Aktuální číslo:

2024/4

Téma měsíce:

Obaly

Obálka čísla

Voda kolem nás

Živel voda. Voda v kulturně-společenských souvislostech, voda v přírodě, voda ve službách člověka, voda a životní prostředí, Agentura Koniklec, Praha 2005, 302 stran, doporučená cena 280 Kč, ISBN 80-902606-6-7
 |  15. 3. 2007
 |  Vesmír 86, 188, 2007/3

S vodou je tomu jinak: máme s ní dennodenně zkušenosti tak pestré a proměnlivé, že spíše vzniká problém jak je uspořádat…

(B. Blažek, s. 8)

Řekové považovali vodu za jeden z živlů, z nichž je složen svět okolo nás. Agentura Koniklec si vytkla nelehký úkol: zpracovat starořecké živly encyklopedicky, od jejich významu v historii lidských civilizací po vědecké poznatky z přelomu třetího tisíciletí.

Voda je jednak významný geologický činitel, jednak základ života na Zemi. Koloběh vody v přírodě nesporně znají a intuitivně využívají i „divoši“, kteří mají nesrovnatelně vyšší schopnost přežít v extrémních podmínkách než absolventi západních univerzit, jak nám s nadsázkou připomněl film „Bohové musejí být šílení“… A propos, déšť či potopa byly ústředním tématem mnoha mýtů a náboženství, jak o tom svědčí různé panteony (ve výběru na s. 63–64 postrádám středoamerického boha deště Tlaloka).

O hospodaření s vodou vědí své všechny suchozemské organizmy – mají toto know-how jaksi zadřené v genech, a vyšší živočichové navíc v memech. Ztráta této schopnosti „civilizované lidi“ diskvalifikuje nejen v poušti, ale také při nesmyslném zabydlování říčních niv či mořských pobřeží… Ani nedávné řádění živlů – povodní, cunami, hurikánů – sledované v přímém televizním přenosu nedokázalo některé technokraty přesvědčit, že k živlům je záhodno přistupovat s respektem či, chcete-li, s božskou pokorou.

Důkladné poznávání podvodního světa zprostředkovaly až moderní technologie. Sluší se vzpomenout aspoň J. Y. Cousteaua, průkopníka a neúnavného popularizátora oceánografie – disciplíny zahrnující 97 % vodního živlu. Překvapivě jen 0,2 ‰ světových zásob představují kontinentální povrchové vody (tekoucí i stojaté) včetně slaných jezer a vnitrozemských moří. Přitom právě jejich poznání je zásadní pro udržitelný život moderní civilizace. Komplexním výzkumem těchto vodních ekosystémů se zabývá limnologie. 1)

Splňuje kniha „Živel Voda“ očekávání? Záleží na oboru. Máte vypracovat esej o vodě ve výtvarném umění, na divadelních prknech či v hudbě? Hledáte jméno boha moře či deště? Směle sáhněte po recenzované publikaci. Za celkově zdařilé považuji části Voda ve službách člověkaVoda a životní prostředí. Skvěle zpracovány jsou zejména kapitoly o fyzikálních a chemických vlastnostech vody (s návody na jednoduché didaktické pokusy), poučné jsou kapitoly o vodních strojích (kolech, turbínách, čerpadlech). Kapitola o okyselování povrchových vod je dobrým příkladem, že se lze na pouhých čtyřech stranách čtivě a názorně vypořádat s odbornou tematikou. V kapitole o právu Evropské unie byste ovšem marně hledali číslo Rámcové směrnice o vodě…

Dobře zpracované až nadupané informacemi jsou kapitoly o obyvatelích vod (s. 82–133, s výjimkou neuvěřitelně odbytého hmyzu), jen mne zarazilo, proč byl bohatý obrazový materiál stahován z internetu i v případech, kdy jsou k mání vynikající fotografie domácí autorů (např. ptáci J. Ševčíka). Za výborný nápad považuji uvádění doplňující literatury u některých kapitol – a proč ne u všech?

Kdybyste se však měli připravit na zeměpisnou olympiádu, informace o vodstvu byste v knize hledali marně – přitom přehledné tabulky největších, nejhlubších či nejstarších jezer, nejdelších či nejvodnatějších řek, největších světových přehrad nebo českých rybníků by moc práce nedaly a ani by nezabraly mnoho tiskových stran (určitě ne více než „voda v astrologii“ – qui bono?). Ostatně i to málo geografických informací je prezentováno „napůl chybně“: schválně, jaká je maximální hloubka nejhlubšího jezera – 1620 m (s. 150), nebo 1741 m (s. 73)?

