Komerční prezentace
Registrace uživatele

Přihlašte se k odběru informací, novinek, získejte přístup do diskuzního fóra.

Vesmír č. 10
Vesmír č. 10
Toto číslo vychází
2. 10. 2017
Novinky
Zdarma jedno celé číslo Vesmíru v pdf.
• Říjnové číslo Vesmíru
reklama

Vláda průměrnosti

| seriál: Vláda průměrnosti | další >
Publikováno: Vesmír 77, 48, 1998/1
Rubrika: Diskuse

Lidská inteligence je podobně jako míry těla rozložena přes širokou škálu hodnot. Jsou mezi námi úplní hlupáci i lidé neobvykle chytří, no a spousta lidí průměrných. Je sice pravda, že neexistuje test inteligence, na němž by se všichni shodli, ale též je pravda, že ať použijeme kterýkoli z nich, výsledek dopadne stejně: ukáže, že inteligence má v populaci normální rozložení. A jinak to ani nemůže být. Inteligence je kvantitativní znak, a kvantitativní znaky jsou uspořádány na normální distribuční křivce.

Protože provozování vědy vyžaduje jistý stupeň inteligence, zcela přirozeně se my vědci domníváme, že jsme byli vybráni z pravého ramene distribuční křivky, z oblasti nadprůměrné.

Pokud přijmeme za míru inteligence některý z testů IQ, může to dokonce být pravda. Koneckonců, než jsme se stali vědci, museli jsme projít všemožnými školami, kurzy, zkouškami a testy. A protože zkoušky jsou postaveny na stejném principu jako testy IQ, byli jsme v podstatě vyselektováni jako osoby s IQ vyšším, než je průměr.

Co však lze měřit testy IQ? ... Snad se shodneme na tom, že test IQ je mírou schopností řešit problémy, a tyto problémy byly vybrány lidmi sdílejícími určitou formu kulturního dědictví, myšlení a logiky – zkrátka určitou formu inteligence.

V obecném povědomí je věda aktivitou určenou k řešení problémů. Podle toho my vědci hledáme odpovědi na otázky a řešíme záhady, a čím jsme v tom lepší, tím jsou z nás lepší vědci. Takže vše je zdánlivě v nejlepším pořádku: věda vyžaduje schopnost řešit problémy a vědci jsou vybíráni právě podle této schopnosti. Proč se netěšit z toho, jak krásně to máme uspořádáno?

Naneštěstí řešení problémů není jediné, co se od vědce očekává. Ještě důležitější než schopnost řešit problémy je nalézt relevantní problém – mít schopnost formulovat otázky, které mají smysl. Svět nám nabízí k řešení nekonečné množství problémů, a my musíme některé vybrat a jiné zavrhnout. Umění vědy z velké části spočívá v rozhodnutí, na co se soustředit a čeho si nevšímat. Snažíme se pochopitelně vybrat nejdůležitější problémy a neztrácet čas trivialitami. Schopnost rozlišovat mezi věcmi důležitými a triviálními nám však bezpochyby není dána ve stejné míře. Jde opět o kvantitativní znak, sleduje tedy v lidské populaci normální rozložení.

A tvrdím, že z hlediska této kvality my vědci vybíráni nejsme. Náš vzdělávací systém ji nijak nepěstuje ani nás podle ní neprobírá. Vše, co se od nás požaduje, abychom jím bez úhony prošli, je schopnost řešit problémy, jež pro nás kdosi formuloval; nikdo není zvědavý na to, zda my sami jsme schopni vybrat z nekonečného množství nabízejících se problémů právě ty relevantní.

Už slyším námitku, že přece existuje propojení mezi schopností problémy řešit a problémy identifikovat, a tak jsme-li vybráni pro jedno, automaticky jsme vybráni i pro druhé. Já v toto propojení nevěřím, protože tyto schopnosti vycházejí z naprosto odlišných požadavků. Schopnost řešit problémy vyžaduje logické myšlení, a tedy racionální mysl, zatímco vyhledávání problémů vyžaduje logiku jen částečně; mnohem důležitější jsou instinkt, intuice, podvědomé vjemy, šestý smysl, vrozená náchylnost, talent, iracionální popudy...

Dějiny vědy skýtají mnohá svědectví o tom, že zmíněné znaky jsou na sobě nezávislé. Uvedu jen jediný příklad, Johanna Gregora Mendla, zakladatele genetiky, který neprošel zkouškou z přírodních věd. Protokoly ze zkoušky se nám dochovaly a tak víme, že nebyl vyhozen snad proto, že by si na něj zkoušející zasedli, ale proto, že se jim jevil jako dosti neinteligentní individuum. A přesto mezi současníky, jejichž inteligence byla stvrzena univerzitními diplomy, byl Mendel jediným, kdo si položil ty správné otázky. Z hlediska schopnosti správně se ptát byl Mendel génius. Kdokoli by snad o tom pochyboval, ať si přečte jeho práci – je naprosto skvělá.

