Komerční prezentace
Registrace uživatele

Přihlašte se k odběru informací, novinek, získejte přístup do diskuzního fóra.

Vesmír č. 10
Vesmír č. 10
Toto číslo vychází
2. 10. 2017
Novinky
Zdarma jedno celé číslo Vesmíru v pdf.
• Říjnové číslo Vesmíru
reklama

Věci, které se o sebe starají

Publikováno: Vesmír 87, 275, 2008/5
Obor: Filozofie
Rubrika: Úvodníky

Stále častější a podrobnější obrázky nehostinných krajin na jiných planetách v nás jaksi nutně, ale skrytě probouzejí otázku, čím to, že tam nic nežije ani neroste. Otázka je to přirozená a klademe si ji běžně při pohledu na podobně nehostinné oblasti zde na Zemi. O těch se ale nakonec zpravidla dovíme, že i ony hostí nějaký ten otrlý život – jak ostatně dokládá pozoruhodný seriál Davida Attenborougha „Planeta Země“, který nedávno běžel na dvojce. Na těch planetách, zní odpověď, není nehostinná ta krajina sama, nýbrž poměry – mráz, horko, sucho, nedýchatelno.

Uvědomme si ovšem, že pod onou otázkou se v hloubi skrývá zásadnější problém: jak vlastně rozlišit to, co jsme ochotni považovat za živé organizmy a co nikoliv? Lidé, stromy, mravenci, bakterie i jednotlivé buňky jsou pro nás živí; národy, lesy, mraveniště, bakteriální kolonie a buněčné tkáně jsou v jistém smyslu taky živé, ale jaksi jinak, bez fyzické individuality. Konečně skály, cesty, domy a molekuly máme za věci veskrze neživé. Příklady však nepomohou, chceme-li říct závazně, co je živá bytost a co neživá věc. Zdalipak je to jen věc dohody, anebo se lze opřít o něco podstatného, co by definovalo život vůbec? Mezi biology a filozofy není o tom shoda – ba co víc, není shoda mezi biology a není shoda mezi filozofy. Jsou jen jisté nápady, jeden chci dnes připomenout.

Teorie autopoiese, 1) kterou již r. 1973 formulovali H. Maturana a F. Varela, 2) je založena na následující (zde upravené a zjednodušené) definici, dle níž autopoietický systém musí splňovat tři podmínky:

Existuje polopropustná hranice s okolím.

Tato hranice je produkována spletí vnitřních procesů.

Procesy v této spleti se vzájemně ovlivňují a starají se o regeneraci prvků systému.

Tyto podmínky jsou splněny u živé buňky – pokud ji považujeme za spleť chemických reakcí, jejímiž produkty jsou právě ty organické molekuly, které se těchto reakcí účastní; materiální individualita buňky je pak založena na existenci polopropustné membrány, která je rovněž produktem chemických reakcí v buňce.

Buňka byla původní inspirací k pojmu autopoiese, ten však zahrnuje i vyšší organizmy – včetně mravenců, stromů a lidí. Do hry pak vstupují nejen chemické, ale i daleko složitější procesy, včetně senzomotorických a kognitivních interakcí s okolím. Po žebříku komplexity lze lézt nejen vzhůru, ale i dolů. Na nejnižších příčkách badatel v touze po jednoduchosti opouští přírodu a uchyluje se k počítačovým simulacím, v našem případě v rámci mladé disciplíny zvané „umělý život“. A opravdu, jisté minimální verze autopoiese byly již realizovány v celulárních sítích simulovaných na počítači. 3)

Pojmově lze autopoietické systémy považovat za speciální případ obecnějších autonomních systémů, u nichž již není existence fyzické hranice podmínkou. I národy, lesy, mraveniště, bakteriální kolonie a buněčné tkáně se o sebe starají, aspoň pokud toto „sebe“ má pro ně dobrý smysl.

Je mnoho zajímavých témat spojených s autopoietickým principem: kruhová (dokonce složitě propletená) závislost mezi různými autoregulačními procesy, produkce vlastních komponent (včetně hranice) a péče o ně, vznik a konti nuální udržování rozdílu mezi vnitřkem a vnějškem, v důsledku toho i restrukturace vlastního okolí, existence dvou, více nebo mnoha úrovní (hierarchická komplexita), interakce mezi úrovněmi (emergence, kauzalita „shora“ apod.) – a mnoho dalšího, co se mi sem nevejde.

Jedno bych však rád zdůraznil. Teorie autopoiese díky představě jakéhosi minimálního „jáství“, které se stará samo o sebe, otevírá prostor pro úvahy o možnostech překlenout propast mezi třemi doménami diskurzu – doménou fyzického, biologického a mentálního. Evan Thompson 4) zastává názor, že je třeba hledat nový, širší pojem „fyzického“, zahrnující i organizmy a živé bytosti. Píše: „Život není fyzický v obvyklém materialistickém pojetí čistě externě chápané struktury a funkce. Život realizuje druh interiority – niterné jáskosti a vytváření smyslu.“

Nezapomeňme však: sebeprodukce je jedna věc a sebe-re-produkce je věc druhá. Mnozí považují sebereprodukci (péči o kontinuitu druhu) také za součást definice života – přinejmenším proto, aby se dalo odkazovat na variačně-selekční princip evoluce. To již není téma teorie autopoietických systémů, nicméně zdaleka to není téma jejím představám vzdálené. To mě vede k připomenutí jedné přednášky J. von Neumanna v roce 1948 5) – což je i patřičné v roce oslav 60 let kybernetiky. V oné přednášce tehdy von Neumann položil základy formální teorie sebereprodukujících se systémů, principiálně realizovatelných i uměle, v celulárních sítích.

Že by to byla právě kybernetika, která nejen v původní podobě, ale i ve svých nových převlecích by mohla leccos odhalit o vztazích mezi přirozeným a umělým a mezi fyzickými věcmi a živými organizmy?

Poznámky

1) Z ř. αυ’τος sám, sebe; ποι´ησι ς, konání, tvoření.
2) Anglická verze vyšla později, H. Maturana a F. Varela: Autopoiesis and Cognition: The Realization of the Living, D. Reidel, Dordrecht 1980. Následující výklad je založen na monografii E. Thompsona Mind in Life, Cambridge: Harvard U.P. 2007, kterou vřele doporučuji k dalšímu studiu.
3) B. McMullin, F. Varela: Rediscovering computational autopoiesis, in: Fourth European Conference of Artificial Life, MIT Press, Cambridge 1997, s. 38–48. Viz též www.eeng.dcu.ie/~alife/bmcm-ecal97 nebo Thompson, cit. d., s. 107–118.
4) Thompson, cit. d., s. 238, cit. text, s. 128.
5) J. von Neumann: The general and logical theory of automata, in: Cerebral Mechanisms in Behavior: The Hixon Symposium, John Wiley, New York 1951.

Soubory

článek v souboru pdf: 200805_V275.pdf (91 kB)

Diskuse

Žádné příspěvky