Nevím, zda nakladatel či odborní redaktoři jednotlivých částí – V. Tvrdková (Voda v kulturně-společenských souvislostech), M. Matoušková (Voda v přírodě), R. Kynčl (Voda ve službách člověka), J. Popovský (Voda a životní prostředí) – měli předem daný stránkový limit, ale je víc než zřejmé, že ne všichni využili daný prostor optimálně… Četné informační duplicity (navíc nepostižené rejstříkem!) svědčí o nedostatečné (či snad chvatné?) redakční práci a zbytečně zabírají místo. Některé aspekty vodního živlu pak autorům „protekly mezi prsty“ – v plné míře to bohužel platí o holistickém pojetí struktury a funkce vodních ekosystémů. Zvolená koncepce Vody v přírodě úplně „zazdila“ limnologii jako obor – čestnou výjimkou budiž J. Lukavský, který jí věnoval prostor „na úkor svých řas“. Kromě něj by se jistě slušelo připomenout Antonína Friče a jeho „létací stanici“, používanou již na sklonku 19. století k terénním ekologickým výzkumům Dolnopočernického a Kačležského rybníka nebo Černého a Čertova jezera.

Postrádám model říčního kontinua a navazující koncepty, problematiku údolních nádrží, podrobnější informace o abiotických faktorech a jedinečných vlastnostech vody ovlivňujících stratifikaci a míchání jezer v závislosti na jejich morfologii a geografických podmínkách. Ve výčtu nedostatků bych mohl pokračovat dlouho, ale ono se to kritizuje… 2)

Recenzovaná kniha si určitě najde své čtenáře, a ti si v ní najdou poučení. Nicméně si neodpustím závěrečný povzdech: Jako limnolog mám pocit, že se první pokus o přístupné, přehledné a systematické uspořádání informací o vodě nevydařil na sto procent…

Literatura

Kalff J.: Limnology: inland water ecosystems, Prentice-Hall, Upper Saddle River 2002
Wetzel R. G.: Limnology. Lake and river ecosystems, 3rd ed. Academic Press, London 2001

Poznámky

1) V České republice se sice vžilo spíše užší označení hydrobiologie, ale obor se vždy pěstoval v celé šíři, včetně „nebiologických“ faktorů, procesů v povodí aj. Specialisty v hydrobiologii školí několik českých univerzit a pracoviště AV ČR, které má již padesátiletou tradici. H. T. Odum zdůrazňoval, že hydrobiologie je výborný základ pro každého ekologa a četní limnologové (G. E. Hutchinson, R. Margalef, D. Tilman) se podíleli na poznání a formulování mnoha obecně-ekologických zákonitostí. Také česká limnologie měla a má dobrý zvuk, připomeňme alespoň objevné studie týmu J. Hrbáčka o zásadním vlivu rybí obsádky na složení planktonu či zásadní podíl M. Straškraby na rozvoji limnologie údolních nádrží.
2) Vždyť v češtině zatím neexistuje ani moderní učebnice limnologie, možná by stál za úvahu alespoň překlad J. Kalffa.

Ke stažení

OBORY A KLÍČOVÁ SLOVA: Různé
RUBRIKA: Nad knihou

O autorovi

Jaroslav Vrba

Prof. RNDr. Jaroslav Vrba, CSc., (*1958) působí na Přírodovědecké fakultě Jihočeské univerzity a v Hydrobiologickém ústavu Biologického centra AV ČR v Českých Budějovicích. Vystudoval hydrobiologii na Přírodovědecké fakultě UK v Praze a od té doby se věnuje výzkumu vodních ekosystémů – především šumavských jezer, údolních nádrží a rybníků. Zabývá se zejména účinky kyselých dešťů a zotavováním jezer z acidifikace, koloběhem fosforu a důsledky eutrofizace.

Doporučujeme

Přírodovědec v ekosystému vědní politiky

Přírodovědec v ekosystému vědní politiky uzamčeno

Josef Tuček  |  2. 4. 2024
Petr Baldrian vede Grantovou agenturu ČR – nejvýznamnější domácí instituci podporující základní výzkum s ročním rozpočtem 4,6 miliardy korun. Za...
Od krytí k uzavření rány

Od krytí k uzavření rány

Peter Gál, Robert Zajíček  |  2. 4. 2024
Popáleniny jsou v některých částech světa až třetí nejčastější příčinou neúmyslného zranění a úmrtí u malých dětí. Život výrazně ohrožují...
Česká seismologie na poloostrově Reykjanes

Česká seismologie na poloostrově Reykjanes

Jana Doubravová, Jakub Klicpera  |  2. 4. 2024
Island přitahuje návštěvníky nejen svou krásnou přírodou, ale také množstvím geologických zajímavostí, jako jsou horké prameny, gejzíry a aktivní...