíná Aristotelův spis O vzniku a zániku. Aristoteles říká přirozeně (fysei) a my se nesmíme nechat zmást dnešním posunutým významem tohoto slova. Fysis je sice příroda, ale s důrazem na její proměnlivost a mnohost, projevující se pohyby rození a smrti. Je tomu tak nejen v řečtině, ale i v češtině (příroda), latině (natura) a dalších jazycích. Vypadá to tedy tak, že slovo ‘přirozeně’ je zde vlastně nadbytečné, neboť vlastní vznik se nemůže dít jinak než ‘přirozeně’, totiž zrodem. Aristoteles tam toto příslovce vkládá zřejmě proto, aby zdůraznil, že mu jde právě o tento vlastní vznik a zánik. Píše: Rovněž se budeme muset zabývat růstem a kvalitativní změnou a hledat odpověď na otázky, co je každé z nich a zda se musí uznat, že kvalitativní změna a vznik jsou přirozené povahy, nebo zda je to něco různého, jak to také naznačuje jejich pojmenování. Nevlastním, zdánlivým vznikem a zánikem se tedy rozumí změna kvantitativní (např. růst) nebo změna kvalitativní. Říci, že vznik a zánik není nic jiného než takovéto změny, vyvolává přirozeně otázku po vlastním vzniku a zániku těchto změn. Aristotelovi jde o naprostý vznik (genesis haplé) nebo vznik ve vlastním smyslu (genesis kyriós). ‘Jak naznačuje jejich pojmenování’ — přirozené jazyky mívají zvláštní slova pro vznik a zánik a tato slova zpravidla souvisejí se zrozením a smrtí. I v češtině jsou slova vznik a zánik vzdáleně příbuzná slovům, která původně znamenala ‘hlavou vzhůru’ (zůstalo nám např. ve slově ‘naznak’) a ‘hlavou k zemi’.

Je ale ještě jeden důvod, proč Aristoteles říká ‘přirozeně’: pro odlišení vlastního vzniku od vzniku umělého, od tvorby (poiésis), od toho, co je výsledkem lidského umění a poznání (techné).

Obtíž spočívá v tom, že ptáme-li se po vzniku a zániku ve smyslu ‘jak je to uděláno’, mineme přesně vlastní vznik a nahradíme jej změnou něčeho už zrozeného. Zrození (tvaru, bytosti) není totiž z řádu jsoucího, nýbrž ‘je’ mezi jsoucím a nejsoucím. Tím také nutně musí unikat diskurzivnímu myšlení, a to principiálně. O vzniku a zániku lze vyprávět jen příběh.

Musí být ale tvorba vždy spojena jen se vznikem umělým? Není umění, tak jak mu rozumíme dnes, nějak souřadné vlastnímu vzniku, není téhož řádu? Kdyby tomu tak nebylo, stěží bychom měli nějakou jinou možnost porozumět či prožít tajemství vzniku a zániku.

Představili jsme zde už řadu umělců, u nichž tvary, formy a jejich život, jejich proměny, hrají klíčovou roli a jejichž díla nám dovolují spoluprožívat i tajemství vzniku a zániku. Zdá se mi, že v obrazech Tomáše Švédy, s celou jejich symbolikou modré a černé, světla a tmy, stromu, hlavy, kamene, se tajemství vzniku a zániku stává tématem ústředním.

Obrázky

Diskuse

Žádné příspěvky