Komerční prezentace
Registrace uživatele

Přihlašte se k odběru informací, novinek, získejte přístup do diskuzního fóra.

Vesmír č. 10
Vesmír č. 10
Toto číslo vychází
2. 10. 2017
Novinky
Zdarma jedno celé číslo Vesmíru v pdf.
• Říjnové číslo Vesmíru
reklama

Vědci a domorodci

aneb dvacet let v pralesích Nové Guineje

Publikováno: Vesmír 93, 258, 2014/5
Rubrika: Rozhovory

Dva domovy a dvě pracoviště střídá tropický biolog a entomolog Vojtěch Novotný již téměř dvacet let. V zimě České Budějovice, v létě Papua-Nová Guinea. V rozhovoru líčí, jak se proměnila za tu dobu novoguinejská společnost, proslavená dříve hlavně lidožroutstvím a kmenovými válkami. Odhaduje, jakou naději na přežití má tamní tropický prales. Přibližuje, jak se provozuje věda na ostrově a jaké výsledky světu čeští biologové přinesli. Mimo jiné jednou větou vymazali z planety 25 milionů druhů hmyzu. A teď pracují na vysvětlení, proč i po této revizi přece jen v tropech pořád zůstává víc druhů hmyzu než v mírném pásu.

V jakém stavu byla novoguinejská společnost, když jste na ostrov poprvé vstoupil?

Papua-Nová Guinea (PNG) měla vždy pověst konce světa, poslední nepoznané země, kam je ještě možné se vypravit za dobrodružstvím. Přijel jsem tam poprvé v roce 1995, což bylo již období emailové, nikoli ale internetové. Českou optikou to tehdy byl dosti extravagantní podnik, veškeré informace jsem čerpal z tištěného průvodce Lonely Planet. V opačném směru byl přenos informace ještě obtížnější, Novoguinejci měli informace o okolním světě velmi zprostředkované. Oproti době předválečné už sice i v odlehlých vesnicích věděli, že svět pokračuje i za obzorem a zahrnuje i jiné národy a kontinenty, jak ale takový širší svět funguje, pro ně zůstávalo naprostou záhadou. Dnes si můžeme vyhledat na internetu cokoli – a činí tak nejen naši studenti před první cestou na ostrov, ale i Novoguinejci. I do odlehlých vesnic již dospěl mobilní telefon a s ním i facebook, Novogunejci se globalizovali.

Průměrný Novoguinejec toho ví dnes daleko více o okolním světě – kolik toho ví naopak průměrný Čech o Nové Guineji?

Civilizace ostrova Nová Guinea si až donedávna vystačily samy sobě, takže pro Novoguinejce je existence přídatných kontinentů vlastně jen zajímavým bonusem. Nová Guinea má naopak celosvětově jasně definovanou mediální roli, totiž ostrova bývalých lidožroutů se zajímavými domorodými tanci. Proto je také většina filmů z ní stále stejná, vše moderní se pečlivě ze záběrů vynechá, takže zbydou jen tance v maskách. Taneční tradice zůstávají sice dodnes živé, ale mají v moderním životě domorodců přesně vymezené role, podobně jako u nás třeba vánoční zvyky. Představte si, že by do Čech jezdili zahraniční dokumentaristé a rok co rok natáčeli výhradně, jak si Češi kupují kapry z kádí a zdobí vánoční stromek. 

Lidé žijí stále v pralese vesnickým způsobem, ale už mávají mobilem a lahví kokakoly. Co ještě přetrvává nezměněné?

Sedmimilionová populace Papuy-Nové Guineje je opulentně, snad až nesmyslně kulturně rozmanitá, neboť hovoří 750 jazyky; tomu vůbec nejrozšířenějšímu rozumí jen pět procent obyvatelstva. Taková nepraktická rozmanitost vznikla díky historické neschopnosti Novoguinejců volně cestovat po své vlastní zemi, a to díky nepřátelským sousedům v době kmenových válek. Dnes tato diverzita sice fascinuje jazykovědce, ale z hlediska fungování moderního světa jde o neudržitelný luxus, ohrožovaný nejvíce právě mobilním telefonem.

Jsou tedy, s dalším rozvojem civilizace, tamní pidijazyky nutně odsouzené k zániku?

