Komerční prezentace
Registrace uživatele

Přihlašte se k odběru informací, novinek, získejte přístup do diskuzního fóra.

Vesmír č. 10
Vesmír č. 10
Toto číslo vychází
2. 10. 2017
Novinky
Zdarma jedno celé číslo Vesmíru v pdf.
• Říjnové číslo Vesmíru
reklama

Všechno, co jste chtěli vědět o sexu

PETR WEISS, JAROSLAV ZVĚŘINA: Sexuální chování v ČR – situace a trendy

Portál, Praha 2001, 160 stran, náklad neuveden, cena 195 kč

PETR WEISS: Sexuální deviace. Klasifikace, diagnostika a léčba

Portál, Praha 2002, 352stran, náklad neuveden, cena 492 Kč

MICHAEL MIERSCH: Sexuální život zvířat

Euromedia Group, Praha 2001, 216 stran, Náklad a cena neuvedeny

Publikováno: Vesmír 81, 646, 2002/11
Rubrika: Nad knihou

Po roce 1989 zaplavily náš knižní trh publikace o sexu. V drtivé většině šlo o „manuály“ „správného“ sexuálního života, které si většina čtenářů – vyhládlých po dlouhém období půstu, kdy se na obálce knihy nesmělo objevit ani obnažené ňadro – zakoupila kvůli barevným fotografiím sekundárních pohlavních znaků či jiných než misionářských poloh. Intenzivnímu vydavatelskému úsilí se není co divit – sex je středobodem zájmu skoro každého člověka, asi každý si (třeba v ústraní) nějakou tu Kama Sutru prolistoval. Pomineme-li příjemné aspekty praktikování sexu (což jej činí zajímavým nejen pro výzkumníka, ale i pro laika), zůstává nepřehlédnutelným faktem, že pohlavnímu rozmnožování vděčíme všichni za svou existenci. Nikdo z nás nemá v přímé linii svého rodokmenu předka, který by si sex alespoň jednou nevyzkoušel. Člověka, který se nad tím jen na pár vteřin zamyslí, pak stěží může překvapit skutečnost, že evoluční biologové a evoluční psychologové vše sledují prizmatem rozmnožování – úspěšného šíření vlastních genů. Až v poslední době se mezi populárními knihami začala objevovat díla o sexu poněkud jinak zaměřená, tj. knihy, které vás konečně nenabádají k tomu, co a jak máte dělat, ale píše se v nich, co a jak dělají ostatní. Tomu málu čtenářů, jež by sex zajímal i po teoretické stránce, můžeme doporučit tři publikace, které se objevily na pultech v nedávné době.

  • O „normalitě“ sexu se mohou poučit v knize Sexuální chování v ČR – situace a trendy, která je novodobou českou obdobou Kinseyho zprávy z přelomu čtyřicátých a padesátých let minulého století – rozpitvává veškeré myslitelné aspekty sexuálního chování české populace. Představuje výsledky výzkumu, který proběhl v roce 1993 a byl zopakován v roce 1998, díky čemuž bylo možno zkoumat změny v chování či postojích respondentů. Jednotlivé kapitoly se věnují takovým tématům, jako jsou věk při sexuálním debutu, masturbace, partnerské i mimopartnerské sexuální aktivity, antikoncepční chování, zkušenosti s komerčním sexem apod. Pro psychology budou asi nejzajímavější kapitoly o sexuálním zneužívání v dětství a zkušenostech se sexuálním násilím, pozoruhodná je i kapitola o postojích k různým aspektům sexuálního života.

    Kniha se jistě stane neocenitelným zdrojem materiálu pro srovnávací studie. Ke způsobu prezentace některých dat je však třeba vyslovit zásadní námitky. Např. na s. 71 se uvádí průměrný celoživotní počet partnerů, mezi respondenty však byli zařazeni lidé různých věkových tříd. Pokud má jedinec více než jednoho partnera, je počet partnerů závislý na věku. Uvádět u věkově závislé proměnné průměr z dat sesbíraných od různě starých objektů je naprostý nesmysl (podobně by nám moc neřekla průměrná výška obyvatele ČR spočítaná z novorozenců, adolescentů a dospělých). Jediným smysluplným způsobem prezentace takových dat by byla regresní křivka dávající do vztahu věk respondentů a počet partnerů.

    V závěru knihy jsou uvedeny dotazníky, pomocí nichž byl výzkum proveden. To je jistě chvályhodné, bohužel však chybí znění instruktáže, kterou školení tazatelé poskytovali respondentům. Bez konzultace s autory knihy proto dotazníky nelze využít pro odborné účely (např. v diplomové práci studenta psychologie apod.).

    Úplnému laikovi tato kniha může posloužit jako základní zjištění, zda je „normální“. To v případě, že má nějaké pochybnosti o sexuální orientaci, postojích či chování sebe sama, popř. někoho z okolí (např. žena o manželovi). Může zjistit, kolik procent obyvatelstva je na tom v jednotlivých aspektech sexuálního života podobně.

