Komerční prezentace
Registrace uživatele

Přihlašte se k odběru informací, novinek, získejte přístup do diskuzního fóra.

Vesmír č. 10
Vesmír č. 10
Toto číslo vychází
2. 10. 2017
Novinky
Zdarma jedno celé číslo Vesmíru v pdf.
• Říjnové číslo Vesmíru
reklama

Vědci, misionáři, zlatokopové

< předchozí | seriál: Papuánské (polo)pravdy | další >
Publikováno: Vesmír 79, 650, 2000/11
Obor: Různé

Nikolaj Nikolajevič Miklucho-Maklaj trávil již šestnáctý měsíc na břehu Zátoky astrolábu biologickými a antropologickými výzkumy, když se 19. prosince 1872 na obzoru neočekávaně objevila fregata ruského carského námořnictva Izumrud. Připlula pátrat po Maklajových ostatcích, neboť nikdo nevěřil, že by na nehostinném novoguinejském pobřeží mohl někdo přežít tak dlouho. Živý Maklaj byl pro všechny velkým překvapením, jež se změnilo v konsternaci po prohlášení, že si není jist, zda se chce s Izumrudem vrátit domů do Ruska. „Myslím, že nejlepší by bylo zůstat, neboť při studiu antropologie a etnologie místních domorodců mě čeká ještě hodně práce,“ řekl Maklaj při setkání s kapitánem. Šokovaná posádka si tento postoj nemohla srovnat s pohledem na divoké pralesy tetelící se v malarickém dusnu, hrozivě vyhlížející domorodce i na Maklaje samotného, poznamenaného četnými chorobami. Všichni nakonec usoudili, že jeho mysl byla mnohými strádáními úplně vykolejena a slovutný vědec tedy neví, co mluví.

Maklajova stáž, první to pobyt bělocha na Nové Guineji, opravdu nebyla žádnou procházkou růžovým sadem. Již tři týdny po přistání, 13. října 1871, si zaznamenal do deníku: „Měl jsem další horečnatý záchvat. Všichni jsou nemocní. Je to velmi špatné a až začne sezona dešťů, pravděpodobně se to ještě zhorší.“ Měl pravdu, zhoršilo se to. Přesto si Maklaj svůj čas na Nové Guineji opravdu skvěle užíval, na rozdíl od svého asistenta námořníka Ohlsena, jenž z téže zkušenosti téměř zešílel.

Maklaj byl ovšem vědcem, což je, společně s misionáři a zlatokopy, jedna z hlavních profesí, z nichž se průzkumníci Nové Guineje i dalších, z evropského pohledu poněkud divočejších zemí rekrutují. Prvním bělochem proniknuvším hluboko do novoguinejského vnitrozemí byl Luigi Maria DAlbertis, rovněž přírodovědec, jenž se roku 1876 na svém devítitunovém parníčku Neva vypravil 900 km proti proudy řeky Fly. Pozemní průzkum vnitrozemí vedli zase zlatokopové, až po expedici prospektora Michaela Leahyho v roce 1930, při níž pro ostatní svět objevil milionem lidí obývanou Vysočinu a ukončil tak izolaci poslední velké populace od zbytku lidstva.

Deník pátera George Kunzeho, zakladatele první křesťanské misie na ostrově Karkar, ležícím téměř na dohled od Zátoky astrolábu, je čtení velmi podobné Maklajovým zápiskům, jenom posedlost přírodovědce je vystřídána posedlostí šiřitele víry. Ta i ona podobným způsobem imunizuje vůči strádání. Ačkoliv koloběh nemocí a potíží s domorodci byl na misii přerušován pouze pohřby misionářů a jejich rodinných příslušníků, všichni budoucí mučedníci si své misijní poslání opravdu užívali, dříve než umřeli ve víře a na malárii.