Novoguinejci, a my cizinci s nimi, žijeme v mimořádném období, kdy veškerá rozmanitost vytvořená režimem kmenových válek přežívá a my se jí můžeme kochat, tím ji ale zároveň spolehlivě ničíme. Novoguinejec před sto lety znal několik jazyků svých sousedů, informace o zbývajících stovkách jazyků na ostrově mu byla zcela nedostupná. Dnes může cestovat po celé zemi, ale tím právě přispívá k tomu, že se ty stovky jazyků stávají nepraktickými. Podobnou situaci nazývají biologové extinkčním dluhem, kdy po změně prostředí, třeba fragmentaci tropického lesa, sice ještě mnoho druhů přežívá, ale z dlouhodobého hlediska jsou odsouzeny k vyhynutí a je jen otázkou času, kdy a jak budou jejich populace zlikvidovány, třeba rokem špatného počasí, náhlou infekcí či nedostatkem potravy. Totéž platí bohužel i pro jazyky na PNG. Pokud Novoguinejec zavolá na náhodné mobilní číslo ve své zemi, má zhruba jen jednoprocentní šanci, že se dovolá mluvčímu téhož rodného jazyka. Volaná osoba ovšem kromě toho také hovoří univerzálně rozšířenou pidžin angličtinou a ta se tedy bude logicky profilovat jako jazyk telefonie a nakonec i veškeré komunikace.

Patrně se rodný jazyk vytrácí u mladších ročníků a vzdělanějších lidí.

Náš vlastní výzkum na facebooku ukázal, že internetová generace mladých Novoguinejců již výrazně zaostává ve svých jazykových schopnostech za generačními druhy ve vesnicích, kde internet dosud není. Nejen znalost jazyka, ale i ústně předávaných vědomostí o rostlinách a živočiších jakož i kmenových tradicích klesá s rostoucím školním vzděláním, a to i mezi lidmi v téže vesnici. Náš test odhalil neuvěřitelnou generační propast ve vzdělání. Jeho účastníci měli typicky vysokoškolské vzdělání a plná třetina z nich už neovládala svůj kmenový jazyk, zatímco jejich rodiče měli nejčastěji šestitřídku a kmenovým jazykem vládli všichni. Dalším klíčovým faktorem bylo, zda děti pocházejí z jazykově smíšeného manželství. Pokud ano, poznamenalo to jejich jazykové znalosti. Nejdůř dopadly dcery při zvládání rodného jazyka svého otce. Smíšená manželství ovšem vznikají nevyhnutelně, jakmile se lidé začnou míchat ve městech.

Ve městech používají Novoguinejci nějaký místní dominantní jazyk, nebo pidžin?

Jazykem vzdělaných vrstev je angličtina, vesničané mluví pidžin. Zajímavé je, že mnoho jazyků je tak malých, že se mohou vyvíjet velmi rychle, neboť je snadnější zavést nové slovo do jazyka s tisícovkou mluvčích, než třeba do češtiny. Na druhou stranu tyto jazyky nemají sílu ani ambici se modernizovat, takže nevytvářejí nová slova pro nové fenomény doby a přijímají pro ně anglicismy. Pojem moderní je zde myšlen široce, zahrnuje například i názvy dnů v týdnu nebo komplikovanější číslovky, o počítačích či telefonech nemluvě. Přesto jsou v mnoha vesnicích tradiční jazyky stále velmi živé.

Vylidňují se vesnice? Nastává, tak jako v jiných zemích, odliv do měst?

Novoguinejská vesnice je svojí kvalitou na světové úrovni a pobyt na tamním venkově patří pro cizince mezi nejpříjemnější zážitky. Naopak Novoguinejci stále ještě nezvládli umění života ve městech, takže Port Moresby se s přehledem umísťuje na konci všech žebříčků kvality života ve světových městech, typicky v poslední desítce ze 150 hodnocených. Tak vnímá situaci zcestovalý cizinec, jemuž například vadí, že se setměním se veškeré obyvatelstvo z obavy o své bezpečí zabarikáduje ve svých domovech, veřejná doprava přestane fungovat, obchody zavřou a ulice zcela osiří. Novoguinejský vesničan ovšem vzhlíží k Port Moresby jakožto lákavé metropoli, jejíž nevýhody ve srovnání třeba s Vídní, Curychem či Sydney, tedy městy mezinárodně nejlépe hodnocenými, jsou dílem zanedbatelné a dílem nepochopitelné. Přes lákání měst však zůstávají Novoguinejci na vesnici více, než je v současných tropech zvykem.

