Komerční prezentace
Registrace uživatele

Přihlašte se k odběru informací, novinek, získejte přístup do diskuzního fóra.

Vesmír č. 10
Vesmír č. 10
Toto číslo vychází
2. 10. 2017
Novinky
Zdarma jedno celé číslo Vesmíru v pdf.
• Říjnové číslo Vesmíru
reklama

Vrátíme se k malarioterapii?

Ad Proč paraziti (ne)šetří své hostitele (Vesmír 83, 108, 2004/2)
Publikováno: Vesmír 83, 225, 2004/4
Obor: Medicína

Předtím, než v roce 1917 zavedl vídeňský psychiatr Julius Wagner-Jauregg (1857–1940) do praxe malarioterapii, byl osud všech nemocných s progresivní paralýzou (pozdním stadiem syfilis postihujícím centrální nervový systém) beznadějný. Časnou formu syfilis bylo možno již od roku 1909 celkem úspěšně léčit arzenovým preparátem salvarsanem, který objevili P. Ehrlich a S. Hata. Tato léčba však nepomáhala u pacientů v pokročilém stadiu choroby. Salvarsan totiž nepřestupuje přes hematoencefalickou bariéru z krve do mozku, a tedy v něm nemůže působit proti původcům nemoci, jimiž jsou spirochéty Treponema pallidum. Bylo třeba objevit způsob jak spirochéty usídlené v centrálním nervovém systému zlikvidovat a první léčebnou metodou, která to dokázala alespoň s částečnou účinností, byla malarioterapie.

Za objev této metody byl J. Wagner-Jauregg oceněn v roce 1927 Nobelovou cenou. Ve své době zachránila léčba malárií mnoho nemocných, ale v souvislosti s objevem účinných antibiotik, zejména penicilinu, se po roce 1950 postupně přestávala používat. Tehdy se zdálo, že metoda definitivně „odejde do historie“. Dnes má však mezi lékaři a léčiteli řadu zanícených příznivců, kteří se ji snaží oživit.

Příznivý účinek horečky
Malarioterapie využívá v léčbě některých nemocí příznivý účinek vysoké horečky, která je uměle vyvolána původcem třídenní malárie Plasmodium vivax. Prvním, kdo podal zprávu o příznivém účinku vysokých horeček na některé pacienty s duševními chorobami, byl již otec lékařství Hippokrates. O příznivém vlivu horečky na průběh některých onemocnění se všeobecně ví – asi každý z nás slyšel v dětství od maminky nebo babičky větu: „Až se vypotíš, bude ti lépe.“ V průběhu infekčních chorob představuje totiž přiměřeně vysoká horečka účelnou adaptivní reakci – jednak je zvýšení tělesné teploty spojeno s vyšší efektivitou imunitního systému, jednak vyšší teplota nesvědčí řadě patogenních mikrobů – obojí za normálních okolností usnadňuje likvidaci infekce.

Rovněž J. Wagner-Jauregg, který léčil mnoho osob s progresivní paralýzou, si všiml, že se stav některých pacientů po prodělání horečnatých infekcí, například břišního tyfu, zápalu plic či růže, neočekávaně zlepšil, někteří se dokonce uzdravili. Proto ho napadlo, že by se podobného účinku dalo dosáhnout umělým vyvoláním horečky. Mnoho let se o to bez valného úspěchu pokoušel podáváním tehdy objeveného tuberkulinu 1) a také uvažoval o možnosti nakazit své nemocné například břišním tyfem či růží. Problém byl ale v tom, že na tyto infekce tehdy nebyly známy žádné účinné léky a vzhledem k jejich vysoké smrtnosti by taková léčba představovala příliš vysoké riziko. Bylo proto třeba najít jinou dostatečně virulentní infekci, která by sice způsobovala vysoké horečky, ale po „léčebné kúře“ by bylo možno jejího původce zlikvidovat.

Proč právě malárie?
Štěstěna se na J. Wagnera-Jauregga a jeho pacienty usmála teprve v červnu 1917, kdy pokusně infikoval devět pacientů s progresivní paralýzou, jejichž stav byl považován za nevyléčitelný, krví získanou od vojáka trpícího malárií. Výsledek tohoto klinického pokusu byl v té době ohromující – lidé, kterým bylo dáváno nanejvýš několik měsíců života, se uzdravili, a dokonce se vrátili do zaměstnání. Malárie měla proti jiným infekcím tu výhodu, že byl již dlouho znám účinný lék – chinin. Ten dokázal pacienta, jemuž malárie pomohla, této infekce opět zbavit. 2)

Malarioterapie zdaleka nevyléčila všechny pacienty, její úspěšnost se pohybovala jen mezi 30–40 %. Přesto však znamenala proti předchozímu stavu velký pokrok. Příčinou úspěšnosti této léčby je kromě vysokých teplot hlavně celkový imunomodulační 3) účinek malárie. Malarické infekce v organizmu povzbudí imunitní systém – vzroste produkce řady cytokinů, jako jsou např. interferon alfa, interferon gama, interleukin 2 a další, které usnadňují likvidaci infekčního agens.