Dodnes se občas cituje rčení, že na Novou Guineu přicházejí žít jenom „missionaries, mercenaries and misfits“, tedy misionáři, žoldáci a podivíni. Toto úsloví lépe zní, než vystihuje skutečnost. Žoldáci nebyli nikdy důležití a misionáři, společně s vědci i zlatokopy, jsou podmnožinou kategorie podivín. Dalšími pozoruhodnými podivíny jsou blouznivci, kteří v dalekých a exotických krajích hledají svoji Utopii, nebo alespoň terén vhodný k jejímu vybudování. Trpí jimi zejména ostrovy, Novou Guineu nevyjímaje. Mezi mnoha vyniká naivitou a velkolepostí pokus zchudlého francouzského šlechtice Marquise de Rays, jenž se nechal romanticky inspirovat zprávami DAlbertise, zrekrutoval přes tři sta nezkušených osadníků i s rodinami a roku 1880 je poslal na ostrov Nové Irsko severně od Nové Guineje, aby na něm založili kolonii snů, Novou Francii. Farmáři se sice na vytoužený ostrov šťastně dostali, tím byl ale jejich štěstí konec a do pěti měsíců byli většinou mrtvi.

Po prvních průzkumnících následovaly (a stále následují) vlny čím dál konvenčnějších návštěvníků. Nicméně i v současném společenství cizinců žijících na Nové Guineji jsou tradiční vědci, misionáři a zlatokopové významně zastoupeni a v odlehlých oblastech stále ještě početně zcela převládají. Ačkoliv je to dnešní společenství podstatně méně barvité, než byli první průkopníci, stále má velmi daleko do reprezentativního vzorku z mateřských společností Austrálie, Evropy a Ameriky. Není divu, že Novoguinejci si představují život v zemích, z nichž jejich návštěvníci pocházejí, jenom s obtížemi a podivením.

Až se pláže Nové Guineje zaplní masami spořádaně se slunících turistů, organizovaně tam dopravených cestovními kancelářemi (podobně jako se to stalo třeba na Kanárských ostrovech), bude proces přechodu od podivínů k řádným občanům mezi návštěvníky Nové Guineje dovršen. Novoguinejci tak konečně poznají typického Evropana. Nemyslím, že jsou na to připraveni.

Nikolaj Nikolajevič Miklucho-Maklaj se narodil 17. července 1846 v malé vesničce Rožděstvenskoje v novgorodské gubernii. Otec Nikolaj Mikluch zemřel, když mu bylo jedenáct let. Na vývoj malého chlapce proto měla rozhodující vliv jeho matka Jekatěrina Mikluchová, po matce Polka a po otci Němka. Nikolaj se od malička učil cizím jazykům a měl i svého učitele kreslení. V sedmnácti letech byl za účast na demonstracích vyloučen z gymnázia a začal studovat Fyzikálně-matematickou fakultu v Petrohradě. Zde však dlouho nepobyl a zapsal se na Filozofickou fakultu v Heidelbergu, poté přešel do Lipska a do Jeny. Navštěvoval přednášky některých významných osobností té doby - zoologa a paleontologa Ernsta Haeckela a anatoma Karla Gegenbauera. Později se stal Haeckelovým asistentem. Roku 1866 s ním podnikl i svou první přírodovědnou výpravu na Kanárské ostrovy, kde studoval mořské houby a mozek žraloků. (V těchto letech začal také používat zdvojené příjmení. Poněkud skotsky znějící jméno Maklaj pochází ze jména Machlaj - tak prý se říkalo jednomu z Mikluchových předků, ukrajinskému kozáckému atamanovi.)

Jenskou univerzitu dokončil Miklucho-Maklaj roku 1868 a ještě před návratem do Ruska se vydal na výpravu k Rudému moři. Na Arabském poloostrově absolvoval dobrodružnou pouť v převlečení za Araba - dokonce si prý barvil obličej a holil hlavu. Právě zde také onemocněl malárií, která mu ztrpčovala celý další život.

Po návratu do Petrohradu se věnoval klasifikaci sbírek mořských hub a přednášel v Ruské zeměpisné společnosti o svých cestách Arábií.

