Komerční prezentace
Registrace uživatele

Přihlašte se k odběru informací, novinek, získejte přístup do diskuzního fóra.

Vesmír č. 10
Vesmír č. 10
Toto číslo vychází
2. 10. 2017
Novinky
Zdarma jedno celé číslo Vesmíru v pdf.
• Říjnové číslo Vesmíru
reklama

Války mezi kaktusy

aneb Vyhubit, či nevyhubit opuncie na Madagaskaru?
Publikováno: Vesmír 80, 643, 2001/11

Longo Tandroy sy raiketa

Antandroyové a opuncie jsou příbuzní.

Antandroyské přísloví

Jihozápad Madagaskaru byl původně celý porostlý trnitým bušem (Vesmír 73, 457, 1994/8 a Vesmír 73, 578, 1994/10). Dnes je na mnoha místech a na obrovských rozlohách zcela zničen. Místo bohatých společenstev se stovkami endemických druhů se dodaleka rozprostírají gigantické monokultury amerických opuncií. Člověka, který to spatřil na vlastní oči, napadá jediné slovo – katastrofa – a okamžitě přemýšlí o nápravě. Spravedlivě se rozhořčí nad nehorázností, s jakou k jedinečnému přírodnímu výtvoru přistupovali naši předkové, a nasupeně si měří domorodé obyvatelstvo, které nejenže se smířilo se situací, ale, jak se zdá, ono ji snad ještě podporuje. A rozezlený návštěvník, jak to v takových situacích bývá, nemá daleko k radikálním řešením. Smutné je, že v případě madagaskarského jihu nabádají k nekompromisnímu zásahu i mnozí biologové světově věhlasných jmen a otevřeně mluví o urychlené likvidaci „nopálového buše“.

Celé to má jeden háček – věhlasní mužové jsou tentokrát úplně vedle. Více než dvousetletá existence opuncií na Madagaskaru má svou pohnutou historii, v níž nechybějí války, rebelie, ekologické katastrofy a četné další lapálie; historii dnes takřka zapomenutou, a přesto plnou poučení. 1)

Invaze
Během 17. a 18. století budovali Francouzi na pobřeží východního Madagaskaru systém pevností. Mnohé z nich byly záhy napadány a ničeny. 12. prosince 1768 si guvernér Modave 2) do svého deníku napsal: „…stálo by za pokus přivézt nopály z Ile de France [tak se dřív říkalo Mauriciu] a použít je jako ochrannou bariéru okolo pevností.“ O rok později je opravdu z Réunionu a Mauricia dovezl. Jak se při obraně pevností osvědčily a zda byly k tomu účelu vůbec kdy použity, není známo. Důležité ale je, že na jihu ostrova nalezly vhodné podmínky k životu. Ponejprv byly sice vysazeny v relativně vlhkém klimatu okolo Fort Dauphinu (Tolanara), ale za vydatné pomoci domorodého obyvatelstva se rychle rozšířily. Již na přelomu 18. a 19. století dosáhly polopouští na území Antandroyů.

Rostliny, které byly původně přivezeny na obranu před domorodci, se domorodcům zalíbily. V krátkém čase je roznesli po kraji. 3) Staly se na jihu ostrova natolik dominantním druhem, že od 19. až do počátku 20. století byla celá oblast označována na mapách jako region cactée (rovněž i na mapce nahoře). Na nejzazším jihu, jehož podloží je vápencové, představovaly kaktusy 40–50 % veškeré vegetace, severněji na vyvřelinách jen 10–20 %.

I jinde na Madagaskaru se opunciím zalíbilo. Běžné byly v okolí vesnic na západní straně centrální vrchoviny. Jejich rozšíření však bylo omezené a nikdy nedosáhlo kalamitního charakteru. Na východě a severu, kde je klima velmi vlhké, rostou jen obtížně a často velmi brzy zahynou.

