Komerční prezentace
Registrace uživatele

Přihlašte se k odběru informací, novinek, získejte přístup do diskuzního fóra.

Vesmír č. 10
Vesmír č. 10
Toto číslo vychází
2. 10. 2017
Novinky
Zdarma jedno celé číslo Vesmíru v pdf.
• Říjnové číslo Vesmíru
reklama

Vtíravý půvab sociobiologie

Publikováno: Vesmír 78, 276, 1999/5
Obor: Biologie
Rubrika: Diskuse

Také Jana Zrzavého čtenáři Vesmíru důvěrně znají – a z jeho pera, jak je na první pohled patrno, pochází i výše uvedená recenze. Zrzavého propojení brilantního stylu, nadhledu, vtipu a lehkých hyperbol doprovází i upřímná touha po logické soudržnosti jeho konání a textů. Jako většina lidských tužeb, i tato má, žel, k naplnění daleko. Nestačíme se divit, tvrdí-li v recenzi jednou, že všechno zlo na světě způsobuje kultura, která světu vnutila hodnoty, v biologickém světě [...] a o kus dál, že lidská kultura je prostou součástí přírody, [...], kultura nestojí proti přírodě, mimochodem. Co dodat? Sám na jiném místě dodává, že rozvolnění logické struktury umožňuje mlžení a estetizující operace se slovy – a těch je při apologii totalitních (celý svět vysvětlujících, od lat. totus – celý) učení typu sociobiologie vždy zapotřebí (na rozdíl třeba od Ohmova zákona, který tuto ambici nemá).

Z tohoto hlediska není překvapující, že mne shledává být zároveň nevědeckým (začátek druhého odstavce) i extrémně scientistickým (konec předposledního odstavce). To není vůbec náhoda, protože řečenému stylu myšlení se obraz PROTIVNÍKA (protivník je především protivný – proto se tak i jmenuje – a to zejména tím, že pracně vytvořený JEDINÝ SPRÁVNÝ OBRAZ SVĚTA zlomyslně nabourává) vždy rozpadá na dvě podivně disparátní složky („židobolševický komisař“ Německa raných čtyřicátých let byl také zároveň úplně pitomý i ďábelsky rafinovaný, extrémně chamtivý i absurdně marnotratný atd.). Jsem dalek podsouvat Zrzavému, takto mému dlouholetému kamarádovi, vědomé konání takových myšlenkových operací, spíše je zajímavé, že i tak inteligentní člověk může být nasát do nálevky totalizujícího myšlení jakéhokoli typu – při najetí do velmi pohodlné drážky uvažování, toužící po jednotě a přehlednosti, se takovýto systém splétá jaksi sám, jako pavučina pavoukem. Otázky typu Je podstata člověka egoistická, nebo altruistická? jsou z principu špatně položeny, podobně jako třeba otázka po primárnosti základny či nadstavby v marxizmu nebo hmoty a ducha v některých odvětvích filozofie. Lidská podstata je samozřejmě směsí obou, o čemž se lze snadno přesvědčit pozorováním kohokoliv. Altruizmus a egoizmus jsou však každý cosi svébytného, proto mají i rozdílná jména a zanechávají zcela jiný dojem – to, že jsou ve svých kořenech jaksi propletené a jeden se může za určitých okolností přepnout v druhý, je jiná věc. Jde o polární pojmy, v zásadě dva extrémy téže věci, pro kterou ale nemáme zavedené slovo. Vysvětlovat jeden z nich jako speciální, rafinovaný a kryptický případ druhého je ale konání nepřípadné – právě proto se pojmově rozlišují. Podobnou operaci dělají některé teologické školy na dichotomii dobro–zlo; zlo interpretují jako nedostatek, či nějaký zvlášť dobře ukrytý případ dobra – kdo něco skutečně zlého zažil, ví, že zlo je jaksi svébytné a substanciální, jinak by nemělo cenu je rozlišovat. Že oba polární protiklady mohou za určitých okolností vyrůstat jeden z druhého, ještě neznamená, že je smysluplné jeden z nich interpretovat jako maskovanou formu druhého. Proto je i zavádějící tvrzení typu Komárek nevědomky považuje člověka za kompetitivního sobce, neboť skutečný altruista... Polární myšlení dovedené do extrému pak produkuje věty typu buď je toto dílo pokrokovým proletářským uměním, nebo reakčním buržoazním žvástem (Karel Teige). Klidně připusťme i to, že egoizmus v člověku převažuje (proto většina náboženství i světských etik vždy měla tendenci zdůrazňovat opačný pól), ale tím se celý problém nevyčerpává. Je podstatný rozdíl mezi tím, že shledáme, že něco je „takové“ a že je to „pouze a jen takové“. Existují i pokusy, byť nečetné, vyložit člověka a živočišný svět z opačného pólu, tj. z altruizmu (např. Kropotkin: Mutual Aid, 1902, česky 1922 pod titulem Pospolitost), jsou však stejně pošetilé jako snahy sociobiologie. 1) Kdybych žil v době, která by svou doktrínou zdůrazňovala pouze pól altruizmu, nepochybně bych psal převážně o egoizmu všeho živého – cosi mne ale pudí přiživit tu polaritu, která si na tom momentálně stojí hůře, a trochu popíchnout příliš pravověrné. (Samozřejmě že „sám vím, co mi na sociobiologii vadí“ – je to toto totalitní zacházení s polárními kategoriemi.)

