Aktuální číslo:

2024/4

Téma měsíce:

Obaly

Obálka čísla

Vetřelci o jedné noze

Expanze a invaze plžů i mlžů
 |  14. 10. 2004
 |  Vesmír 83, 558, 2004/10

V minulých číslech Vesmíru probíhal seriál o invazích a expanzích rostlin, tentokrát se však obrátíme k jedné živočišné skupině, o níž bychom nejméně předpokládali, že je schopna rychlého šíření, nebo dokonce invaze – pohybuje se totiž jen na jedné noze! Není třeba dále rozvádět, že jde o plže, živočichy, které laická, ale namnoze i odborná veřejnost pokládá bezmála za symbol pomalosti. Tento hendikep je řadí po bok rostlinám, které v drtivé většině postrádají orgány umožňující pohyb, a přece, jak jsme se dočetli, se mohou rychle šířit z místa na místo i na velké vzdálenosti. Mají totiž semena a další rozmnožovací orgány, které se snadno přenášejí větrem, vodou nebo prostřednictvím živočichů, například ptáků. Jak je to ale s měkkýši, kteří podobnou možnost zdánlivě nemají (nebo mají jen ve výjimečných případech jako třeba škeblovití mlži, jejichž larvy parazitují na rybách schopných je roznést značně daleko)?

Ačkoliv se i v některých odborných spisech dočteme, že zejména suchozemští plži patří mezi živočichy, kteří nemohou rychle reagovat na změny prostředí, tj. obsazovat třeba nově vzniklá vhodná stanoviště, pozorování ze současné přírody i rychlá reakce měkkýšů na klimatické změny v nejmladší geologické minulosti svědčí o tom, že tomu tak není. Řada druhů se vyskytuje na stanovištích nově vytvořených člověkem, jako jsou jezírka v opuštěných lomech, která nemají žádnou souvislost s vodní sítí, a přece se v nich v krátké době po jejich vzniku objevují někteří vodní plži, například uchatka toulavá (Radix peregra). Obdobně se šíří druhy vázané na nově odkryté výchozy vápnitých hornin, třeba suchomilka obecná (Xerolenta obvia), která rychle obsazuje osamocené vápencové lomy i v krajinách, kde jinak tento druh vhodné životní prostředí nenachází. Příkladem může být výskyt této stepní suchomilky na vápencových ostrůvcích u Chýnovské jeskyně na Táborsku, u Votic a v mnoha vápencových lomech jižních Čech. Podobně tomu bylo i v nedávné geologické minulosti, kdy plži pronikali do oblastí dříve pokrytých ledovcovým štítem přes zdánlivě nepřekonatelné překážky, jako bylo Baltické moře při expanzi do odledněné Skandinávie. Právě z této oblasti známe i některé případy, které svědčí o možnostech přenosu do stakilomet-rových dálek. Příkladem je ovsenka žebernatá (Chondrina clienta), druh přísně vázaný na povrch holých vápencových skal. Jejím hlavním domovem jsou krasová území Východních Alp a Karpat, odkud zasahuje do vápencových okrsků Moravy a Polské Jury. Dále k severu pak nemá vhodná stanoviště, až zase o 600 km dále, na ostrovech Ölandu a Gotlandu uprostřed Baltu, které byly ještě před 15 tisíciletími pokryty ledovcem a později z velké části zaplaveny mořem. Podobných nepřímých dokladů o šíření plžů na velké vzdálenosti bychom mohli jmenovat ještě mnoho, v každém případě je však jasné, že tyto cesty nebyli plži schopni urazit na své jediné noze, nýbrž byli na vhodná místa přeneseni vzdušnou cestou, popř. zavlečeni migrujícími živočichy, především savci včetně člověka. Jen šťastnou náhodou lze takový přenos doložit pozorováním, ale kupodivu existuje řada přímých dokladů. 1) Z uvedených poznatků je zřejmé, že měkkýši jsou schopni jak expanzí, tak v řadě případů i skutečných invazí.