Jen invaze na jihu dosáhla katastrofálních rozměrů. Byla mnohem horší než ta dnešní, nad níž ekologové, ochranáři, ba i jen vnímavější turisté lomí rukama. Roku 1865 pronikl věhlasný přírodozpytec A. Grandidier asi 40 km do vnitrozemí u mysu Sv. Marie (malg. tanjona Vohimena). Za celou cestu nepotkal jiné rostliny než kaktusy. Později si ve svých pracích postěžoval na zkázu tamní krajiny. Jak mohou být věci relativní a jak rychle se mění! Území okolo mysu Svaté Marie je dnes jednou z mála rezervací na jihozápadě Madagaskaru. Obdivovatelé sukulentních rostlin se sem sjíždějí z celého světa za vyhlášenými raritami. Nopály tu rostou jen v okolí nemnoha skromných vesniček.

Nicméně před sto lety byl jihozápad opravdovým opunciovým rájem. Na šíření nopálů se podíleli jednak lidé, kteří většinou užívali vegetativní metody rozmnožování. Roznášeli po kraji opunciové články, jež pohozeny na zem samy snadno zakoření. Naopak dobytek a divoká zvířata (hlavně ptáci) rozmnožují opuncie zejména generativně – přenášejí semena v zažívacím traktu. Opuncie masivně zarůstaly nejprve úrodné nivy a vytlačily z nich zemědělce – vyklučení nopálových porostů je činnost natolik náročná, že se nikomu nevyplatila. Vítr roznášel po kraji drobné trníčky (glochidie) opuncií a lidé i zvířata trpěli plicními problémy, očními záněty a poruchami zažívání, přičemž posledně jmenované potíže vedly někdy i k úhynu dobytka. Přestože nopály přinesly mnoho problémů, jejich přínos byl nakonec mnohem větší.

Zabydlení
Jih Madagaskaru obývají hlavně dva kmeny – Mahafalové (viz Vesmír 77, 494, 1998/9) a Antandroyové. Každý se skládá z mnoha klanů, jež do těchto končin vytlačily silnější národy ze severu. Hlavním smyslem jejich života je pastevectví. Zebu jim nejsou ani tak zdrojem obživy, jako spíš symbolem majetku a moci (viz rámeček ve Vesmíru 77, 494, 1998/9). Zejména pro Antandroye je důležité nashromáždit během života co nejpočetnější stádo. Jde opravdu spíš o prestižní záležitost, neboť hovězí maso tvoří jen nevýznamnou část jídelníčku. Většina kusů ukončí svůj život při pohřebních slavnostech. Za svého života pak plní funkci poněkud objemného oběživa – je-li třeba něco významnějšího koupit, kráva je tím nejlepším platidlem.

Pro tyto lidi byla invaze opuncií darem z nebes. Neprostupné houštiny plné trnů výborně ochrání dobytek před zloději; v suchých údobích roku jsou pak dobrým náhradním zdrojem živin a tolik vzácné vody (nejen pro zebu, ale i pro pastevce).

Vliv opuncií na zdejší lidská společenství byl mnohoznačný a nečekaně silný. Původně kočující pastevci se zčásti usadili. Dříve celé rodiny závisely na rozmarech počasí a musely putovat se svým stádem za vodou a potravou. Kaktusy umožnily lidem i jejich stádům žít na jednom místě okolo trvalého zdroje vody. Občasné poutě za vodou v časech nejdrastičtějšího sucha stačili obstarat odrůstající mladíci, zbytek rodiny mohl i takový „nečas“ přečkat ve své vesnici. Opuncie dokázaly lidem i dobytku zajistit dost potravy i vody (viz rámeček 2, Vesmír 80, 643, 2001/11).

Usazení nomádů mělo zásadní vliv na celou kmenovou společnost. Jednotlivé klany se za svými opunciovými hradbami doslova opevnily a téměř přerušily kontakty se sousedy. Kmen, který dříve byl jednotný, měl svého krále a jednoduchou správu, se rozpadl na mnoho klanů, jejichž obyvatelé se k sobě chovali spíš nevraživě. Začali si krást dobytek. Nejprve to byly jen ojedinělé případy, ale později se z toho vyvinula skoro válečná tažení (nutno říci, že málokdy s mrtvými a obvykle jen s nemnoha raněnými). To vedlo k další izolaci skupin a k dalšímu budování ještě mohutnějších a důmyslnějších opunciových opevnění.

