Komerční prezentace
Registrace uživatele

Přihlašte se k odběru informací, novinek, získejte přístup do diskuzního fóra.

Vesmír č. 10
Vesmír č. 10
Toto číslo vychází
2. 10. 2017
Novinky
Zdarma jedno celé číslo Vesmíru v pdf.
• Říjnové číslo Vesmíru
reklama

Věda, antropocentrismus a jiné „centrismy“: pohled biologa

Publikováno: Vesmír 89, 774, 2010/12
Obor: Filozofie

Je klimatologie více antropocentrická než, řekněme, matematika? Je vědec zaměřený spíše na egoistickou stránku vědy – být úspěšný, prosadit se, být motivován někdy až fanatickou snahou být prospěšný celku – víc antropocentrický než ten, kterému jde o „objektivní“ poznání hlava nehlava? Souvisí užitečnost faktů s antropocentrismem? Přímo či nepřímo si tyto otázky klade v úvodníku k březnovému číslu Vesmíru minulého roku Ivan Havel a uvádí formou komentářů osobní stanoviska. To je naprosto legitimní a správné. Pozoruhodné jsou ale spíše otázky, které kladeny nejsou.

Prvá z nich, a to velmi elementární, zní, zda jsme se vůbec kdy sjednotili na obsahu pojmu „antropocentrismus“. Ivanem Havlem zmíněná konference ve Ville Lanně1) – ale i desítky dalších – nasvědčuje tomu, že to tak není: představy matematiků, filosofů, biologů, jazykovědců, fyziků, architektů a dalších se v četných bodech diametrálně liší. Pokusy definovat antropocentrismus jsou sice četné, setrvávají však většinou na obecné linii: „inklinace k hodnocení reality výhradně v pojmech lidských hodnot“ (Webster’s Dictionary) a „etický systém, v němž species humana je zařazena do centra reality a nad každé jiné její aspekty“ (Wikipedia) jsou dva příklady takových encyklopedických definic. Obecný etický aspekt antropocentrismu z nich lze snadno rozeznat; jeho deklarovaná antonyma jsou pak např. biocentrismus (cetrum reality jsou všechny živé organismy), pathocentrismus (organismy cítící bolest) či ekocentrismus (veškeré objekty universa). Rozumějí-li se antropocentrismem lidské aktivity směřující k zajištění a zlepšování životních podmínek jednotlivce a lidského společenství, existuje v nich i určitá zásadní shoda. Odtud také pojem „užitečnosti“, neostře vymezený, jak je prezentován ve zmíněném článku. A odtud také rovněž Ivanem Havlem deklarované třídění vědních disciplín na více či méně antropocentrické a „primárně neantropocentrické“ – matematika, kosmologie, „většina věd o živé a neživé přírodě“.

Zde již je na místě opatrnost: klasifikace věd na základě znaků, jako je právě stupeň antropocentrismu, se nikdy neosvědčila jako produktivní; jinak řečeno, nepřinesla nic epistemologicky a ani jinak podstatného. To platí už i o stupnici „pozitivnosti“ věd Augusta Comta, jakéhosi hierarchického pořadí věd podle míry jejich „pozitivity“ – tedy teosofického nazírání zbaveného objektivity jejich faktů a tím i jejich účelnosti (či snad „užitečnosti“). I kdyby někdo dnes pokládal podobný pokus třídění za důležitý, byl by nucen podložit ho velmi seriózní studií. Rezignujeme-li na pojem užitečnosti, pozbude termín „antropocentrismus“ alespoň zčásti pejorativní charakter, který se s ním v různých společenských skupinách spojuje. (Ponechme stranou, že již samo takové třídění by bylo vítanou základnou útoků fundamentalistických antiantropocentristů proti vybraným „vysoce“ antropocentrickým disciplínám.)