Stále více se zajímal i o antropologická a etnologická pozorování. Studoval literaturu o obyvatelích Asie, Oceánie i Austrálie. Zřejmě někdy v tomto období se rozhodl pro cestu na Novou Guineu. V Zeměpisné společnosti uvítali jeho plány chladně, neboť Nová Guinea tehdy ležela velmi daleko od hlavních center mocenskopolitických zájmů Ruska. Přesto se Miklucho-Maklajovi podařilo dostat na válečnou korvetu Viťaz a dosáhnout toho, aby na několik dní zakotvila u břehů Nové Guineje.

Byl prvním Evropanem, který se sžil s papuánskou komunitou - mezi domorodci strávil zhruba půldruhého roku. Dosud nikdo nepronikl do života ostrovanů tak jako on. Po návratu otiskl několik závažných přírodovědných statí. Připravil k vydání své deníky, ty však spatřily světlo světa až pětatřicet let po jeho smrti.

Na Novou Guineu se vrátil ještě několikrát. 16. června 1876 se vylodil k půlročnímu pobytu, ale zůstal na ostrově až do listopadu 1877. V té době již vystupoval méně jako nezaujatý vědec a více jako "přítel a ochránce" Papuánců. Prošel mnoho osad na pobřeží i na ostrůvcích a v horách, aby varoval jejich obyvatele před nebezpečím, které jim hrozí od bílých lidí. Z této výpravy Miklucho-Maklaj zveřejnil jen nemnoho výsledků. Začal se totiž obávat, že jeho práce bude zneužita kolonizátory. Část poznámek dokonce zničil nebo je později zničila jeho manželka (oženil se r. 1884 s Australankou Margaretou Robertsonovou).

Zbytek života Miklucho-Maklaj zasvětil snaze zachovat "svým" Papuáncům nezávislost nebo jim alespoň zajistit co nejlepší podmínky. V srpnu 1881 se vydal do oblasti Port Moresby, aby zabránil jisté trestné výpravě. O dva roky později se naposledy vylodil na pobřeží, které po něm bylo pojmenováno, "protože chtěl vědět, co se stalo s [jeho] novoguinejskými přáteli".

N. N. Miklucho-Maklaj zemřel 14. dubna 1888. To už věděl, že jihovýchodní část ostrova anektovala Velká Británie, německá Neuguineakompagnie zabrala severovýchodní část a západní polovinu považovalo za svůj majetek Holandsko (již od r. 1828).

pH

Z Maklajových deníků:

1. října 1871

Cítil jsem se poněkud trapně: jakým právem je obtěžuji? Nikdo z nich neodložil zbraň, kromě dvou nebo tří starců. Divochů stále přibývalo; nejspíš byla nedaleko jiná vesnice a poplach, způsobený mým příchodem, se přenesl i tam. Obstoupilo mne několik mužů; dva či tři na mne cosi zvýšeným hlasem vychrlili a nepřátelsky mne pozorovali. Mávali přitom oštěpy, jako by chtěli dodat svým slovům na důrazu. Jeden byl dokonce tak drzý, že se při každé otázce, které jsem pochopitelně nemohl rozumět, rozmáchl a div mě oštěpem nebodl do oka nebo do nosu. Jeho pohyb byl mimořádně rychlý, takže o to, že jsem zůstal nezraněn, jsem se sám nijak nezasloužil. [...]

Byl jsem rád, že jsem nechal pistoli doma, neboť jsem si nebyl jist, zda bych zachoval při téhle zkoušce chladnokrevnost, kdyby se ji někdo odvážil opakovat.

Dostal jsem se do nepříjemného postavení: neuměl jsem se s domorodci domluvit, a měl bych tedy raději odejít. Jenomže se mi nesnesitelně zachtělo spát. Domů jsem měl daleko. Proč se nevyspat tady? Stejně s nimi nemohu hovořit a oni mi nerozumějí

Nerozmýšlel jsem se dlouho, vyhlédl si místo ve stínu, přitáhl si tam novou rohož a s obrovským potěšením se na ni natáhl. [...] Zahlédl jsem, že Papuánci zůstali stát v polokruhu kolem mne, nejspíš úplně popleteni, a čekali, co se bude dít dále.