Nejdůležitějším důsledkem invaze nopálů však byl nárůst úživnosti krajiny. Nejzazší jih byl vždy extrémně nehostinný a uživil jen nemnoho lidí a dobytka. I před příchodem kaktusů se tu dalo přežít. Lidé používali místo opuncií některé druhy pryšců (Euphorbia; malg. samata či arahaka). Ty však nerostou tak rychle, neposkytují vodu, jejich porosty jsou mnohem prostupnější…, opuncie jsou prostě v daném místě a pro daný způsob života tou nejlepší rostlinou (lepší alespoň zatím nikdo neobjevil). Lidem i zvířatům se díky ní vede lépe, a tak se – vyjádřeno biologickými termíny – přemnožili.

Zhruba od poloviny 19. století až dodnes žije na jihozápadě Madagaskaru více lidí a více krav, než kolik by jich přežilo ve stejné krajině bez opuncií. Už je to asi jasné, ale protože je to nejdůležitější poučka příběhu, zdůrazním: vyhubení opuncií by znamenalo decimaci lidské a hovězí populace. Že nejde o plané ekologické spekulace od zeleného stolu, potvrdila ostatně i praktická zkouška, kterou provedli Francouzi na počátku 20. století.

Opuncie brání Malgaše
Ještě než se francouzští kolonizátoři odhodlali k eradikaci nopálů, museli nejprve jihozápad ostrova obsadit. A vzhledem k opunciím to nebylo lehké.

Madagaskar se stal francouzskou kolonií r. 1896. Jih ostrova však nebyl cele v rukou Francouzů ještě ani počátkem 20. století. Rostlina, kterou sem kdysi Francouzi přivezli, se nyní postavila na stranu jejich nepřátel.

Již od poloviny 19. století francouzští obchodníci přijíždějící k jihomadagaskarským břehům poukazovali na neprostupnost krajiny. Roku 1899 si toho všiml i generální guvernér ostrova J.-S. Galliéni a varoval před tímto územím jako před „nebezpečným centrem nespokojenců a rebelů“. Také vojenský velitel jihozápadu kapitán Toquenne, který v roce 1898 zahájil dobýváni jihu, uvedl: „Vesnic je málo a jsou malé. Každá je obklopena kaktusovým plotem a má jediný východ. […] Také okolní obdělaná půda je chráněna opunciemi.“

Vesnice, ba celá lidská sídla se stády dobytka a obdělanými poli byly tak ukryty mezi nopály, že člověk kraje neznalý o nich ani nevěděl. Tehdejší cestovatelé (např. E. Bastard) popisují dokonce důmyslná kaktusová bludiště chránící obydlí. Přístup do vesnic byl možný jen po jediné uzoučké stezce, která „se vinula hned vpravo, hned vlevo a často ústila do slepých ramen, jež mohli ochránci odříznout“. Raketa, 4) jak nazývají opuncie Malgaši, se stala neproniknutelným valem, který zdržel francouzskou kolonizaci o několik let. Kolonizátoři byli nuceni nasadit vlastní infanterii, cizineckou legii a senegalské i malgašské vojáky (z již podrobených území). Narazili na houževnatý odpor. Skupinky Mahafalů a Antandroyů na ně číhaly v opunciových houštinách, napadaly je a zabíjely zejména důstojníky. Silou se Francouzům nepodařilo získat skoro nic a území si podrobili až díky politickému manévrování.

Obsadili několik důležitých zdrojů vody. Lidem, kteří na nich byli závislí, nezbývalo než se podrobit. Další válka pak byla válkou o dobytek. Francouzští vojáci kradli hovádka „zlým“ a nepoddajným Malgašům a obratem je předávali Malgašům „hodným“ a podrobeným. Celková nesourodost původního obyvatelstva bez centrální moci a centrálního vedení (jejíž příčinou, jak víme, byly rovněž nopály) urychlila rozklad a lidé se ve vidině tolik cenného dobytka začali houfně vzdávat kolonizátorům. Velitelé Tuléarské 5) provincie Lucciardi a po něm Lavoisot vytvořili řadu malých „protektorátů“ spravovaných skupinkou loutkových vládců (chefs indigènes). Ti slíbili poslušnost výměnou za pomoc v boji s klany, s nimiž byli znepřáteleni.

