Komerční prezentace
Registrace uživatele

Přihlašte se k odběru informací, novinek, získejte přístup do diskuzního fóra.

Vesmír č. 10
Vesmír č. 10
Toto číslo vychází
2. 10. 2017
Novinky
Zdarma jedno celé číslo Vesmíru v pdf.
• Říjnové číslo Vesmíru
reklama

Viry přenášené komáry

Ohlédnutí za povodní roku 1997 na jižní Moravě
Publikováno: Vesmír 78, 432, 1999/8
Obor: Virologie

Záplavy v roce 1997 na severní Moravě a ve Slezsku začaly 6. července po neobyčejně silných dešťových srážkách. Od 13. července postihly i Břeclavsko, kde byly částečně zatopeny obce na Podluží (viz Vesmír 76, 516, 1997/7 a Vesmír 76, 551, 1997/10). Oblast soutoku Moravy s Dyjí se ocitla pod vodou, což v červenci a srpnu vytvořilo podmínky pro masové líhnutí komárů rodu Aedes. Mezi 4. a 10. srpnem 1997 se proto nejohroženější místa na Podluží postříkala insekticidem Aqua Reslin (s účinným permethrinem). Vzhledem k mimořádné situaci jsme se rozhodli v Břeclavi a okolí virologicky vyšetřit komáry a zároveň serologicky vyšetřit obyvatele na virové nákazy, které přenášejí komáři. V 80. a 90. letech totiž lidé na jižní Moravě nebyli vyšetřováni, přestože je zde přírodní ohnisko valtické horečky.

Valtická horečka
Valtice jsou v povědomí valné části národa spjaty s vínem (pozor – neplést s Valdicemi!). Je proto třeba vysvětlit, že valtická horečka není třesavkou po požití většího množství vína ani projevem abstinenčního deliria náruživého vyznavače tohoto moku, ale nákazou virem Ťahyňa z čeledi Bunyaviridae. Historie valtické horečky začala r. 1957 na východním Slovensku, kde V. Bárdoš s V. Danielovou izolovali z komárů nový virus a podle blízké obce jej nazvali Ťahyňa. Ukázalo se, že tento vůbec první virus zachycený z komárů ve střední Evropě patří k bunyavirům antigenní skupiny California, která je s výjimkou Austrálie a Antarktidy rozšířena po všech světadílech.

V létě r. 1960 V. Bárdoš a F. Sluka, primář interního oddělení valtické nemocnice, opakovaně serologicky vyšetřili několik pacientů s horečnatými stavy. Použili metodu párových (následných) vzorků krevních sér a porovnali ve vzorcích titry protilátek. Tak se jim podařilo prokázat, že původcem onemocnění je právě virus Ťahyňa. Definitivní důkaz byl podán o několik let později, když byl tento virus izolován z krve jiných pacientů a nemoc byla popsána v literatuře pod názvem „valtická horečka“. Kromě náhlé horečky se nemoc projevuje i bolestmi hlavy a končetin, nechutenstvím, zánětem hrtanu a očních spojivek, občas i podrážděním mozkových plen. Horečka ustupuje během několika dní, rekonvalescence trvá 1–2 týdny. Onemocnění se vyskytuje od června do září a postihuje především děti, ale i rekreanty z jiných oblastí republiky.

Podíl místních obyvatel, kteří mají proti viru obranné látky, vzrůstá ve vyšších věkových skupinách. Přítomnost protilátek neznamená, že člověk prodělal onemocnění, ale jen to, že virus pronikl do jeho těla. Valtická horečka byla popsána i v dalších evropských zemích. Přenašečem valtické horečky jsou komáři převážně rodu Aedes (A. vexans, A. cantans, A. caspius, A. cinereus), kteří jsou vázáni na lužní les s periodickými záplavami. Jak ukázali pracovníci Parazitologického ústavu ČSAV (V. Danielová, D. Málková, B. Rosický ad.), při dlouhodobých výzkumech přírodních ohnisek valtické horečky na Břeclavsku v 60. letech podíl komárů s virem kolísal od 0,01 % do 0,40 % populace v závislosti na druhu komára, lokalitě, sezoně a roku. To znamená, že je nakažlivá jedna z 250 až 10 000 samiček komára, která na vás v této oblasti zaútočí (samečci nenasávají). U komára A. vexans V. Danielová a J. Ryba experimentálně prokázali i přenos viru z infikované samičky na potomstvo. Virus Ťahyňa se může množit rovněž v některých volně žijících savcích (např. v zajícovi), kteří pak infikují dosud nenakažené komáry.