Můžeme tedy konstatovat, že z hlediska schopnosti provozovat výzkum jsme my vědci populací neselektovanou a z hlediska této kvality jsme rozptýleni po celé křivce normálního rozložení.

Abych to ilustroval, začnu obrazem pyramidy jako symbolu nejběžnějšího strukturního elementu společnosti. Vědci sice nemají na vrcholu jediného vůdce, ale existuje oligarchie, malá skupina vůdčích osobností na vrcholu, a pod nimi hierarchie výzkumníků s lidem obecným u základny pyramidy. Vůdcové mají značnou moc, protože ovlivňují tisk, tok peněz a pozice, tudíž určují, jaký výzkum se bude provádět a kdo ho bude provádět. V tomto smyslu je kvalita vědy odrazem kvalit oligarchů.

A teď si položme otázku: ze které části normální distribuční křivky povstala ona oligarchická skupina? Odvážím se tvrdit, že z prostředka, z oblasti, kde se nachází většina případů. V tomto ohledu je vědecké společenství demokratické – vybírá své reprezentanty z většinového vzorku. Bohužel tento druh demokracie vědě nesvědčí. Ne že by vedl ke špatné vědě. Neprodukuje však ani vědu výtečnou. Jeho výsledkem je věda průměrná. Máme ve vědě vládu průměrnosti. A nejprůkaznějším znakem průměrnosti jsou triviální otázky.

(Pozn. překl.: Autor uvádí příklad z vlastního oboru – sbírkou několika set prací řešících určitý problém dokládá, že navzdory enormnímu úsilí, které si tyto publikace vyžádaly, je jejich výpovědní hodnota nízká. Tuto část vynechávám, protože i v jiných oborech můžeme najít obdobné příklady.)

... Proč jsme to všechno tedy zkoumali? Můžeme odpovědět: protože chceme znát odpověď. A tady je jádro pudla! Takovou motivaci nelze shodit jen tak ze stolu, ale přesto bychom si měli čas od času připomenout, že jsme za svou práci placeni, a proto by věda neměla být jen naším soukromým koníčkem.

Hledám ve své sbírce publikací odpověď na to, proč vůbec byly napsány, a nejsem z toho moudrý. Některé práce neudávají důvod žádný. Jiné hlásají něco jako:

„Vyrobili jsme tuto novou protilátku a tak jsme si mysleli, že by se dala použít na...“

„Vyvinuli jsme novou metodu (dělení, barvení, usmrcování buněk) a chtěli jsme vědět...“

„Získali jsme ten či onen přístroj a s jeho pomocí jsme se rozhodli prověřit...“

Některé z prací – zvláště ty prováděné na lidských buňkách – odkazují na klinickou užitečnost výzkumu, aniž se obtěžují tuto užitečnost předvést.

Často se posmíváme entomologům 19. století, kteří trávili život počítáním chloupků na různých breberkách. My však děláme něco daleko horšího – snažíme se počítat, aniž víme, jak se to dělá. Protože i kdybyste ty stovky prací pročetli/y – což pochopitelně nikdo nedělá – odpovědí na některé palčivé otázky se nedoberete. Jedni tvrdí to a jiní ono, a vám nezbývá než věřit jedněm a zavrhnout druhé, nebo demokraticky přijmout názor většiny. Ani jedno z toho není příliš vědecké. U brouků už dnes alespoň víme, kolik těch chloupků mají.

Skutečnost, že je zde přes tisíc prací (o příslušném problému), znamená nejen to, že žádný ze zhruba 800 autorů si neuvědomil trivialitu svého počínání, ale i to, že si to neuvědomovali ani hodnotitelé těchto prací a redaktoři příslušných časopisů.

V jakých že časopisech tyto články vyšly? V nejrůznějších. Nejvýše postavené z nich jsou Journal of experimental Medicine, Proceedings of the National Academy of Sciences a Nature. Všichni dobře víme, jak nesnadné je dostat článek na jejich stránky. I kdyby žádné jiné, tak tyto časopisy v rukou vědecké oligarchie jsou. Proč tedy oligarchie nedělá nic pro to, aby zastavila příval příspěvků zabývajících se trivialitami? Nabízejí se dvě odpovědi. Buďto oligarchové vědí něco, co mně zůstává utajeno, a shledávají problém natolik závažným, že to za ty stovky publikací stojí. Anebo problém triviální je a oligarchie si to neuvědomuje.