To vše zdaleka neznamenalo úplné vítězství. Některé klany se prostě odmítly podřídit. Ukryly se ještě hlouběji do opunciových porostů, napadaly vojáky i civilní obyvatele, kradly dobytek a zorganizovaly několik ozbrojených rebelií. Tato drobná centra odporu se Francouzům nikdy nepodařilo docela zlikvidovat. Situace se sice během prvního desetiletí 20. století hodně stabilizovala, ale malá hrozba vzpoury existovala na jihu ostrova vždy.

Malgaši (a krávy) brání opuncie
Francouzi měli i podpůrný plán na likvidaci odporu. Byli si dobře vědomi důležitosti trnitých kaktusů v celém konfliktu, a proto v letech 1900–1902 přivezli z Antananariva na jih beztrnné druhy opuncií. Začali je ve velkém pěstovat v okolí vojenských posádek (jen si to představte: čety vojáků na povel důstojníků obdělávající na poli kaktusy) v naději, že „nepíchavé“ druhy brzy nahradí tak nepohodlné trní druhu O. monacantha. 3) Domnívali se, že kaktus, s nímž je méně práce (viz rámeček 2, Vesmír 80, 643, 2001/11) a má stejnou nutriční hodnotu, přijmou pastevci s jásotem.

„Kupodivu“ se tak nestalo. Ukázalo se naopak, že domorodí obyvatelé chápou opuncie v první řadě jako prostředek kvalitní obrany, a teprve na druhém místě jako zdroj živin a vody pro svá stáda. Naopak kravkám se beztrnné nopály velice líbily a podnikaly nájezdy na políčka okolo vojenských táborů (vojáci na povel prchající před dobytčaty). Opuncie bez ochrany dlouhých trnů jim nedokázaly odolat. Dobytek sežral během několika let úplně vše až ke kořenům. Jednoduše řečeno – k přežití v trnitém buši jsou trny výborná věc.

Zajímavé je, že se francouzští botanici, kteří si vše vymysleli, z nezdaru rozhodně nepoučili a roku 1919 se rozhodli pokus zopakovat. Vojenské posádky opět dostaly příkaz, aby každá z nich zřídila hektarové políčko nopálů. Již o rok později inspekce zjistila, že beztrnné druhy přežily jen na několika málo lokalitách a vždy spíš náhodou. Introdukce zkrátka nemusí být vždy taková hračka a pro zaváděné druhy musí být ve společenstvu nějaké vhodné místo (Vesmír 80, 523, 2001/9).

Rozhodující bitva o kaktusy
Odehrála se v dvacátých letech 20. století a byla nejen bitvou mezi opunciemi a červcem, ale zároveň i bitvou mezi dvěma (respektive třemi) přírodovědci. Pozoruhodné je, že ani jednu z obou bitev vlastně nikdo nevyhrál.

Na jedné straně stál H. Perrier de la Bâthie (viz rámeček 2), který byl mimochodem i hlavním zastáncem a propagátorem zmíněných neúspěšných pokusů o zavedení beztrnných opuncií. Do noty mu přizvukoval ještě G. Petit, spíš hlásná trouba jeho názorů než rovnocenný společník. Oba již od počátku 20. let horečně obhajovali eradikaci opuncií pomocí červců.

Silným hlasem na druhé straně barikády byl R. Decary (viz rámeček 1). Na rozdíl od svých odpůrců, kteří znali jihozápad jen z několika krátkých návštěv, byl s poměry v kraji velmi dobře obeznámen, neboť v něm několik let žil a působil. I v tehdejší době jednoznačně dobyvačné koloniální politiky dokázal nahlédnout složitost věci a pochopil, že vymýcení opuncií bude znamenat katastrofu. I on, podobně jako jeho oponenti, byl milovníkem přírody a obdivovatelem toho, co bychom dnes nazvali „extrémní biodiverzita“. Dokázal však do svých úvah zahrnout i sociální a ekonomický aspekt věci.

Decary se snažil protestovat na všech frontách. Psal Linnéově společnosti, svým nadřízeným v koloniální správě i přímo Perrierovi de la Bâthie. Červci však nakonec použiti byli, i když velmi zvláštním, skoro pokoutním způsobem. Zatímco v Austrálii či Jižní Africe, kde se v tu dobu potýkali s podobnými problémy, najali týmy odborníků a vše se předem řádně odzkoušelo a prověřilo, na Madagaskaru hraničil průběh událostí s konspirací a byl vlastně (asi napůl náhodným) dílem jednoho muže.