Expanze a invaze v minulosti

V prvé řadě jde o šíření podmíněné vznikem vhodných stanovišť v důsledku podnebných a vegetačních změn nebo lidských zásahů. Jeho průběh poměrně dobře známe dík bohatým fosilním dokladům z nejmladší geo-logické minulosti. Podobně jako vegetace museli se i měkkýši přizpůsobovat jednotlivým fázím kvartérního klimatického cyklu. V teplých obdobích (interglaciálech a postglaciálu) se z refugií v jižní polovině Evropy šířili na sever včetně oblastí, které předtím byly zaledněné. Z nálezů fosilních ulit víme, že šlo o plynulý postup v těsném sledu za změnami podnebí a vegetace – tedy o typickou expanzi na nově vznikající stanoviště. Zejména v poledové době – holocénu – známe tento postup (aspoň ve střední Evropě) do značných podrobností. Stručně řečeno, druhy otevřené krajiny z konce glaciálu byly postupně vystřídány obyvateli teplejších stepí, parkovité krajiny, světlých, a posléze zapojených lesů. Tento vývoj byl v zemědělských osídlených oblastech místy již před sedmi tisíciletími přerušen rozsáhlým odlesněním. V důsledku toho jednak dokázaly přežít starousedlé druhy otevřené krajiny, které se opět druhotně šířily na odlesněné plochy, jednak se přistěhovaly nové druhy z jihu a jihovýchodu, které nikdy předtím ve střední Evropě nežily. Šíření mělo zřejmě ráz rychlé expanze jak u některých nových druhů, jako byla skelnatka zemní (Oxychilus inopinatus), žijící v půdě, tak u starousedlíků, např. u nepříliš hojného údolníčka drobného (Vallonia pulchella). V případě některých pozdějších imigrantů však náhlý hojný výskyt nasvědčuje tomu, že šlo o skutečné invaze. Příkladem je bezočka šídlovitá (Cecilioides acicula), která byla slepá a žila v půdě od železné doby, nebo suchomilka obecná (Xerolenta obvia), jež se náhle objevila až v historické době, osídlila teplé suché oblasti a rychle obsazovala všechna vhodná stanoviště ještě během první poloviny 20. století. Teprve chemizace a ruderalizace zemědělské půdy v posledním půlstoletí její šíření zastavily, takže se invaze suchomilky v posledních desetiletích omezuje již jen na lomy, hliniště, staveniště a podobné prostory.

Schopnost expanze nebyla u jednotlivých expanzivních druhů holocénu stejná. Některé se šířily jen v územích převážně lesnatých a odlesněné plochy kulturní krajiny byly pro ně vážnou překážkou, např. trojlaločky (Helicodonta), zuboústky (Isognomostoma), chlupatky (Petasina), řada závornatek (Clausiliida), jiné však dovedly doslova přeletět i stakilometrové vzdálenosti včetně moře, jak dokládá již zmíněný výskyt alpsko-karpatské ovsenky na baltských ostrovech Ölandu a Gotlandu. Podobně má u nás izolované výskyty řada druhů ze vzdálenějších oblastí jižní Evropy, např. vřetenatky – zdobenka tečkovaná (Itala ornata) nebo vřetenovka zaměněná (Cochlodina commutata), jejichž nejbližší výskyty se nacházejí až v oblasti jižních Alp a přilehlých Dinarid. O tom, jakým způsobem se jejich dálkový přenos odehrál, se můžeme jen dohadovat, v každém případě však probíhal vzdušnou cestou, nejspíš prostřednictvím ptáků.

Expanze a invaze v současnosti

Posuzujeme-li průběh a rozsah šíření, nesmíme opomenout, že jsou podstatně ovlivněny výskytem stanovišť, na něž jsou jednotlivé druhy vázány. I rychlá invaze proto může být ostrůvkovitá, pokud vhodné biotopy představují jen roztroušené plošky v prostředí, které je jinak pro daný druh nepříznivé. Názorným příkladem jsou vápencové ostrůvky uprostřed kyselých hornin krystalinika nebo průniky čediče v kvádrových pískovcích severočeské křídy.

Zmíněnou invazi suchomilky obecné lze v omezené míře sledovat i dnes, kdy druh stále rychle obsazuje nově vytvářená stanoviště – lomy, náspy, zářezy komunikací apod. – i když vcelku jeho výskytů ubývá. Kuriózním případem je výskyt stovek jeho páskovaných ulit na zdech budovy policejní stanice uprostřed Veselí nad Moravou. Od 19. století lze sledovat invazi vodních druhů, např. mlže slávičky mnohotvárné (Dreissena polymorpha), jíž se podařilo proniknout z domova – pontokaspické oblasti – až do Severní Ameriky, nebo předožábrého plže písečníka novozélandského (Potamopyrgus antipodarum), který se dostal do našich nížinných vod z Britských ostrovů, na něž byl kdysi zavlečen z Nového Zélandu. Dnes se evropskými řekami šíří ozdobní mlži košatky (Corbicula), jejichž volně plovoucí larvy stejně jako u slávičky překonaly oceán v balastních vodách obchodních lodí.

