Komerční prezentace
Registrace uživatele

Přihlašte se k odběru informací, novinek, získejte přístup do diskuzního fóra.

Vesmír č. 10
Vesmír č. 10
Toto číslo vychází
2. 10. 2017
Novinky
Zdarma jedno celé číslo Vesmíru v pdf.
• Říjnové číslo Vesmíru
reklama

Velký bratr uděluje lekci

Sibiřské řešení záhady evropských ledových dob
Publikováno: Vesmír 83, 276, 2004/5

Evropa, svérázný, ale vcelku nepatrný výběžek na těle největšího z kontinentů, ráda zapomíná, že je součástí daleko širšího světa. Občas stojí za to podívat se na ni netradičně. Například za deštivého podvečera z místa sevřeného hřbety centrálního Sajanu, na týdny chůze od nejbližší jihosibiřské osady. Navíc z perspektivy dvaceti tisíciletí, která nás dělí od doby, kdy byla střední Evropa součástí nesmírných sibiřských rozloh mnohem zřetelněji, než je tomu dnes.

Tavicí kotlík
Pro Evropu je charakteristická tendence ke ztrátě historické paměti. Platí to o kulturně-hospodářských revolucích, počínaje expanzí vrcholného středověku přes zemědělskou a průmyslovou revoluci 18. a 19. století až po vznik i následný rozpad komunistického systému se všemi jeho peripetiemi. Také evropský pravěk zná řadu sociálních převratů, které zasáhly až na úroveň tvářnosti celé krajiny. Nikde nebyl nástup zemědělství tak rychlý a totální jako právě zde, i když sem zemědělství přišlo jako cizorodý prvek odkudsi z prostoru přední Asie a Černého moře. Podobně zasáhl krajinu prudký populační rozvoj doby bronzové, jenž měl zejména ve Středomoří za následek nefalšovanou ekologickou katastrofu v podobě vzniku holé, sluncem vybělené krasové pustiny, která se z utrpěného šoku podnes nevzpamatovala. Se sociálními procesy jde obvykle ruku v ruce vývoj přírody, která důsledky lidské činnosti umocňuje klimatickými změnami a dálkovými migracemi druhů. Silnou tendenci k převratům má ovšem i evropská příroda sama o sobě.

Pozice Evropy jako poloostrova vysunutého do Atlantického oceánu na rozhraní oscilujícím mezi vlhkým a vyrovnaným klimatem oceánickým, ostře proměnlivým klimatem kontinentálním a suchým, ale celoročně teplým podnebím středomořským předurčuje její území k dynamické nestabilitě, která měla v minulosti za následek migrace druhů i celých ekosystémů. Tento trend je částečně kompenzován složitým reliéfem a rozmanitou geologickou stavbou, díky nimž zůstaly uchovány alespoň nepatrné relikty minulosti. Nejvíce se migrační procesy uplatňovaly v dobách ostrých klimatických změn na přechodech mezi glaciálními a interglaciálními periodami, jakých bylo ve čtvrtohorní minulosti naší planety již alespoň třicet. Poslední takové období zažila Evropa před osmi až patnácti tisíciletími, kdy její příroda prošla totální proměnou od průměrně eurasijské po charakteristicky evropskou. Co z omezeného evropského pohledu vypadá jako prudký obrat spojený s vlnou vymírání, rozpoznáváme ze širšího eurasijského nadhledu jako víceméně plynulou migrační vlnu. Brzy uvidíme, že to do určité míry platí dokonce pro velkou pleistocenní savčí faunu v čele s populárním mamutem.