Jak se červec dostal na ostrov, je záhadou. 6) R. 1923 se však rozšířil v hlavním městě a okolí a celkem úspěšně zdecimoval tamní populace nopálů. Téměř sto let se pak mělo za to, že se následně sám „propracoval“ až na jih, do skutečného červčího ráje. Udivovala jen rychlost, s jakou se mu to podařilo. Teprve před dvěma roky vyplul z archivů dopis z listopadu 1924, v němž Perrier de la Bâthie píše svému příteli Jametovi, který měl latifundie v údolí řeky Onilahy na jihu Madagaskaru. Oznamuje mu, že posílá balíček s červci, aby se mohl vypořádat s obtížnými opunciemi na svém pozemku. Téhož roku v dubnu a srpnu totiž Perrier de la Bâthie Jameta navštívil a přesvědčil se na vlastní oči, jak svízelnou rostlinou může nopál být.

Jamet darovaného škůdce použil a odstartoval události, kterých se později možná sám zalekl. Na rozdíl od Austrálie a Jižní Afriky, kde byly výsledky eradikace opuncií přes veškerou „vědeckost“ postupu spíše rozpačité, na Madagaskaru se červec činil, seč mu síly stačily. Každým rokem drobný sametově bílý tvoreček postoupil o 100 km a během pěti let zdecimoval veškeré opuncie druhu O. monacantha na území větším než Francie. Očití svědkové popisují, jak v některých údobích roku vítr formoval červce do obrovitých mračen a povíval jimi po kraji. A. Jollyová zapsala ještě roku 1980 výpověď jedné staré francouzské dámy, která popisovala, jak do takového mraku červců najela autem. „V tom okamžiku byla skla neprůhledná a po kapotě auta stékala hustá červená tekutina, jako kdyby na něj kdosi vychrstl káď krve.“ Ke konci dvacátých let se tisícihektarové opunciové monokultury proměnily v hustou břečku plnou trnů a dřevní hmoty kmenů. Trny zůstaly v krajině ještě několik let a místy jich byly naváty celé závěje.

Již v dubnu 1929 varovaly místní noviny Écho du Sud před náznaky blížícího se hladomoru. 25. listopadu správce oblasti hlásil, že počet uhynulého dobytka den ode dne vzrůstá. Během dvou let se hladomor rozšířil po celé oblasti. Některé vesnice se úplně vylidnily. Oficiální materiály koloniální správy píší o mnoha stech mrtvých. Jen v distriktu Tsihombe se však počet obyvatel snížil o 60 000. Není ovšem vyčísleno, kolik z nich zemřelo a kolik emigrovalo. Informace o úhynu dobytka jsou ještě nepřesnější. Decary uvádí 10 000 kusů (ovšem jen v zemi Antandroyů), Bérard více než 100 000 a Guillermo píše, že během jediného roku pošlo 300 000 zvířat. Naopak Perrier de la Bâthie a Petit byli optimisté. Psali o úspěšné eradikaci a příčiny hladomoru viděli jinde.

Decary neměl na psaní mnoho času. Zakládal urychleně opunciové školky a již roku 1930 psal nadřízeným, že má připraveno k výsadbě 320 000 semenáčků. Koloniální úředníci si dobře uvědomili, že bez opuncií na jihozápadě rapidně poklesne produkce hovězího a také na daních vyberou mnohem méně. Z Ameriky nechali dovézt další druhy nopálů a během 3–4 let byl do vesnic distribuován milion rostlin asi deseti druhů.