Čím to je?

Tradičním kmenovým vlastnictvím pozemků. To je totiž na PNG uznáno zákonem, nicméně není nikde zaknihováno, takže pokud si člověk své nároky neustále osobně nehlídá, snaživí příbuzní ho o pozemky rádi připraví. Profesionální kariéru lze ovšem dělat jen ve městě. Děti narozené v městských rodinách střední třídy tak ale už často nemají práva na pozemky ve vesnici svých rodičů. Vytváří, poprvé v historii PNG, vrstvu bezzemků. Ani na vesnici to ovšem není žádná selanka, zejména v odlehlých oblastech bez silničního spojení panuje do jisté míry oprávněná paranoia, že svět někam kráčí a oni jsou zapomenuti v pralese. Mají ovšem stále své pozemky, takže co potřebují k obživě, si snadno vypěstují, domy si postaví z vlastního pralesního materiálu a mají tak oprávněný pocit nezávislosti, zcela cizí komukoli žijícímu v Evropě.

Jsou schopní žít bez ohledu na civilizaci, která pučí za humny.

Náhlou izolaci české vesnice od okolního světa se zastavením pohybu lidí, zboží, peněz a informací by její obyvatelstvo nejspíš nezvládlo ani po dobu 24 hodin, a to zejména psychicky, až by byl v panice sveden boj o poslední bochník chleba v místním konzumu. Pro novoguinejskou vesnici by naprostá ztráta kontaktu se světem byla zprávou sice nepříjemnou, leč nikoli fatální, alespoň ne po prvních deset let. I přes její soběstačnost je ale na novoguinejské vesnici silná poptávka po novinkách moderního životního stylu. Proto je také nejčastějším, i nejčastěji nesplněným, volebním slibem nová silnice vedoucí do vesnice. Pro novoguinejskou vesnici ztracenou v pralese neplatí klišé o tom, jak se domorodci urputně snaží zachránit tradiční způsob života a izolovat se od svodů moderního života. Stejně tak jsou nesmyslné časté stížnosti turistů, že původní kultura je dnes zkažená tím, jak civilizace vtrhla do jejich oblíbené vesnice. Tak jako v Čechách, i na PNG si lidé rádi zachovávají jistou míru kulturní kontinuity, zatímco lačně prahnou po novinkách.

O jaký pokrok nejvíc stojí, kromě spojení cestami a mobilními sítěmi? Do čeho jsou ochotni investovat? Do elektřiny? Vzdělání dětí?

Rostou investice do vzdělání, rodiče si začínají uvědomovat, že bez něj mají jejich děti kariérní volbu omezenou na pěstování batátů nebo banánů. Zdravotní péče není také zadarmo, ani v nemocnici, ani u vesnického kouzelníka. Ve vážných případech je přitom rozumné zaplatit za oba způsoby léčby. Z mého pohledu se ale neúměrné množství peněz metabolizuje ve společenských ceremoniích, zejména pohřbech a svatbách. Novoguinejec tak utratí nejvíc peněz během několika dnů po své vlastní smrti. Výsledkem je sice důležité upevňování vztahů a spojenectví ve vesnické společnosti, nicméně zejména v Česku, kde je význam společenských ceremoniálů celosvětově jeden z nejmenších, nemáme pro takové investice příliš pochopení. Při nákupu spotřebního zboží má na vesnici prioritu petrolej na svícení, sůl, mačety, sekery a hřebíky, dále oblečení – nikoli ale boty – a potom následují již luxusnější předměty, z nichž nejžádanější je mobilní telefon.

Kmenové války, korupce a matení jazyků

Jak na tom je dnešní Nová Guinea s kmenovými válkami?