Pozoruhodné jsou případy, které bychom mohli nazvat plíživé invaze a které obohatily naši malakofaunu po 2. světové válce. Je to v prvé řadě nahý plž blednička útlá (Boettgerilla pallens), původně kavkazský druh, který se náhle objevil na většině území Evropy těsně po válce a dnes patří k běžným členům naší malakofauny, dále vodní přílipkovitý plž člunka pravohrotá (Ferrissia clessiniana), patřící k rodu význačnému pro Severní Ameriku, a konečně drobný, v půdě žijící severoamerický plž spirálníček zemní (Hebetodiscus inermis), který je nalézán na dalších a dalších místech v různých částech Evropy. U nás se vyskytuje třeba u Mnichova Hradiště, v Hradci Králové nebo v náplavu Vltavy u Zlaté Koruny.

Přímo před našima očima dnes probíhá invaze plzáka španělského (Arion lusitanicus) z Pyrenejského poloostrova, který se v posledních letech stal nepříjemným hostem v zahrádkách i na polích, a nejnověji i jihoevropské tmavoretky bělavé (Monacha cartusiana), která donedávna žila jen na jižní Moravě a jižním Slovensku, zatímco v těchto dnech narážíme na stále nová naleziště na různých místech Čech. Spolu se zarůstáním vysokou nitrofilní a ruderální (neboli smetištní) vegetací se začal rychle šířit i náš původní druh, známý hlemýžď zahradní (Helix pomatia), ale také západoevropská, donedávna u nás poměrně vzácná páskovka hajní (Cepaea nemoralis) se dnes objevuje na stále nových místech. Otázkou zůstává, do jaké míry se uplatní středomořská suchobytka přehlížená (Cernuella neglecta), známá zatím jen z menšího počtu suchých a teplých stanovišť ve středních a severozápadních Čechách.

Pomalu se plíží – rychle obsazují

Z uvedených příkladů je zřejmé, že i měkkýši, ač se jen pomalu plíží na své jediné noze, mohou rychle obsazovat rozsáhlá území, nezřídka invazním způsobem. Sami to ovšem nezvládají, ale pomáhá jim voda, vítr, i různí pohybliví živočichové včetně člověka, dnes již v globálním rámci.

Šnečí invaze se zřejmě odehrály již v pravěku, nicméně se zdá, že v posledních stoletích tyto vpády nabyly na intenzitě, která vzrůstá i v současné době. Zatím je dosti těžké rozhodnout, zda je to následkem dnes tolik diskutované změny podnebí nebo snad globalizace, kdy je celý svět opředen sítí komunikací. Nejspíše se oba vlivy sčítají. Nesmíme zapomenout, že na druhé straně řada druhů mizí v důsledku znečištění a ničení jejich biotopů, takže příliv nových přistěhovalců v podstatě vyrovnává ztráty. Nejde ovšem jen o neškodné druhy – některé představují nepříjemné škůdce jako zmíněný španělský plzák, jiní mohou být přenašeči parazitů a infekcí – a proto pozor na ně!

Poznámky

1) Shrnul je W. J. Rees ve své studii Aerial Dispersal of Mollusca, Proceedings of the Malacological Society of London, 1965.

Ke stažení

O autorovi

Vojen Ložek

RNDr. Vojen Ložek, DrSc., (*1925) vystudoval geologii na Přírodovědecké fakultě UK v Praze. V Geologickém ústavu AV ČR, v. v. i., se zabývá geologií kvartéru. Věnuje se též malakozoologii a přednáší na Přírodovědecké fakultě UK v Praze. Z jeho knižních publikací připomeňme alespoň: Příroda ve čtvrtohorách (Academia, 1973), Zrcadlo minulosti (Dokořán, 2007).
Ložek Vojen

Doporučujeme

Přírodovědec v ekosystému vědní politiky

Přírodovědec v ekosystému vědní politiky uzamčeno

Josef Tuček  |  2. 4. 2024
Petr Baldrian vede Grantovou agenturu ČR – nejvýznamnější domácí instituci podporující základní výzkum s ročním rozpočtem 4,6 miliardy korun. Za...
Od krytí k uzavření rány

Od krytí k uzavření rány

Peter Gál, Robert Zajíček  |  2. 4. 2024
Popáleniny jsou v některých částech světa až třetí nejčastější příčinou neúmyslného zranění a úmrtí u malých dětí. Život výrazně ohrožují...
Česká seismologie na poloostrově Reykjanes

Česká seismologie na poloostrově Reykjanes s podporou

Jana Doubravová, Jakub Klicpera  |  2. 4. 2024
Island přitahuje návštěvníky nejen svou krásnou přírodou, ale také množstvím geologických zajímavostí, jako jsou horké prameny, gejzíry a aktivní...