Izolace virů z komárů po povodni 1997
Izolačními pokusy jsme vyšetřili celkem 11 334 samiček komárů (9100 Aedes vexans, 1074 A. sticticus, 917 A. cinereus, 11 A. cantans a 232 Culex pipiens) odchycených během července až září 1997 na lokalitách Týnec, Kostice, Lanžhot a Břeclav. Viry byly prokázány v 7 ze 117 připravených směsí: 6 kmenů bylo identifikováno jako virus Ťahyňa (pětkrát z Aedes vexans, jednou z A. cinereus; minimální infikovanost komárů tedy byla 1:1890 neboli 0,05 %), zatímco sedmý kmen (97–103, z Culex pipiens pipiens) byl určen jako virus West Nile.

Záchyt viru West Nile z komárů je prvním v České republice. Tento Flavivirus antigenního komplexu japonské encefalitidy (čeleď Flaviviridae) předtím izoloval M. Labuda z komára A. cantans chyceného v červnu 1972 na západoslovenské lokalitě Malacky-Rakáreň a téhož roku také E. Ernek z krve tažných ptáků na jihovýchodním Slovensku. Virus West Nile v přírodě cirkuluje především mezi ptáky (vodními či žijícími v koloniích) a komáry, kteří jsou na ptáky zaměřeni. Náš izolovaný virus zapadá do tohoto schématu lépe než západoslovenský, poněvadž C. p. pipiens je (na rozdíl od A. cantans) skutečně komárem napadajícím především ptáky. Komáry nakažené virem West Nile jsme sbírali v oboře Soutok u Lanžhota. Místní lužní les se záplavovými lukami je podobný biotopům u Malacek, včetně fauny ptáků a komárů, a vzdálenost (vzdušnou čarou) obou lokalit je pouhých 25 km.

Protilátky k virům Ťahyňa a West Nile u lidí
Od konce června do září 1997 jsme vyšetřili vzorky krve 619 osob z Břeclavska. Protilátky k viru Ťahyňa obsahovala krevní séra 53,8 % osob a v 13 sérech (2,1 %) byly zjištěny protilátky k viru West Nile. Zajímavé výsledky poskytuje rozbor distribuce protilátek k viru Ťahyňa podle věkových skupin osob, zejména při porovnání s výsledky našeho dřívějšího vyšetření z r. 1976, kdy bylo pozitivních celkem 55,5 % ze 191 osob (viz graf). V roce 1997 především vůbec nebyly zjištěny protilátky u osob mladších 19 let, ačkoliv v souboru z r. 1976 bylo virem promořeno 46 % dětí již ve věku 5–6 let a protilátky byly prokázány i u dětí mladších 3 let. Zatímco r. 1976 měla věková skupina osob dosahujících 50% promoření virem na Břeclavsku stáří 7 let, v roce 1997 to bylo 30 let. Vzhledem k dlouhodobému přetrvávání protilátek vůči viru Ťahyňa u jednou infikovaného člověka tyto nálezy znamenají, že po dobu posledních 19–23 let je aktivita přírodního ohniska valtické horečky na Břeclavsku velmi nízká nebo nulová. Časově se toto „vyhasnutí“ ohniska shoduje s vodohospodářskými úpravami dolního toku Dyje (jako jsou napřímení toku či protipovodňové hráze). Tím se zabránilo periodickým záplavám a zároveň výrazně klesla hladina spodní vody (zhruba o 1 m), vysušily se nivy a komáří populace přenášející virus se podstatně redukovaly.

Infekce po povodni
U 72 osob souboru byly odebrány párové vzorky krve s odstupem 2–4 týdnů. Výrazný vzestup titru protilátek mezi prvním a druhým vzorkem, znamenající novou infekci, byl v souvislosti s virem Ťahyňa zjištěn jen u jednoho muže (bez klinických příznaků), obranné látky proti viru West Nile stouply čtyřem lidem. Infekce virem West Nile byla zjištěna u dvou devítiletých dětí a u dvou jedinců starších. U dospělých osob proběhla nákaza bez příznaků, kdežto u obou dětí byly pozorovány příznaky horečky West Nile: 38–39 °C po 3–4 dny, bolesti hlavy, krku, svalů, břicha, výrazná slabost, nechutenství, nutkání ke zvracení, zarudlé skvrny s pupínky a mírně zvětšené mízní uzliny v tříslech. Nemoc trvala asi týden a úplná rekonvalescence dalších 7–10 dní. Z ostatních 9 seropozitivních osob s protilátkami vůči viru West Nile, jimž však párové vzorky sér nebyly odebrány, onemocněly další tři.