Doklady z málo známé středoevropské minulosti
Chceme-li se podrobněji podívat na období, kdy byla naše příroda přirozeným pokračováním poměrů v jádře eurasijského kontinentu, musíme se vrátit alespoň do časů posledního glaciálního maxima, tedy zhruba dvacet tisíciletí nazpět. Vrcholný glaciál zdaleka nebyl obdobím homogenním, avšak jeho klimatické výkyvy neměly dostatečnou hloubku ani trvání na to, aby způsobily rozsáhlejší přesuny fauny a flory, podobné migracím v dobách meziledových. Náš pohled bude pohříchu omezen malým množstvím dostupných fosilních dokladů, což platí zejména o vegetaci. Zbytky rostlin se totiž v tehdejším suchém podnebí uchovaly jen ve výjimečných případech. Musíme se proto častěji spolehnout na nepřímé doklady v podobě zbytků živočichů, kteří jsou na vegetaci těsně vázáni, a v podobě pozůstatků geomorfologických útvarů a sedimentů, na nichž je naopak silně závislá vegetace. Nálezy souborů vrcholně glaciální vegetace lze na území Čech a Moravy spočítat na prstech jedné ruky. Díky soustředěnému úsilí paleobotaničky V. Jankovské se naštěstí v poslední době podařilo objevit několik klíčových dokladů v kotlinách Západních Karpat. Na povrch tak postupně vyplouvá překvapivý obraz o tvářnosti krajiny, ve které sháněli živobytí tolik populární paleolitičtí lovci mamutů.

Území celých dnešních Čech a velké části Moravy na vrcholu posledního glaciálu podle všeho výrazně nevybočovalo z průměrného obrazu většiny západní poloviny střední Evropy. Bylo součástí úzkého koridoru, sevřeného od severu mocným kontinentálním ledovcem a od jihu soustavou mohutně zaledněných alpských velehor – bezlesého koridoru, pravidelně bičovaného suchým, mrazivým větrem. Jeho povrch kryla většinou jen nízká keříčková tundra, a především travnatá sprašová step, která se v teplém, bezoblačném létě nakrátko barvila množstvím kvetoucích bylin. Na relativně vlhčích úpatích hor a v chráněných údolních polohách pravděpodobně rostly řídké parkové lesíky zakrslých borovic, bříz a plazivých jalovců. Tehdejší vegetace byla zvláštní, z dnešního hlediska těžko pochopitelnou směsí 1) druhů teplomilných, suchomilných, slaniskových, tundrových i druhů náročných na živiny, které v závislosti na místních půdních poměrech tvořily pestrou mozaiku. V nadmořských výškách nad 500 metrů převládala již jen chudá lišejníková tundra a ještě výše pouze nehostinné kamenité hole.

Při postupu východním směrem přes otevřené moravské úvaly se ale tento krajinný obraz prudce mění. Zdá se, že už v oblasti nejzápadnějších výběžků Karpat máme co dělat s krajinným a biogeografickým rozhraním celokontinentálního významu. V prvních horských kotlinách se jakoby naráz dostáváme do zcela odlišného světa. Začínají tu převládat skutečné lesy, které v nejvlhčích polohách nabývají rázu boreální tajgy. Jejich výskyt je podmíněn stabilním místním klimatem vlhkých karpatských dolin, které jsou pravidelně syceny vodou stékající z okolních úbočí. Přirovnání těchto lesů k současné tajze je více než básnickou licencí. Jejich stromové patro je tvořeno typickými tajgovými dřevinami – smrkem, modřínem, borovicí limbou, borovicí lesní a břízou. V podtatranských kotlinách vystupovala tajga s největší pravděpodobností až po čela horských ledovců. Tento fakt naznačuje, že absence podobných lesů mimo karpatské kotliny nebyla jen přímočarým důsledkem nízkých teplot, ale především výsledkem fatálního nedostatku vlhkosti.

Je vysoce pravděpodobné, že známá tábořiště gravettských lovců mamutů na úpatí Pavlovských vrchů (viz Vesmír 73, 137, 1994/3) byla strategicky umístěna právě na rozhraní dvou, ne-li tří odlišných typů krajiny – otevřených stepních plání Vídeňské pánve a Dolnomoravského úvalu, mírně vlhčí, surové krajiny Českého masivu a částečně zalesněného území Západních Karpat. Vzhledem k nestálosti stád velké lovné zvěře musela být pohyblivost tehdejších člověčích tlup značná. Dostupnost odlišných přírodních zdrojů ve všech typech krajin byla proto za daných podmínek téměř ideální. Paleobotanikové K. a E. Rybníčkovi před časem studovali profil v pohřbených organických sedimentech u dnešních Bulhar, co by kamenem dohodil od Pavlovských vrchů. Získaný materiál byl pomocí radioaktivního uhlíku datován do 24. tisíciletí před současností, tedy právě do doby, kdy se v okolí pohybovaly skupiny lovců mamutů. A opravdu, pylová analýza tohoto profilu přesvědčivě zachycuje blízkost tajgových lesních porostů. Ostatně v tomtéž duchu promlouvá i rozbor uhlíků z dávných ohnišť gravettských lovců. Mimořádnou pestrostí okolní krajiny se zároveň vysvětluje zdánlivý rozpor mezi paleobotanickými nálezy a shodně datovanými nálezy malakofauny, které podle V. Ložka poukazují na otevřenou stepní krajinu na úpatí Pálavy (Vesmír 73, 138, 1994/3).