  • Pokud se v první knize čtenář náhodou nenajde, může sáhnout po monografii z pera Petra Weisse – Sexuální deviace. Ta má čtyři části, které se věnují klasifikaci deviací, jejich etiologii, diagnostice a léčbě. Deviace se dělí do dvou základních skupin – deviace v aktivitě (čili deviantní je způsob, jak to dotyčný jedinec dělá, např. exhibicionizmus, sadizmus apod.) a deviace v objektu (dělá to „normálně“, avšak s někým či něčím neobvyklým, např. nekrofilie, pedofilie apod.). Evolučního biologa jistě potěší skutečnost, že v kapitole „Etiologie“ jsou jako první uvedeny „Evolučněbiologické modely“, kterým dosud v české literatuře nebyla věnována větší pozornost. Bohužel se sem však vloudily některé chyby a nepřesnosti: „Přirozený výběr“ rozhodně není „přežití těch druhů (sic!), které jsou dobře adaptované ve svém prostředí“ – předmětem selekce, která vede ke vzniku adaptací, jsou geny (resp. jedinci), nikoli druhy. Nedůvěru vzbuzují i některé literární zdroje: např. referát z „vědecko-pracovní schůze Sexuologické společnosti JEP, Opava“ (I. Žigo a spol. 1982) lze jen stěží považovat za solidní zdroj vědeckých poznatků, což je asi každému čtenáři jasné po přečtení toho, co tito autoři tvrdí (s. 116) – evoluční psychologie skutečně nespočívá v ničím nepodložených „interpretacích“ postrádajících jakýkoli smysluplný konceptuální rámec (jak by mohl vzniknout dojem po přečtení některých novinových článků rádoby popularizujících tuto disciplínu). O to překvapivější je, že chybějí citace zcela základních prací evoluční psychologie (D. M. Buss 1999: Evolutionary psychology) a evoluční psychiatrie (A. Stevens, J. Price 1996: Evolutionary psychiatry), které jsou nesrovnatelně významnějšími příspěvky k problematice (nemluvě o tom, že řada prací citovaných v textu není vůbec v seznamu literatury uvedena).

    Problematické je i tvrzení: „evoluční biologie však zatím neposkytuje ani vysvětlení přežívání genů homosexuality“ (s. 119). Z následujícího textu vzniká dojem, jako by se autor domníval, že geny mohou přežívat jen tehdy, poskytují-li svému nositeli nějakou výhodu (tak tomu samozřejmě není, viz např. Vesmír 77, 67, 1998/2). Jen tak pro zamyšlení:

    • Přenášejí-li gen (popř. geny) pro mužskou homosexualitu ženy (jak tomu s největší pravděpodobností je), nemohou tyto geny nikdy vymizet z genofondu jen v důsledku toho, že se gayové nemnoží (stejně tak jako by nikdy nevymizela barvoslepost, i kdyby si barvoslepí muži v důsledku své zrakové vady nedokázali vyhledat partnerku).
    • Ontogenetický vývoj muže je složitější než vývoj ženských orgánů, je tedy více příležitostí k narušení (jinak řečeno, v některých případech je hledání adaptivního významu homosexuality nejspíše rovno hledání adaptivního významu zlomené nohy).
    • Sociální tlak zcela nepochybně vede k tomu, že řada homosexuálů uzavře oficiální heterosexuální svazek a zplodí potomstvo.
    • Homosexuálové dosahují vyššího socioekonomického statusu oproti heterosexuálním mužům (viz s. 119), takže není nemožné, aby zlepšovali tentýž status svých příbuzných, a tedy i jejich vyhlídky na úspěšnou reprodukci (tento efekt bude ale jistě zcela okrajový, pokud vůbec bude).

    Jestliže se čtenář v této knize „najde“ (což se při pročítání medicínské literatury stává poměrně běžně), nemusí okamžitě propadat panice. Ne všichni devianti jsou zároveň delikventi čili potrestáníhodní. Řada deviantů má své chování plně pod kontrolou a ani v nejmenším neohrožují své okolí. Naopak pachatelé sexuální deliktů nemusí být vždy devianti – například znásilnění se pod vlivem alkoholu dopouštějí lidé (převážně muži), kteří jsou za střízliva naprosto „normální“.

  • Pokud se případný čtenář přečtenými knihami cítí frustrován, ale přitom má výdrž (k dalšímu čtení), může se odreagovat třetí knihou, tentokrát poněkud lehčího rázu. Sexuální život zvířat je jakousi populární encyklopedií všeho, co se týká rozmnožování – námluv, páření, péče o potomstvo a veškerých adaptací k těmto činnostem. Kromě tradičních poznatků, které se už v české literatuře porůznu objevily, najde čtenář v knize i nejnovější a neobyčejně zajímavá zjištění, např. o úloze ultrafialového světla při výběru partnera, mimopárových kopulacích, soupeření spermií či vlivu rozmnožování na imunitu jedince. Příjemným osvěžením je uvádění tradičních pověr týkajících se různých aspektů množení. Kniha je napsána svižně, přehledně a vtipně. Pod heslem „sodomie“ (s. 166) se píše: „… křesťané nemilosrdně pronásledovali erotickou lásku ke zvířatům. A to i přesto, že Duch svatý navštívil Marii v podobě holubice.“ Jinde (na s. 57) najdeme: „Hyeny … by se mohly stát erbovním zvířetem feministek. Žijí v agresivním matriarchátu, kde jsou samci téměř bezvýznamní.“ Řadu zajímavostí se lze dočíst o homosexualitě, respektive o adaptivnosti homosexuálního chování některých druhů zvířat (např. samičky partenogenetické ještěrky druhu Cnemidophorus uniparens mohou ovulovat pouze poté, co spolu náznakově „kopulují“, samec štěnice zase může při kopulaci se samicí předávat spermie jiného samce, který jej předtím znásilnil – tzv. traumatická inseminace).