Sociomorfní modelování vskutku pokládám za věc zcela zásadní a pro lidské pochopení přírody klíčovou (v knize na s. 80–85). Pochopitelně existuje i modelování psychomorfní a jakási soupodstatnost mezi strukturou společnosti a strukturou živé přírody (ostatně jsem nikdy nesoudil a nepsal, že by se sociomorfní modelování mělo a mohlo odstranit – to dost dobře nejde – ale že by se vždy mělo brát v úvahu). Na rozdíl od Zrzavého však věřím v „objektivní“ existenci živé přírody a jejích entit mimo nás, a proto je skutečnost, že dalajláma či mithraisté vidí živý svět zcela jinak, přinejmenším hodná zamyšlení. Pokud by věda byla pouze do sebe uzavřenou solipsistně-sociální hrou s cílem provozovat sociální kompetici a zvyšování vlastní prestiže (z lat. praestigium – mámení) bez jakéhokoliv vztahu k světu mimo nás (a k tomu má sociobiologie věru blízko), neviděl bych mnoho důvodů se k ní přimknout. (Proč se pak ale vůbec ještě zabývat falzifikovatelností hypotéz?) Vzhledem k tomu, že věřím (je to pochopitelně článek víry, absolutní důkaz o tom podat nelze), že existuje i svět mimo nás a že je nějakým způsobem reflektovatelný, má sociomorfní modelování velký význam. Stejně jako bioptické vidění je ostřejší než vidění jedním okem, má chápání téhož objektu (vlka, šípkové růže aj.) různými kulturami a jejich eventuální průnik zásadní význam. (Dva popisy jsou, jak známo, lepší než jeden.) Pokud bychom se Zrzavým věřili, že biomorfní pohled na společnost a sociomorfní na přírodu je totéž, znamenalo by to, že lidská přirozenost byla řekněme ve středověku, v němž věda chápala přírodu zcela jinak, velmi odlišná (což odporuje elementárním zkušenostem s lidmi). Potíž je v tom, že kultura pokračováním přírody jinými prostředky je i není (po mém soudu spíše je, ale nelze to říci kategoricky). V každé době se jaksi exprimuje jiná část lidské přirozenosti, a naopak dojde k odtlačování těch druhých „do stínu“, ač je naše přirozenost po dlouhou dobu dosti konstantní. (Proto mohla být doba Karla IV. výrazně jiná než naše, ač na bázi v podstatě téže populace.) Jsem pevně přesvědčen, že darwinovské a postdarwinovské chápání živého světa, jehož extrémem je sociobiologie, 2) je pevně vázáno na společnosti dnešního „západního“ typu a s jejich přestrukturováním i zmizí. Ne že bych si to přál, ale všeho jen do času a mladší čtenáři Vesmíru budou možná mít po letech možnost tuto mou tezi testovat.

Co se týká ambice sociálního inženýrství, to hrozí u všech myšlenkových směrů, které se domnívají, že lidskou přirozenost správně pochopily, a přiloží ruce k reformnímu dílu. (Nemusí to mít vůbec charakter eugeniky, citát ze s. 77 v mé knize je vytržen ze zcela jiné kapitoly – Stalin byl také sociální inženýr velkého formátu, ale rozhodně ne eugenik.) Proto by měla „reforma“ stojící na sociobiologii jistě jinou podobu než Auschwitz. 3) Zvláště podařené je konstatování, že úsilí některých biologů o společenskou reformu „vypovídá o jejich hlouposti, a nikoli o (socio?)biologii“ – chyba je tedy v lidech, ne v systému. To už jsme kdysi slyšeli (Omne bonum e Deo, omne malum e homine, říkávalo se ve středověku). Myšlenkový systém, který posuzuje lidskou přirozenost a zároveň nevede k dobrému či láká k zneužití, eo ipso není správný.