Cesta do pravěku
Některé části nedozírných rozloh jižní Sibiře připomínají svým zvlněným reliéfem střední Evropu. Ve srovnatelné zeměpisné šířce tu dodnes najdeme obrovské úseky téměř nedotčené přírody. Řada evropských rostlinných a živočišných druhů zde má východní hranici svého rozšíření. Přestože až sem zasahuje vliv vzdáleného Atlantického oceánu, klima je vysoce kontinentální – léta jsou horká a slunečná, zimy nastupují náhle, bez varování, a lednové teploty klesají běžně čtyřicet stupňů pod nulu. Podstatnou roli ovšem hraje lokální klima, které závisí na orientaci svahu a údolí, na tom, jestli lokalita leží na návětrné straně hřebene nebo ve srážkovém stínu. Orientace jihosibiřských pohoří a existence širokých kotlin krytých mocnými pokryvy spraše navíc nápadně připomíná středoevropskou situaci, jako by zde vstala z mrtvých krajina jihomoravských lovců mamutů. Minusinská kotlina, krytá širokými rozlohami chladné kontinentální sprašové stepi, je analogií vrcholně glaciálních moravských nížin. Směrem k horám oceánický vliv roste a otevřená krajina přechází v parkovou lesostep. Návětrná strana Západního Sajanu, krytá boreální tajgou, zase nápadně připomíná poměry v někdejších Západních Karpatech.

Po tajze se prohání obávaný rosomák, slídí tu drobná pišťucha a v tundrách nad lesní hranicí se pasou stáda sobů. Všichni tito savci jsou pamětníky dávných mamutů, srstnatých nosorožců a jeskynních lvů, se kterými kdysi společně sdíleli evropský prostor. Dokonce samotný mamut, který ze střední Evropy ustoupil před čtrnácti tisíciletími (na samém konci posledního vrcholného glaciálu), se na sibiřských rovinách udržel do překvapivě nedávné doby. Poslední kusy vyhynuly na Wrangelově ostrově v Severním ledovém oceánu před třemi a půl tisíciletími – v době, která se kryje s rozvojem městských civilizací na Krétě a v Řecku.

Vzhledem k nedostatku historické paměti evropské krajiny a k nedostatku přímých dokladů můžeme mít tendenci zjednodušovat problematiku evropských ledových dob na řadu schematických představ, ve kterých se pestrá mozaika minulé skutečnosti rozplyne. Nejlepším lékem je přímá zkušenost s analogickou sibiřskou přírodou. Vzhledem k velkým rozlohám, relativní jednotvárnosti území a neprostupnosti středoasijských pustin a vysokohoří je zdejší příroda mnohem konzervativnější než ta naše evropská. Sibiřská zkušenost nás učí, že mnoho krajinných jevů, které jsme si v představách zvykli ostře oddělovat, má za odlišných podmínek mezi sebou velmi křehké hranice. To platí například o stále diskutovaných otázkách historie vztahu lesa a bezlesí, podstaty glaciálních refugií teplomilných druhů, identity zmíněné „neanalogické“ stepotundrové vegetace nebo o rozšíření trvalé mrzloty a jejím vlivu na přírodní procesy. Pod vlivem sibiřské zkušenosti dostává Evropanovo navyklé kategorické chápání povážlivé trhliny. Alespoň někdy je dobré nechat se poučit od staršího bratra.

Poděkování: Tento text vznikl mimo jiné díky podpoře Grantové agentury AV ČR (grant č. A6163303).

Poznámky

1) Proto se nazývá „vegetace neanalogická“.

Soubory

článek v pdf souboru: 2004_V276-281.pdf (914 kB)

Diskuse

Žádné příspěvky