Komerční prezentace
Registrace uživatele

Přihlašte se k odběru informací, novinek, získejte přístup do diskuzního fóra.

Vesmír č. 10
Vesmír č. 10
Toto číslo vychází
2. 10. 2017
Novinky
Zdarma jedno celé číslo Vesmíru v pdf.
• Říjnové číslo Vesmíru
reklama

Vědci a ideologie: němečtí biologové za Hitlera

UTE DEICHMANN: Biologen unter Hitler. Porträt einer Wissenschaft im NS-Staat, Fischer Taschenbuch Verlag, Frankfurt nad Mohanem 1995, 436 stran
Publikováno: Vesmír 80, 194, 2001/4

Druhé vydání knihy známé německé genetičky a historičky biologických disciplín Ute Deichmannové není sice horkou knižní novinkou, zato publikací hodnou mimořádné pozornosti (čtenář lépe znalý anglického jazyka může sáhnout i po anglickém překladu 1) . Na základě archivních materiálů i vzpomínek pamětníků, tehdy diplomantů a doktorandů, líčí s „německou“ důkladností historii biologického výzkumu v nacistickém Německu v letech 1933–1945.

Výsledky jsou stejně zajímavé jako otřásající. Běžný čtenář by si se scestími biologického výzkumu německé třetí říše nejspíše spojoval činnost zločinného osvětimského lékaře Mengeleho. Stojí za zmínku, že Mengeleho vědecký životopis nevypadal na první pohled na vyvrhele – byl to „mladý a dynamický“ výzkumný pracovník, dvojnásobný doktor (medicíny a filozofie, tj. biologie), asistent ředitele „Institutu císaře Viléma pro antropologii“ Otmara von Verschuera, jemuž (a jeho spolupracovníku Hansi von Nachtsheimovi) dodával v hojné míře „materiál“, zejména pro studium lidské genetiky a familiární dědičnosti rozmanitých chorob. Oba pánové, i po válce úspěšní humánní genetici a držitelé univerzitních stolic, neshledávali nic podivného na tom, že dostávají např. části těl jednovaječných dvojčat či celých početných rodin současně.

V zásadě šlo o rozšíření přístupu běžného vůči laboratorním zvířatům na lidi „méněcenných ras“ a také na Němce určené pro eutanazii (Nachtsheim experimentoval v podtlakových komorách i na epileptických dětech „árijského“ původu). Je dobře si uvědomit, že doba byla posedlá touhou po eugenických zásazích, sterilizacích nositelů dědičných chorob a „ozdravění“ populace, o níž se soudilo, že se šine směrem ke zkáze (dílo Oswalda Spenglera Der Untergang des Abendlandes [Zánik Západu] o rozkvětu a úpadku kultur bylo neobyčejně populární a obecně známé).

V zásadě šlo také o rozšíření přístupu běžného v chovu hospodářských zvířat i na lidi. Morálka, jak známo, z vědy a jejích objevů neplyne a vědecké mohou být pouze prostředky, ne cíle – ty jsou vždycky svou povahou mimovědecké. Ptáme-li se ovšem, zda lze lidi pěstovat podle šlechtitelských metod obvyklých třeba u koní, odpověď zní, že lze; zda je to dobře, je už otázka jiná.

Je třeba zdůraznit, že vůbec nešlo pouze o německý fenomén, a zejména v zemích, které nebyly bezprostředně zatíženy rozpoutáním druhé světové války, pokračoval ještě dlouho po ní. Ve Švédsku byli zločinci sterilizováni až do 60. let, i náš genetik Hrubý ve své učebnici eugeniky (1948) zdůrazňuje, že právě proto, že byla eugenika Němci zneužita, je nutno ji ještě důkladněji studovat a praktikovat.

Přirozeně ne všechna odvětví německé biologie měla takovou přízračnou pracovní náplň. Většina univerzitních i mimouniverzitních ústavů bádala nad věcmi nevymykajícími se z rámce očekávatelného a pokračovala ve své činnosti s podivuhodnou vytrvalostí až do hořkého konce v květnu 1945. Špičkoví vědci byli zároveň vyňati ze všeobecné branné povinnosti a mohli ve svých laboratořích víceméně nerušeně pracovat až do chvíle, kdy se ve dveřích objevilo ústí samopalu prvního spojeneckého vojáka (a záhy poté opět).

Deichmannová zahrnula do svého velmi detailního průzkumu všechny německé biology, kteří se habilitovali na německých univerzitách (včetně pražské) v letech 1933–1945 (1933 to bylo 254 osob). V letech 1933–1939 z nich bylo 30 (zhruba 9 %) propuštěno jako „neárijci“ a emigrovalo vesměs do zahraničí. Z nich asi nejslavnější je známý genetik Richard Goldschmidt, posléze profesor univerzity v Berkeley. Místa byla okamžitě obsazena odborníky vyhovujícího rasového původu; z „árijských“ biologů bylo z politických příčin propuštěno jen několik málo, a sice 9 (z toho navíc 6 z univerzit v Rakousku a v Praze).

Právě ve věci pražského botanika a odborníka na ekologii opylování a rostlinnou mimezi Ericha Daumanna uvádí Deichmannová, byť s otazníkem, nesprávný údaj, a sice že snad emigroval na Tasmánii. Ve skutečnosti od konce války až do šedesátých let přednášel svůj obor na Karlově univerzitě, ovšem v lámané češtině. Kupodivu byl z politických příčin penzionován i Hans Driesch, známý vývojový biolog, traktovaný často jako vitalista. O konkrétní příčině však Deichmannová neuvádí nic – Driesch byl tou dobou už starý pán – bylo mu 66 let.