    Překladateli je však třeba vytknout některé (bohužel dosti rozšířené) prohřešky. Například nevyhledal zavedené české termíny, takže se na s. 9 objevuje „princip černé královny“ a na řadě míst se mluví o „egoistických genech“. Kdyby si překladatel přečetl alespoň názvy knih Červená královna (Vesmír 78, 700, 1999/12) a Sobecký gen (Vesmír 78, 218, 1999/4), nemohl by se tak hloupých chyb dopustit. Totéž platí pro dávno zavedené termíny jako třeba vtištění (v překladu jako „formování identity“, s. 35). Na druhé straně nijak nevadí překlad „female choice“ (samičí výběr) jako „dámská volenka“ – v publikaci určené laikům jej lze jen pochválit.

    Do knihy se bohužel vloudily i chyby věcné. Rozhodně dosud nikdo neprovedl studii, která by zjistila, že kukaččí mládě „imituje hladový křik mláďat druhu hostitele“ (s. 81) – to by mu šlo dost špatně, když své vzory dávno z hnízda vyhodilo. Také není pravda, že samice kukačky vyhazuje jedno vejce hostitele z jeho hnízda (tuto práci zastane vylíhnuté parazitické mládě), samice naopak vejce sežere, neboť je pro ni neobyčejně bohatým zdrojem vápníku i energie. Drozdi zpěvní si hnízda nevymazávají hlínou (jak uvedeno na s. 45), ale rozdrcenou dřevní hmotou smíšenou se slinami (hnízdo zevnitř vypadá, jako by bylo z dřevotřísky).

    Autor nezabíhá do zbytečných detailů. To (anebo nedůslednost překladatele?) má však za následek některé nepřesnosti. Rozhodně ne všichni „američtí datli“ žijí v kooperativních společenstvech (to se týká jen datla sběrače Melanerpes formicivorus). Naprostou záhadou zůstává, jak přišel překladatel (či autor?) na to, že Pelargopsis capensis je „černý kukačkovitý pták z Jižní Ameriky“. P. capensis je olbřímí oranžovo-modře zbarvený ledňáček žijící v orientální oblasti (za „černým kukačkovitým ptákem“ se pochopitelně skrývají tři legendární kukačky rodu Crotophaga, kde několik samic klade do téhož hnízda a baví se vzájemným vyhazováním vajec). Poměrně vtipným omylem (asi nikoli překlepem) je pak důsledné uvádění drobného hlodavce rypoše lysého jakožto „rypouše“ lysého (rypouš je o několik váhových tříd větší ploutvonožec). Ach, nebohá „holá kryso krtčí“ (viz Vesmír 78, 464, 1999/8), čím sis to zasloužila? Kdyby překladatel alespoň občas zabrousil do časopisu, kde se objeví recenze na jím překládanou knihu…

    Přes uvedené nedostatky kniha určitě stojí za přečtení. Dokonce je to jedna z mála encyklopedií, které se dají přečíst od první do poslední strany. Čtenář by si měl odnést především poznání, jak neobyčejně bohaté a bizarní mohou být způsoby reprodukce a také jak mělká je „propast“ mezi lidskou sexualitou a sexualitou některých živočichů, především primátů. Známým sexuálním maniakem-deviantem je bonobo (sesterský druh šimpanze) – provádí vše, co si dokážete představit (a navíc i to, co si ani představit nedokážete). Bonobům totiž nic lidského není cizí. Navzdory přáním některých ideologů (feministek) i vědců (z nepřírodovědných oborů) je totiž „vliv kultury na pohlavní styk u lidí po miliardách let sexuální reprodukce nanejvýš zcela marginální […] sex je oblast lidského chování, v níž je kulturní experimentování omezeno právě tak, jako je omezeno dýchání“, jak poznamenává slavný primatolog Frans de Waal v nádherně ilustrované knížce Bonobo: The forgotten ape (vřele doporučujeme k přečtení všem zvrhlíkům).

    No a pokud náhodou v těchto knihách nenajdete to, co jste chtěli o sexu vědět, a stále se ještě bojíte zeptat, položte odborníkovi otázku anonymně – např. Radim Uzel zodpovídá i odbornější dotazy na internetové adrese web1.cz/.

Soubory

Článek ve formátu PDF: 2002_V646-652.pdf (574 kB)

Diskuse

Žádné příspěvky