Komerční prezentace
Registrace uživatele

Přihlašte se k odběru informací, novinek, získejte přístup do diskuzního fóra.

Vesmír č. 10
Vesmír č. 10
Toto číslo vychází
2. 10. 2017
Novinky
Zdarma jedno celé číslo Vesmíru v pdf.
• Říjnové číslo Vesmíru
reklama

Vynoření ornamentu z ducha postmoderny

(K ornamentům Ivana Csudaie)
Publikováno: Vesmír 75, 118, 1996/2

Je tomu už dávno, velmi dávno, co se zrcadlo rozbilo. Myslím zrcadlo, které mělo věrně, adekvátně zobrazovat skutečnost jak je, ,objektivní realitu‘. Šlo ovšem o skutečnost za zrcadlem, o tu skutečnost skutečnou; známé se mělo vysvětlit neznámým. Dlouho se to dělalo tak, že se zrcadlo leštilo a vyrovnávalo, aby nezkreslovalo. Patří sem třeba příběh hledání univerzálního a dokonalého jazyka, který by odstranil všechna pokřivení a zkreslení zvrhlého jazyka přirozeného. Hledání jazyka, v němž by reálné znaky neoznačovaly slova nebo zvuky, ale věci samy, a to přímo; jazyka pokud možno bez sloves. (Jednu epizodu tohoto příběhu vyprávím v tomto čísle v recenzi na Maternovu knihu o pojmu pojmu.)

V pozadí bylo ale tušení, že hlavní problém nebude ani v zobrazovaném, ba ani v zobrazujícím, nýbrž v zobrazení samém. Snahou bylo totiž vyloučit toto zobrazování samo. A není divu, neboť jak říká Wittgenstein v Tractatu, zobrazování samo nelze zobrazit. Zobrazování samo se nemůže stát předmětem, věcí už proto, že ono rozhoduje o zobrazovaném, tedy o předmětech, věcech, faktech. Zobrazování nemůže obraz zobrazit, může je jen ukazovat, dodává Wittgenstein. Záhadné a popuzující větě Tractatu, totiž že nemůžeme v jazyce říci nic nelogického, odpovídá zde věta prostá: nemůžeme zobrazit nic nezobrazitelného. Hlavní potíž jazykové filozofie, stejně jako tzv. filozofie vědy, spočívá právě v tom, že se toto nezobrazitelné (například smysl, ,meaning‘) snaží zobrazit a tím zpředmětnit.

Výtvarné umění zproblematizovalo zobrazující funkci už dávno. Přestalo se totiž ptát po zobrazovaném jakožto něčem na zobrazení nezávislém. A zobrazování zproblematizovalo tím, že je postavilo do samého středu jako tvůrčí akt. Bylo tomu tak ovšem vždy, ale zjevným to učinilo teprve umění dvacátého století. A protože tím podstatným je zobrazování a nikoli zobrazované či zobrazující, stává se otázka, co obraz zobrazuje, otázkou druhotnou vůči otázce jak zobrazuje (wittgensteinovsky: ,co ukazuje‘). Toto ,jak‘ teprve určuje ,co‘ a mnoho omylů spočívá v tom, že se pak ptáme po tomto ,co‘ bez onoho ,jak‘.

Adolf Loos kdysi prohlásil o ornamentu, že je to zločin. Zapadá mi to do mého příběhu, neboť funkcionalizmus byl součástí snah o eliminaci zobrazování, které mělo být nahrazeno čistě funkčními vztahy. Ornament je možná nejblíže k samotnému procesu zobrazování, nejblíže k neuskutečnitelnému zobrazení zobrazení. Možná je každé zobrazování ornamentem, který svým rytmem, dechem narušuje naprostou homogenitu plynutí času a tím zvěcňuje: člení skutečnost na invarianty, které pak vnímáme jako zobrazené, jako ,věcnost‘, ,realitu‘.

Obrázky

NÁMĚŠŤ

Když slunce svítilo na zámek Žerotínů,

třpytil se skleník jeho průčelí.

Na věži sládl zvon a ptáci letěli

ukrýt se v hustém stínu.

V růžových keřích v parku nahoře

anebo v oboře

pod krovem letohrádku,

u něhož z máků, kopretin a chrp

vyzváněl čistý srp

venkovských dívek v šátku.

Koho dnes potkají v oboře žnoucí ženy,

krajino, již tak znám. krajino dětských let?

Zas letí tentýž pták, zas vidím jeho let

sledovat Oslavu tekoucí přes kameny.

Zas letí tentýž pták nad malý Karlův most,

v zámku je nový host,

všude jsou noví hosté.

babičko, vzpomínáš? Tam, kde jsme chodili,

zas jiskří obilí

a povlává a roste.

IVAN BLATNÝ

Hledání přítomného času

Verše 1933-1953

Atlantis, Brno 1995

Diskuse

Žádné příspěvky