Nová Guinea má rozmanité tradice i v používání násilí. Dnešním rozdílům mezi Balkánem a Skandinávií odpovídá kontrast mezi horskými kmeny, kde kompetenční vztahy mezi klany a vesnicemi i nadále vedou k občasné kmenové válce, a mírumilovnějšími nížinami na pobřeží. Vše souvisí nejspíš s hustotou populace, i když to může být zjednodušený pohled biologa. V řídce osídlených nížinách byla populace regulována malárií. Nárůst populace usnadnil přenos malárie a tím zvýšil úmrtnost. Nikdo tedy nemusel soupeřit o půdu, té bylo vždy dost. Horská údolí, kde malárie není, byla naopak zalidněna hustě a místní obyvatelstvo je tak dodnes ochotnější k násilnému řešení sporů.

Dá se ale i tady pozorovat posun? Ubývá kmenových válek a přibývá mírových řešení?

V podstatě ano. Přechod z australské koloniální správy na samostatný stát v roce 1975 byl doprovázen růstem násilí včetně běžné kriminality, podobně jako náš přechod z komunismu. Dalším problémem byla částečná náhrada luků a šípů střelnými zbraněmi v kmenových válkách, což vedlo ke zvýšené úmrtnosti. Společnost reagovala moderně, přechodem z válčení na finanční náhrady za způsobené škody a křivdy, takže kmenová válka je dnes až v druhém sledu možných řešení problémů.

Může vůbec vláda ovlivnit situaci mocenskými zásahy, v tomto případě třeba zamezit zásobováním zbraněmi?

Úžasná fragmentace země představuje jistou výhodu. Hovoří se 750 jazyky, takže se nikdo nedomluví s nikým a politické i kriminální struktury jsou roztříštěné. Nevznikají tak nekonečně vládnoucí strany či rodinné klany, ani mafie operující na širokém území. Pro demokracii a správu státu má rozdrobenost populace mezi mnoho kmenů, z nichž žádný není dominantní, zjevné výhody.

Člověk by očekával v tom babylonu spíš mocenský chaos.

Propad do chaosu očekával po vzniku nezávislé PNG v podstatě každý, nicméně politologové nemají zjevně příliš zkušeností s analýzou demokracie v kmenových společnostech. PNG je jedním z mála příkladů fungující postkoloniální demokracie, kde například otec národa, první premiér Sir Michael Somare, je sice zobrazen na bankovkách, ale také strávil po prohraných volbách dvacet let v opozici, než se dostal do premiérského křesla znovu, aby ho posléze opět ztratil.

Mluvíte o roztříštěném demokratickém systému, který nedovolí vyrůst mafii, jak je to s korupcí?

Korupce existuje všude a na Nové Guineji je bezpochyby větší než u nás, jen není celostátně organizovaná. Zacházení s penězi je obecně problematičtější v zemích, kde se nic nevyrábí, jen se tam těží suroviny. K nim patří i PNG. Nominálně má mnohem vyšší hrubý národní produkt na hlavu, než odpovídá životní úrovni většiny obyvatelstva, část peněz se tudíž evidentně ztrácí…

Stoupá tam životní úroveň? Vzkvétá společnost, nebo dochází k tomu, co jinde, že chudí chudnou a vytváří se bohatá vrstva, která stále bohatne?

Nejlepší předpovědní hodnotu pro životní úroveň má informace, jak daleko žijete od nejbližší silnice. Ve městech životní úroveň a vzdělanost vzrostly. Vidíme to i při náboru zaměstnanců. Náš ideální pracovník strávil mládí v pralese, a tedy ho výborně zná a je v něm doma i psychologicky, takže mu nevadí dlouhé pralesní expedice, zároveň ale je výborně vzdělán, zvládá i laboratorní stránku výzkumu. Takový ideál je vzácný, nicméně v náboru mezi pralesními obyvateli jsme se za posledních dvacet let postupně přesunuli od absolventů základních škol přes školy střední až po absolventy univerzity. Dříve žilo na vesnici mnoho přirozeně inteligentních lidí bez příležitosti ke vzdělání, dnes již tito lidé většinou studují, Takže podobný vývoj jako v České republice.

A v odlehlých koutech?