Když byla později malarioterapie opuštěna, její objevitel poněkud upadl v zapomnění. Není to spravedlivé, jeho zásluhy o medicínu jsou totiž velmi rozsáhlé. Krom toho, že zachránil mnoho lidí s progresivní paralýzou, propagoval přidávání jodu do jedlé soli, a tím se zasloužil o vymizení kretenizmu spojeného s nedostatečnou činností štítné žlázy (viz Vesmír 81, 375, 2002/7). Za zásluhy o rozvoj soudního lékařství mu byl udělen titul doktora práv honoris causa.

Nabídne stará metoda nové možnosti?
I když se malarioterapie po objevu mnohem účinnější léčby syfilis (viz Vesmír 77, 506, 1998/9) přestala používat, úvahy o možnosti jejího opětovného využití nedají některým lékařům spát. Léčebné možnosti mnoha chorob jsou dosud velmi omezené. Řadu nemocí, např. infekci HIV či některé nádory, dosud nelze vyléčit, jiné, jako je pozdní stadium lymské boreliózy, neumíme ani s použitím nejúčinnějších antibiotik vyléčit spolehlivě (v některých případech se to nepodaří). U infekce HIV je situace jasná – dosud není k dispozici účinný lék, který by dokázal virus zlikvidovat. Neúspěchy v léčbě chronických forem lymské boreliózy mohou mít více příčin (viz Vesmír 81, 573, 2002/10), hlavním faktorem je pravděpodobně dlouhodobé přežívání borelií v tkáních, kam antibiotika pronikají jen velmi omezeně.

S myšlenkou, že by v léčbě takových případů mohla opět pomoci stimulace imunitního systému pomocí malarioterapie, přišel koncem osmdesátých let americký lékař H. Heimlich, který je v současné době hlavním propagátorem této metody. Nápad, že by malarioterapie mohla pomoci v léčbě lymské boreliózy, má své opodstatnění – původce této infekce (Borrelia burgdorferi) je blízce příbuzný s původcem syfilis (Treponema pallidum) a také průběh obou chorob je v mnohém podobný. Malarioterapie je však nespolehlivá, a proto není v současné době považována za vědecky opodstatněnou. H. Heimlich se vinou své nekritické posedlosti touto metodou stal kontroverzní postavou americké medicíny. Food and Drug Administration ani po několika žádostech nedala Heimlichovi souhlas k experimentům s malarioterapií, a tak Heimlich inicioval několik studií mimo USA (hlavně v Číně a Mexiku) na pacientech s aidsem a lymskou boreliózou.

Výsledky těchto pokusů, které nebyly prováděny v souladu s obecně uznávanými etickými principy a vyznačovaly se řadou metodických chyb, jsou velmi nepřesvědčivé. V mnoha případech se dokonce zhoršil jak laboratorní nález, tak klinický stav pacienta. O tom, že infekce malárií nepředstavuje pro nemocné aidsem žádnou výhodu, svědčí také epidemiologická pozorování – neexistují žádné údaje dokládající, že by průběh onemocnění aidsem u osob infikovaných malárií byl lepší, naopak v subsaharské Africe (oblasti s nejvyšším výskytem těchto chorob) si obě nemoci vybírají největší daň na životech.

Budoucnost imunomodulační léčby
Na experimenty H. Heimlicha opakovaně upozorňovalo Centrum pro kontrolu a prevenci nemocí (CDC) a jeho činnost je v současné době předmětem vyšetřování. Abychom nebyli vůči H. Heimlichovi nespravedliví, je třeba také uvést, že zavedl do praxe tzv. Heimlichův manévr, jímž lze v nouzi nejvyšší zachránit život lidem, kteří se dusí následkem zapadnutí kousku jídla nebo drobného předmětu do dýchacích cest. Spolu s ním byli z porušení federálních předpisů obviněni další dva lékaři z Kalifornské univerzity, kteří se na provádění experimentů v Číně podíleli. Kalifornská univerzita dokonce vydala prohlášení, ve kterém se od výzkumné činnosti těchto lékařů související s malarioterapií plně distancuje.

K léčení malárií se tedy zřejmě vracet nebudeme, ale imunomodulační léčba, jejíž primitivní formu malarioterapie představuje, má před sebou při používání stále specifičtějších metod ovlivnění činnosti imunitního systému zcela nepochybně velkou budoucnost.

Poznámky

1) Tuberkulin – očištěná bílkovina z bakterií způsobujících tuberkulózu. Její vstříknutí do kůže a následné posouzení reakce umožňuje zjistit, zda se pacient setkal s tuberkulózou, popř. posoudit jeho buněčnou imunitu.
2) Plazmodia ovšem mohou přežívat v játrech a onemocnění se tak může navracet i po mnoha letech.
3) Imunomodulační – působící na rovnováhu a funkční souhru imunitního systému.

Citát

Vědecký přístup má v medicíně dvě složky. Člověk totiž žije ve dvou světech. Jeho zevní svět můžeme pozorovat, vážit, měřit, upravovat. Jeho vnitřní svět je neviditelný. Patří sem naše myšlení, city, abstrakce, symbolizace atd. Tento vnitřní svět neumí

Úryvek z přednášky Josefa Charváta ve Spolku českých lékařů v Praze 13. 11. 1978, To byl Josef Charvát, Sborník k 20. výročí úmrtí, Galén, Praha 2003

Soubory

článek v pdf souboru: 2004_V225-226.pdf (152 kB)

Diskuse

Žádné příspěvky