Srovnání sociobiologie s marxizmem není rétorické a operující s konjunkturální neoblibou tohoto učení v přítomné době. Marx rozhodně nebyl hlupák, ale položil základ obdobně spásné nauce absolutizující některé jeho zajímavé vhledy (Wilson ostatně poznamenává, že „marxizmus je sociobiologie bez biologie“). Stejně tak má sociobiologie tendenci stát se paranáboženským ideologickým systémem 4) a těžko mohu o této stránce mlčet. Nechci také sociobiologii upírat různé zajímavé postřehy – průšvih nastává vždy v okamžiku, kdy nějaký zajímavý náhled prohlásíme za pravdu celou. Vždy pak zůstávají nepříjemné jednotlivosti, které je nutno zamést pod koberec. 5) Tak lze zajisté namítnout, že sexuální atraktivita čtyřicetiletých továrnic oproti chudým studentkám byla typická třeba pro pozdní 19. století, četné adopce na úkor vlastních dětí byly hojné ve starém Římě i v mnohých kulturách Tichomoří, kromě nobelovsky vyznamenané Matky Terezy bude na světě ještě pár set obdobných altruistických jeptišek, jež se symbolického významu nedočkaly a z jistého hlediska jim zůstaly geny nepředané a oči pro pláč atd. 6) Zvláště mě dojal předpoklad pánů Z & G, že téměř vše podstatné o světě a lidské přirozenosti bylo publikováno v posledních 10–15 letech (tj. v době, kdy sami ve vědě působí). Že má člověk dojem, že to podstatné přichází až s ním a jeho dobou a zároveň s ním to také odejde, je sice pravda, ale málokdo to dává tak moc najevo. Zejména ti, kteří znají i nějaký jiný jazyk než vědeckou angličtinu a čtou i něco jiného než poslední publikace, se záhy přesvědčí o opaku. 7) Je rovněž příznačné, že sociobiologie (či dnes „evoluční psychologie“) se nehlásí k svým kořenům před 10–20 lety, 8) ale nestydí se hlásit se k Darwinovi (nějaký ten vousatý praotec v minulosti je přece jen potřeba).

Sociobiologie a Wilson sám mají řadu zajímavých vhledů, ale také jim hrozí akutní nebezpečí absolutizace a ideologizace – ideologická pravda pak pochopitelně žárlí na ty, kdo si ji nemyslí. Jsou-li pánové Zrzavý a Grim šťastni v takto konstituovaném světě, budu poslední, kdo jim ho bude brát. Zároveň ale nehodlám tajit, co si o věci myslím, alespoň do eventuálního mocenského umlčení nějakou wilsonovsko-sociobiologickou lobby.

Poznámky

1) Není vůbec náhodou, že autor byl socioanarchistický revolucionář; kniha sama je velmi zajímavá a čtivá, zejména pokud jde o možnost „přepólování“ interpretace světa a zdůraznění toho, co je ve 20. století běžně přecházeno mlčením.
2) Má k nebohému Charlesu Robertu D., takto z jejího dnešního hlediska staromódnímu přírodopisci, který neváhal sbírat i argumenty proti své teorii, asi ten vztah, jako extrémní kalvinistické sekty k prvokřesťanství, také se k němu ovšem v zájmu kontinuity hlásí.
3) Nacizmus ostatně vycházel spíše z romantické větve evropského myšlení, sociobiologie i marxizmus spíše z osvícenství.
4) I o tomto aspektu nauk se v knize obsáhle píše na s. 66–76, byť se o tom recenze nezmiňuje.
5) Jako třeba ekonomické tezi o sepětí demokracie a kapitalistické prosperity stojí v cestě Frankovo Španělsko, autokratický Singapur, „komunistická“ Čína ad.
6) Redukci světa na prostou energeticko-sexuální trojčlenku už ostatně provedlo římské právo a jakožto chytlavý model zlidověla pro interpretaci netradičních forem chování: proč on vlastně zkoumá ploštěnky – aha, to kvůli prachům...
7) Formy lidského myšlení a argumentací jsou poměrně konstantní a myslet si, že teď teprve už „víme, jak to je“, zatímco poslední tři tisíce let kultury byly naplněny obskurními ignoranty, je víc než arogance.
8) Že se od těch dob mnoho nezměnilo, vyplývá ze souběžně tištěné Markošovy recenze (Vesmír 78, 284, 1999/5).

Soubory

Článek ve formátu PDF: 1999_V275-278.pdf (196 kB)

Diskuse

Žádné příspěvky