16. února 1872

Obíral jsem se právě loďkou, když se přihnal domorodec z Gorendu a zadýchaně mi sdělil, že ho poslal Tui, na kterého spadl strom. Můj přítel jej porážel, a když se kmen hroutil, zranil ho těžce na hlavě. Teď leží a umírá. Sebral jsem obinadla se vším potřebným a spěchal do vesnice. Tui ležel na rohoži a můj příchod jej zřejmě velice potěšil. Když zpozoroval, že nesu věci na ošetření, ochotně sundal z hlavy obvaz z trávy a listí.

30. března 1872

Očistil jsem kostru krkavce a červeného papouška. Sotva jsem byl hotov, připravil jsem z ořezaných kousků svaloviny karbanátek, který jsem si sám upekl. Maso mi velice chutnalo. Počasí se vydařilo stejně jako včera; ve stínu není víc než 31 °C, což tady nebývá příliš často. Po setmění připluli domorodci z Gorendu lovit před mou chatrčí ryby, ale napřed požádali o svolení.

4. května 1872

Večer bylo slyšet z Bongu údery na "barum", což se občas v noci opakovalo. Kolem poledne mne přišlo pozvat několik domorodců, abych s nimi pojedl masa a poslechl si jejich písně. Nechtěl jsem narušovat dobré vztahy, a tak jsem šel s nimi.

2. června 1872

Proseděl jsem s chutí celý den doma a byl jsem rád, že jsem za tu dobu neviděl a neslyšel ani jediného člověka.

13. srpna 1872

Zdržoval jsem se doma a psal antropologické poznámky, které chci poslat akademiku Baerovi. Zavítalo ke mně výjimečné množství lidí ze všech okolních vesnic; tentokrát to byli samí "tamo boro" (dospělí muži) a obrátili se na mne se zajímavou žádostí: chtěli, abych zůstal navždy mezi nimi, abych si vzal za manželky, kolik žen budu chtít, a přestal myslet na odjezd do Ruska nebo kamkoliv jinam. Mluvili o tom s takovou vážností a jeden po druhém opakoval totéž, že bylo zřejmé, že za mnou s tímto návrhem přišli po dlouhých poradách. Odpověděl jsem jim, že jestli odjedu (nebyl jsem si tím však sám docela jist), určitě se k nim vrátím a že ženy nepotřebuji, protože moc povídají a vůbec jsou příliš hlučné, což Maklaj nemá rád. Má slova je neuspokojila docela, ale v každém případě je potěšil tabák, kterým jsem podělil členy delegace.

2. listopadu 1872

Dnes v noci se s rachotem zřítila boční veranda. Myslel jsem, že se hroutí celé stavení. Pršelo od rána do večera, takže na opravu nebylo ani pomyšlení. Neozval se jediný ptačí hlásek.

3. listopadu 1872

Ráno přišel Tui. [...] Přišel mě poprosit, abych odehnal déšť; tvrdil, že lidé z Gorendu i Bongu jej zaříkávali, jak nejlíp uměli, ale marně. Jestli to udělá Maklaj, určitě přestane pršet. Tui mne dlouho přemlouval a já se dověděl řadu malých, ale zajímavých podrobností ze života Papuánců. Ačkoliv už obstojně mluvím nářečím Bongu, potřebuji ještě celé roky, abych se důkladně seznámil se způsobem myšlení a života těchhle lidí.

/Z knihy N. N. Miklucho-Maklaje Deníky z ostrova lidojedů, Mladá fronta, Praha 1974/

Soubory

Článek ve formátu PDF: 2000_V650-652.pdf (373 kB)

Diskuse

Žádné příspěvky