Další otázka se může týkat hlubšího základu antropocentrismu ve vztahu k jeho tvůrci a nositeli – člověku. Tím se dostáváme na pole jeho biologie. Již od fylogenetického počátku je obdařen aparátem k analýze prostředí, ve kterém existuje. Není pochyb, že i toto prostředí schopnost analýzy zpětně ovlivňuje, i somaticky, tento smyslový aparát. To ostatně není výhradně jen biologickým fenoménem člověka, podobně vybaven je každý biologický druh. Svůj životní prostor vnímá a analyzuje sice každý jeho člen individuálně, ale prostředky k tomu odpovídají vývojovému stupni daného druhu. Existuje tedy u jednotlivých druhů jakási společná báze k tomu, aby takto získané informace sloužily k reakcím zabezpečujícím existenci jeho členů, k jejich rozvoji a přežití. Tím se staví sám do centra oné zmíněné „reality“, snaží se ji přizpůsobit svým potřebám a podle nich ji měnit. Znamená to tedy, že zásahy do globálního životního prostředí nejsou jen specifikem člověka, ale každé – přinejmenším biologické – entity. Příkladů je možno jmenovat mnoho.

Odvážíme-li se položit otázku, zda člověk jako objekt biologický, species humana, může vůbec vnímat realitu a jednat jinak než antropocentricky, nabízí se nám jiný úhel pohledu. Z něho je každý biologicky ohraničený druh „druhově-centrický“: lze hovořit nejen o antropocentrismu, ale i např. o „simiocentrismu“ u opic, „felinocentrismu“ u koček, „mykocentrismu“ u hub, „bakteriocentrismu“ a jiných poněkud exoticky znějících centrismech. „Intercentrické interakce“ mezi jednotlivými koexistujícími druhy nesou s sebou začasté konkurenční činnost v mezidruhových vztazích, která ovšem může přicházet i ve vztazích vnitrodruhových (skupinových). Symbióza, kompetitivní koexistence, antagonismus, parazitismus, helotismus a další jsou již dlouho předmětem biologického zkoumání. Tato fakta mají váhu přírodního zákona.2)

Vraťme se ale k antropocentrismu jako pojmu. Jeho tak rozdílná náplň a používání v různých souvislostech – ve filosofii, ve vědě, v politice a i jako ideologického nástroje vedou k závěru, že jde vlastně o homonymum a ne o termín označující jednotný koncept. Tento diskusní příspěvek vychází z biologické základny, a tudíž z předpokladu, že veškerá činnost člověka je antropocentrická – od stavby megalomanských objektů přes obohacování uranových rud po domestikaci původně volně žijících druhů a ochranu přírodních oblastí a že jakékoliv její hodnocení je pouze ideologické, nikoliv zásadní. Nemusíme být sice jako jednotlivci nebo i jako často velké skupiny jednotlivců s takovými aktivitami srozuměni, tím ale pouze prokazujeme vysoký stupeň našich lidských analytických schopností. Ty jsou důsledkem vývojem podmíněné diferenciace nervového systému člověka, a lze je tudíž sotva předpokládat u jiných živočišných druhů. Tím by také byla zodpovězena otázka stupně antropocentrismu jednotlivých vědeckých disciplín: antropocentrismus je jejich existenční bází a označení „neantropocentrická věda“ nemá tudíž opodstatnění, stejně jako neexistuje žádná jiná „neantropocentrická“ činnost člověka.

A závěrem poněkud anekdotická poznámka: biocentrismus, pathocentrismus, ekocentrismus, „species-centrismus“ a paradoxně sám antropocentrismus jsou jen důsledky antropocentrického nazírání. Podotkněme však také, že člověk je patrně jediný živočišný druh, který je schopen svůj centrismus a jeho důsledky, vzhledem k vývojovému stupni jeho kognitivního aparátu, vůbec formulovat.

Poznámky

1) Přednesené příspěvky jsou uveřejněny v publikaci „The Role of Anthropocentrism in Science”, ed. M. Boyer et al., Collegium Helveticum Heft 10, ETH Zürich & University of Zürich, 2010; v ČR je publikace distribuována sekretariátem Centra pro teoretická studia při Univerzitě Karlově a Akademii věd ČR, Jilská 1, 110 00 Praha 1.

2) Podrobnější analýzu obsahuje, spolu s odkazy na literaturu, autorův příspěvek v publikaci uvedené v pozn.1).

Soubory

článek ve formátu pdf: 201012_774-775.pdf (235 kB)

Diskuse

Žádné příspěvky