V odlehlých vesnicích se mnoho za posledních dvacet, někdo by řekl i sto, let příliš nezměnilo, Dokonce se tam dnes žije obtížněji než před půl stoletím, protože postupně zkolabovala dopravní síť, jež je spojovala se světem. Země má asi tři sta polních letišť, to je pravděpodobně světově nejvyšší počet na obyvatele. Letiště jsou dodnes vesničany láskyplně opatrována, ale přistává na nich stále méně letadel. Náklady na letecký provoz jsou vysoké, takže cestujících je málo a tím se dále zvyšují náklady. Život v zapadlé vesnici tedy může být velmi nákladný, pokud trváte na luxusu, jakým je spojení s okolním světem. Jeden z našich výzkumných projektů byl odkázán na polní letiště a byl tak jeden z našich nejdražších, neboť jsme platili sedmdesát korun za každý kilogram. Taková cena znemožňuje vesničanům většinu exportu, jedině káva je dostatečně hodnotná, aby po zaplacení letu zbyl vesničanům ještě nějaký zisk.

Prales, zahrada, nebo plantáže palem?

Už jsme mluvili o vlastnictví půdy, jak v reálu vypadá?

Právní uznání tradičního kmenového vlastnictví půdy je teoreticky výborný nápad, nicméně vlastnictví definované ústně tradovanými legendami o tom, který prapředek zasadil kterou palmu jakožto značku pozemkové hranice, se nepřenáší do právního systému britského typu snadno. Na PNG tak dnes téměř neexistují bezzemci a Novoguinejci jsou šokováni, když se dozvědí, jak málo půdy obvykle vlastní jejich evropští návštěvníci. Když je tedy nejhůř, nezaměstanost roste a akcie na burze klesají, je vždy možné vrátit se na vlastní pozemky a vypěstovat si potraviny nutné k obživě sám. Na druhou stranu nejasně definované vlastnictví prakticky veškeré půdy v zemi brání jejímu smysluplnému využití. To sice pomáhá ochraně přírody, neboť nevyužitá půda je víceméně automaticky chráněná, ale zpomaluje to ekonomický rozvoj. Pokud si jen pěstujete batáty, jak bylo ostatně zvykem dříve, kdy se tento systém vlastnictví půdy vytvářel, je vše v pořádku, jakmile máte ale ambicióznější plány, začínají problémy.

Snaží se stát formalizovat a zmodernizovat tento systém?

Ano, i když je jisté, že pokud k tomu dojde, dopadne to jako u nás kuponová privatizace, v níž se velice rychle vynořily osoby a instituce, velkoryse připravené občany zbavit problémů s nově nabytým vlastnictvím. Stejně tak i pozemky na PNG by se rychle soustředily do rukou obchodně založené menšiny. Tím by poprvé v historii PNG vznikla skupina zcela nemajetných občanů – zatímco dnes uvidíte v centru hlavního města Port Moresby méně žebráků, než ve středu Prahy nebo Curychu.

 

Rozšířenou a významně delší verzi rozhovoru s Vojtěchem Novotným o přeměně tropického pralesa na palmové plantáže a selhání biologů, o neustálém ohrožení vědecké stanice, ale také o vědeckém přínosu česko-novoguinejského týmu k poznání skutečného druhového bohatství pralesa a hledání odpovědi na otázku Proč je v tropech víc druhů rostlin, hmyzu a živočichů, než v mírném pásu? si můžete přečíst na nových internetových stránkách Vesmíru: www.vesmir.cz

Tropický biolog prof. RNDr. Vojtěch Novotný, CSc.

Narodil se roku 1964 ve Svratce. Vystudoval biologii na Palackého univerzitě v Olomouci. Po škole nastoupil do Entomologického ústavu AV ČR v Českých Budějovicích. Po celý život se zabývá zejména vztahem mezi hmyzem a rostlinami v tropických pralesích, kvůli čemuž působil i ve Velké Británii a Spojených státech a v pralesích Panamy, Guyany, Vietnamu a dalších.

V Českých Budějovicích vede Oddělení ekologie a ochrany přírody Entomologického ústavu Akademie věd ČR a přednáší tropickou ekologii na Biologické fakultě Jihočeské univerzity (jakož i na přírodovědeckých fakultách Univerzity Palackého a Univerzity Karlovy). V roce 1995 poprvé přijel na Papuu-Novou Guineu, v Madangu vybudoval a od roku 1997 vede samostatnou českou výzkumnou biologickou stanici The New Guinea Binatang Research Center. V roce 2005 byl jmenován profesorem ekologie.

Soubory

článek ve formátu pdf: V201405_258-262.pdf (619 kB)

Diskuse

Žádné příspěvky