Vidět, ale nebýt viděn

Je vskutku pozoruhodné, že tak nenápadní tvorové, jako jsou gekoni rodu Uroplatus, jsou přírodovědcům známi již od roku 1658. Přesto tito ještěři dodnes zůstávají jen velmi málo probádaní a nevíme zatím skoro nic o jejich životě, rozšíření, rozmnožování, anatomii a mnoha dalších věcech. Jsou natolik odlišní, že byli po mnoho desetiletí řazeni do zvláštní čeledi Uroplatidae, tedy na roveň gekonům, leguánům, chameleonům ap. Rod je např. charakteristický velkým počtem drobounkých zubů. Nejvíce jich má Uroplatus fimbriatus, který tak drží primát mezi všemi blanatými živočichy (skupina Amniota – plazi, ptáci, savci). Unikátní je také způsob ztráty ocasu (autotomie; viz Vesmír 75, 643, 1996/11), která je omezena jen na jeden nebo dva určité obratle. Uroplatus tak může upustit pouze celý ocas a ne jeho libovolnou část jako ostatní gekoni.

Nejnápadnější a nejpodivnější vlastností uroplatů je však jejich schopnost „zmizet“. Základem všech triků je barva a tvar. Na uroplatech je „zpláclé“ úplně všechno – hlava, tělo, ocas, nohy, dokonce i prsty na nohou.

Účel je zřejmý – co nejméně vyčnívat nad přirozený povrch kmenu nebo větve. Zbarvení mohou uroplati měnit jako chameleoni. Bravurně přitom navážou na tmavé a světlé skvrny podkladu, takže to vypadá, jako kdyby třeba světlá stélka lišejníku plynule přerůstala z větve na gekona. Přesto jsou si „vědomi“ problému kontury. I přes sebelepší vyladění barev zůstává obrys těla kritickým místem, které může vést k odhalení. Proto mají po stranách hlavy i těla řasnatý kožní lem a také obrysová linie ocasu je rozrušena třepením. Tímto krajkovím je úplně rozbit vjem jakéhokoliv smysluplného tvaru těla a oko pozorovatele (potenciálního predátora) jen těžko určuje, co je ještě ještěr a co už kůra stromu nebo lišejník.

Důležitá je pochopitelně i pozice těla a jeho umístění v prostředí. Uroplati žijí v nejnižších patrech madagaskarských deštných lesů, tedy v místech, kde je již málo světla, a proto je tam hůře vidět. Tráví většinu času těsně přimknuti k větvi nebo kmeni a dávají přednost slabším svislý kmínkům. Zásadně se přitom orientují hlavou dolů. I to je zřejmě další adaptace (nikdo to ale zatím seriózně neprověřoval). Většina predátorů totiž instinktivně očekává, že kořist má hlavu nahoře, a útok vede spíš právě do těchto partií. Teorii potvrzuje chování ohrožených uroplatů, kteří mají připravenu fintu pro případ, že celá ta propracovaná kamufláž selže. Předstírají, že ocas je hlava. Lehce s ním pomrskávají, úzkostně „piští“ a v okamžiku útoku predátora jej odhodí a s potřebným zbytkem svého těla rychle zmizí.

Pro tvory, kteří předstírají, že neexistují, jsou obtížným orgánem oči. Vždy hrozí, že odlišná barva zorniček prozradí svého nositele. I to uroplati zvládli. Zdá se dokonce, že počítali i s všetečnými přírodozpytci, kteří pobíhají nočním lesem s baterkou. „Průzor“ mezi vnějším světem a sítnicí mají velmi zúžen a okolní oční orgány se dokonce mohou stáhnout tak, že překrývají čočku a do nitra oka proniká světlo jen několika drobounkými izolovanými otvůrky. Proto uroplatům v noci „nesvítí“ oči. A pokud ano, tak jen velmi slabě a odraz směřuje jen do velmi omezeného úhlu. Všechny ostatní části oka (kromě zorničky) pak mohou mít libovolnou barvu – a toho uroplati samozřejmě využívají k dokonalému zamaskování.

Podivuhodné vzezření uroplatů je asi také příčinou strachu domorodců. Podobně jako v chameleonech v nich Madagaskařané vidí ďábla či zlého ducha (taha-fisaka). Pro uroplaty je to docela výhodné. Jsou tak většinou uchráněni před bezdůvodným zabitím. Poněkud horší už je to s nepřímými vlivy člověka. Uroplati mají tu politováníhodnou drzost, že k svému životu striktně vyžadují neporušené prostředí. Zatím není známa žádná populace, jež by obývala jiné než primární lesy, kterých ovšem valem ubývá. Na rozdíl třeba od lemurů se však uroplati spokojí s malým životním prostorem, a pokud budou zachována různá chráněná území alespoň v tom rozsahu jako dnes, mají docela slušnou šanci.