Poměr „árijských“ biologů k nacionálnímu socializmu byl různý, většinou však víceméně vstřícný – od upřímného, byť poněkud rezervovaného nadšení, které sdílel třeba známý zakladatel etologie Konrad Lorenz, po oportunní přetvářku jeho vídeňského kolegy, zakladatele teorie systémů Ludwiga von Bertalanffyho (členy NSDAP byli oba). Snaha „běžet s houfem“ a neztratit svou pozici byla tak silná, že k zjevnému odporu nedošlo prakticky u nikoho. Přitom Němcům nežidovského původu nehrozilo ani v případě jasně formulovaného odlišného stanoviska mnoho. Rozhodně se nemuseli bát ohrožení života a rovněž sotva uvěznění. (Nacisté měli tendenci nechat své odpůrce z německých řad, pokud proti nim systematicky nebojovali, spíše v ústraní dožít a rozhodně nekladli odpor eventuální emigraci.) Jedním z mála německých biologů, kteří veřejně formulovali své výhrady, byla mimořádná profesorka Berlínské univerzity Elizabeth Schiemannová, která sice byla r. 1940 sesazena ze svého pedagogického místa, ale celou válku zastávala místo výzkumné, dokonce v dosti vysokém postavení. (Také Karla von Frische, známého objevitele včelích tanců, se díky intervenci přátel dařilo na Mnichovské univerzitě po celou válku udržet, ač byl židovským míšencem druhého stupně; byla to však výjimka.)

Zajímavá je i statistika Deichmannové týkající se členství německých biologů v NSDAP – v průměru se podíl členstva pohyboval kolem 55 % (největší byl mezi botaniky, zejména aplikovanými), přičemž u mladších ročníků stále stoupal (pod 40 let už byl přes 70 %). Členství v NSDAP nebylo sice zákonem stanovenou podmínkou pro habilitaci, ale podstatně ji usnadňovalo. Němečtí biologové, kteří se po roce 1933 stali docenty, byli z 80 % členy NSDAP, a ti, kteří byli po tomto roce jmenováni profesory, ze 73 % (poměrně častým jevem zde byl vstup do strany po habilitaci, zřejmě jako její mlčky očekávaná podmínka). Jmenování, uskutečňované Říšským ministerstvem výchovy (REM) po poradě s vůdcovým zástupcem (byl jím R. Hess a po r. 1940 M. Bormann) a ideologickou kanceláří Alfreda Rosenberga, bylo většinou prováděno na základě dobrozdání Nacionálněsocialistického svazu docentů (NSDB), organizace, která měla na každé univerzitě své buňky s předsedou v čele. Lokální organizace pak dodávala o kandidátech informaci organizaci centrální, která vystavovala posudek. Ten nemusel zcela mechanicky vyznívat ve prospěch členů NSDAP oproti nečlenům, byť výjimky nebyly četné. V Německu, které tradičně cenilo kompetenci a výkonnost, také na univerzitách nedocházelo k jmenování naprostých diletantů – ti působili spíše v „resortním“ výzkumu SS Ahnenerbe (Dědictví předků), který tvořil, jako SS vůbec, specifický a přízračný svět sám pro sebe.

Kniha Deichmannové obsahuje ještě spoustu dalších zajímavých detailů, které je v krátkém resumé těžko sumarizovat a nezbývá než zájemce odkázat na dílo samotné. Deichmannová porovnává i poměry v biologickém světě stalinského Ruska a nacistického Německa. Popisuje i víceméně plynulý přechod německé biologie do poválečných poměrů, kde osoby a obsazení zůstaly téměř tytéž, už proto, že široko daleko nebylo biologa, který by se s nacionálním socializmem nebyl zapletl (v jiných oblastech života to nebylo lepší a těžko se hledali i starostové měst, ba i kancléř Konrád Adenauer měl to štěstí, že nacistickou éru trávil jako starý soukromník na výminku a s dobovými nástrahami se nezapletl).

Kniha Deichmannové by si zasloužila i české vydání, byť by se mohlo zdát, že se zmíněný problém nikoho jiného než právě Němců netýká, a nemusel by ho tedy ani zajímat. Lidské slabosti a chtivosti jsou však univerzální – a jejich plody jsou všude stejně hořké. Německá biologie patřila za vilémovské a výmarské éry celosvětově ke špičce a její sláva dohasínala ještě dlouho po obou válkách. Kdo nemá strach nahlédnout do análů toho, co Borges nazývá „obecné dějiny hanebnosti“, navíc zpracovaného s německou pečlivostí a smyslem pro detail, ať si knihu Deichmannové přečte.

Poznámky

1) Pozn. red.: Ute Deichmann: Biologists Under Hitler, do angličtiny přeložil Thomas Dunlap, 488 stran, brožovaná, Harvard University Press, ISBN: 067407405X

Citát

JUDr. Jan Mach v doslovu ke knize Od narození do smrti, ed. David C. Thomasma, Thomasine Kushnerová, Mladá fronta, Praha 2000, s. 380

Ověřování nových poznatků nesmí být prováděno na osobách ve vazbě, ve výkonu trestu odnětí svobody, ve vojenské ani civilní službě. Zpřísněné podmínky jsou u osob neschopných dát souhlas. Souhlas sice může být nahrazen zákonným zástupcem, opatrovníkem nebo soudem, ale výzkum lze provést jen tehdy, je-li to z vědeckého hlediska jediná možnost (dětské nemoci, psychické poruchy, demence) a pokud se předpokládá, že to přinese užitek subjektu pokusu.

Soubory

Článek ve formátu PDF: 2001_V194-195.pdf (139 kB)

Diskuse

Žádné příspěvky