Průkaz lidských onemocnění západonilskou horečkou na Břeclavsku je prvním toho druhu ve střední Evropě. Kromě potíží pozorovaných u našich pacientů bývají popisovány jako charakteristické pro West Nile i další příznaky, např. bolesti zad, kloubů, očních svalů, světloplachost; příležitostně se objevují také meningitida, encefalitida, zánět jater, slinivky břišní či srdečního svalu. Obvyklým laboratorním nálezem je mírně zvýšená sedimentace erytrocytů a leukocytóza; u pacientů s encefalitidou je v mozkomíšním moku patrná pleocytóza (zmnožení buněk) a zvýšená hladina proteinu. Smrtnost je dosti nízká (pod 10 %) a vyskytuje se spíše u starších pacientů. Četné z uvedených příznaků západonilské horečky byly reprodukovány u 78 dobrovolníků nemocných rakovinou, kteří se v USA počátkem 50. let úmyslně nechali infikovat virem West Nile v domnění, že vysoká horečka přispěje k rozpadu nádorových buněk: u 12 % z nich se vyvinula encefalitida a 4 zemřeli (virus byl izolován z jejich mozkové tkáně).

Stovky případů západonilské horečky byly popsány v Africe a Asii, zejména často však v Izraeli a Jižní Africe. Největší jihoafrická epidemie v roce 1974 postihla asi 3000 osob. Jiná, rozsahem menší, ale závažná epidemie proběhla r. 1994 v Alžírsku s 16% smrtností. V Evropě byly v 60. letech desítky případů horečky West Nile zaznamenány v jižní Francii, jižním Rusku, Španělsku, později v jihozápadním Rumunsku, Zakarpatské Ukrajině a Bělorusku. V roce 1996 vypukla rozsáhlá epidemie (s 527 případy a 9% smrtností) v Bukurešti.

Výhled do budoucna
Izolace 6 kmenů viru Ťahyňa z komárů po záplavách r. 1997 ukazuje, že potenciální ohnisko valtické horečky dosud existuje. Virus West Nile, který byl v ČR izolován poprvé, by jako možný původce lokálních epidemií neměl být podceňován ani v podmínkách mírného klimatického pásu střední Evropy. Činitelé prostředí vedoucí k přemnožení komárů (silné srážky následované záplavami nebo povodněmi, umělé zavodňování, vyšší teploty, potenciální vliv globálního oteplování) mohou vytvořit podmínky pro zvýšený výskyt všech nákaz přenosných komáry, včetně západonilské horečky.

Pro úplnost je třeba uvést, že z dalších virů přenosných komáry byl na jižní Moravě prokázán dříve také bunyavirus Batai, jehož přenašečem je Anopheles maculipennis. I když existují určité zprávy o patogenním působení tohoto viru na člověka a snad i na hospodářská zvířata, jeho role dosud není dostatečně doložena. Dále lze v této oblasti předpokládat občasný výskyt alfaviru Sindbis, který zatím v České republice na rozdíl od Slovenska nebyl izolován. Mohl by být zanášen na jižní Moravu tažnými vodními ptáky. Protilátky k viru Sindbis byly na Břeclavsku zjištěny u 2 % volně žijících ptáků.

Bylo by záhodno studovat ekologii virů přenášených komáry na jižní Moravě a soustředit se zejména na aktuální možnost přetrvání viru West Nile prostřednictvím komárů žijících v přírodním ohnisku. Nelze totiž opomíjet, že z biologického hlediska žádoucí úpravy dolního toku Dyje mohou „probudit“ přírodní ohniska nákaz přenášených komáry. Proto by epidemiologové měli tyto oblasti sledovat. Výzkum by měl dospět k návrhu ekologicky šetrných opatření a kontroly nákaz zejména v oblastech obnovených říčních niv. 1)

Poznámky

1) Poděkování: Výzkum uskutečnili pracovníci oddělení medicínské zoologie ÚBO AV ČR s finanční podporou MŽP ČR (PPŽP/610/7/97, PPŽP/610/3/98) za spolupráce Okresní hygienické stanice v Břeclavi, oddělení klinické biochemie a hematologie nemocnice ve Valticích, dětské kliniky nemocnice v Břeclavi, pediatrických ambulancí v Břeclavi, Moravské Nové Vsi, Lednici a Lanžhotě, a také Lesního závodu v Židlochovicích.

Soubory

Článek ve formátu PDF: 1999_V432-435.pdf (332 kB)

Diskuse

Žádné příspěvky