Je mi sice jasné, že my všichni zkoumáme tu a tam triviální věci v dobré víře, že se dopracujeme k něčemu užitečnému. Avšak tisíc selhání je víc než dost k tomu, aby se kdokoli přesvědčil o neschůdnosti právě této cesty. (A příklad, který jsem uvedl, je jen jedním z mnoha, o kterých vím.)

Čím to je, že se dnes zkoumá tolik trivialit? Moje odpověď zní: protože většina vědců jsou vědci průměrní, protože elita v jejich čele je průměrná a protože redakční rady dávají přednost průměrným článkům. Nejdříve k těm článkům.

Přijetí práce do prestižního časopisu může někomu připadat jako loterie, ale ve skutečnosti jde o hru s pevnými pravidly, kde pro náhodu toho moc nezbývá. Teď nemám na mysli „přesilovky“, kterým se asi nelze vyhnout v žádném systému: pokud jste Brit, máte v Nature asi větší šance než, dejme tomu, Francouz. Mám na mysli situaci, kdy sedíte kdesi v Kansas City nebo v Tübingenu a posíláte rukopis do prestižního časopisu: šance máte, jen když rukopis připravíte určitým způsobem.

V první řadě musí jít o dobrou práci. Oligarchové přecejen vládnou inteligencí a dovedou rozpoznat práci dobrou od špatné (pokud náhodou nejde o jejich vlastní práci). Na druhé straně, rukopis nemusí být zrovna vynikající. Nesmí obsahovat převratné nové myšlenky, neotestované přístupy, objevy, které otvírají nové obzory. Musí splňovat určitý standard, ale nesmí nad tento standard příliš vyčnívat. Příkladů pro toto tvrzení se najde hodně. Nejznámější je případ Hanse Krebse, jehož práce (popisující Krebsův cyklus) odmítnutá v Nature byla později odměněna Nobelovou cenou.

Není to snad tím, že by recenzenti nerozpoznali originalitu příspěvku. Opakuji, že inteligence jim nechybí a poznají, jestliže rukopis vybočuje z řady. Ale právě tato „anomálie“ je znepokojí. Nevědí, co si o tom mají myslet a co si mají počít. Za těchto okolností je nejbezpečnější cestou rukopis zamítnout.

Téma práce musí být módní. Jestliže máte průměrná data, jež mohou být interpretována módním sloganem, odložte skromnost a pošlete rukopis rovnou do nejprestižnějšího časopisu. Musíte také užít propracované (sophisticated) techniky, to dělá s recenzenty divy, jakkoli jste se mohli ke stejným výsledkům dobrat i standardními postupy. „Sofistikované“ techniky dodávají vaší práci důvěryhodnosti, zkrášlují ji.

Navíc vaše práce musí odpovídat zavedeným formálním požadavkům. Spekulujte co nejméně, a když už, tak podle přesně daných pravidel. Opakujte hlavní teze alespoň třikrát nebo čtyřikrát, aby se vryly do povědomí recenzentů – a také čtenářů, pokud nějací budou. Souhrn, poslední odstavec Úvodu, Výsledky a úvodní odstavec Diskuse jsou místa, kde recenzent takové opakování očekává, a pokud se této redundanci vyhnete, cítí se ošizen. Je vhodné udělit mu extra bonus tím, že na konec diskuse vložíte ještě shrnutí. Vaši vstřícnost ocení a bude ji brát při psaní posudku v úvahu.

Neobyčejnou péči je nutno věnovat správnému kontextu vaší práce. Je strašně důležité, co a koho citujete. Zde se striktně vyžaduje, abyste setrvali v hlavním proudu soudobého myšlení. Na odchylky se hledí s podezřením, opomenutí populární myšlenky je průkazem vaší neznalosti, či ještě hůř, zatajováním. Pokud budete dodržovat všechna uvedená doporučení, můžete publikovat v kterémkoli zvoleném časopise.

To vše je ovšem jen část toho, co je v nepořádku, proč jsme skončili v systému, kde průměrnost plodí průměrnost, kde průměrnost je odměňována a originalita odstrkována. 1) 2)

Poznámky

1) Výtah z článku uveřejněného v Lymphology 18, 122–131, 1985 připravil Anton Markoš. Imunolog prof. RNDr. Jan Klein do r. 1968 působil v Ústavu experimentální biologie a genetiky ČSAV. Nyní je profesorem v Tübingenu. Je spoluobjevitelem histokompatibilního systému u myší. Jeho článek se týká toho, čemu se říká „dělat vědu“.
2) Druhou část, týkající se podvodů a jejich odhalení, uveřejníme v příštím čísle.

Soubory

Článek ve formátu PDF: 1998_V047-049.pdf (68 kB)

Diskuse

Žádné příspěvky