70 let poté – klid před další bouří?
Dnes se o nopálech na Madagaskaru mluví jen málo, přestože jsou opět všude a přerůstají další a další kousky původního společenstva trnitého buše. W. Rauh, přední znalec madagaskarských sukulentů, před 3 lety napsal, že „některé části jihozápadu jako by z oka vypadly mexické krajině“. O. monacantha se občas pěstuje jako neprostupná bariéra okolo polí a domů. Kromě toho v nesmírné rozloze pokrývá krajinu okolo Ambovombe, Amboasary, Tsihombe a mysu St. Marie. Červci jsou na opunciích vidět jen zřídka; početnější výskyt nebyl zaznamenán již několik desítek let. M. E. Nicoll a O. Langrand ve své knize o chráněných územích Madagaskaru zdůrazňují význam nopálů jako zdroje potravy pro lidi i jejich stáda. V místech, kde se porosty opuncií po katastrofě nepodařilo obnovit dost rychle, se antandroyští pastevci přeorientovali na Agave ixtli – tedy opět na importovanou rostlinu a nikoliv domácí plodinu.

Všichni alespoň trochu soudní ekologové a biologové se problému raději vyhýbají. Teprve v posledních třech letech – po zhruba čtyřicetiletém mlčení – se v odborném tisku objevily nějaké nové práce, ale spíš v souvislosti s nálezem nových historických dokumentů.

Co si počít s opunciemi na Madagaskaru? Teď máte většinu důležitých údajů pohromadě. Tak suďte!

Literatura

Binggeli P.: Introduced and invasive plants. In Goodman S. M., Benstead J. P. (eds.): The natural history of Madagascar. University of Chicago Press, Chicago (v tisku)
Binggeli P.: Opuntia spp. prickly pear. In Goodman S. M., Benstead J. P. (eds.): The natural history of Madagascar. University of Chicago Press, Chicago (v tisku)
Decary R.: L’utilisation des Opuntias en Androy. Revue de Botanique Appliquée et ďAgriculture Coloniale 5, 769–771, 1925
Decary R.: La destruction des cactus par une cochenille a Madagascar: ses conséquences économiques et sociales. Annales de la Société Linnéenne de Lyon 75, 101–117, 1930
Jolly A.: World like our own – Man and nature in Madagascar. Yale University Press, New Haven 1980
Kaufmann J. C.: La Question des Raketa: Colonial Struggles with Prickly Pear Cactus in Southern Madagascar, 1900–1923, 2001
Leuenberger B. E.: Interpretation and typification of Cactus opuntia L., Opuntia vulgaris Mill., and O. humifusa (Rafin) Rafin (Cactaceae). Taxon 42, 419–429, 1993
Midleton K.: Who killed „Malagasy Cactus“? Science, Environment and Colonialism in Southern Madagascar (1924–1930). Journal of Southern African Studies 25, 215–248, 1999
Nicoll M. E., Langrand O.: Madagascar: revue de la conservation et des aires protégées. WWF, Gland 1989
Rauh W.: Succulent and xerophytic plants of Madagascar I. Strawberry Press, Mill Valley 1995
Rauh W.: Succulent and xerophytic plants of Madagascar II. Strawberry Press, Mill Valley 1998

Obrázky

Poznámky

1) Např. v souvislosti s dumáním nad možnostmi a způsoby ochrany přírody – viz Vesmír 80, 516, 2001/9.
2) Jméno hraběte de Modave bývá často zapisováno i jako Maudave.
3) Taxonomie invazních opuncií na Madagaskaru byla vždy nejasná. Jednotlivé druhy byly obvykle nazývány Opuntia monacantha, O. vulgarisO. dillenii. Teprve A. Chevalier (1947) se vážněji zabýval jejich determinací. Zjistil, že hlavním invazním druhem (o němž je také řeč v celém článku) je O. monacantha. O. vulgaris je jen synonymem téhož druhu a O. dillenii, zdá se, nikdy na Madagaskar dovezena nebyla. Uměle pěstována byla také O. cochenillifera, avšak ze zahrádek „utekla“ jen ojediněle a nikdy se příliš nerozšířila. Hlavní rostlina příběhu O. monacantha je sukulentní keř vysoký 5–6 m. Zelené větve jsou tvořeny plochými články, pokrytými 3–4 cm dlouhými trny. Asi 7–9 cm velké květy mají žlutou barvu. Plody měří také zhruba 7 cm a obsahují mnoho semen. 20. století byly na Madagaskar introdukovány ještě další druhy, z nichž se významněji rozšířily dva – především některé variety O. ficus-indica, která se morfologicky dosti podobá O. monacantha.
4) Raketa, raiketa či rakaita je odvozeno z francouzského či kreolského slova raquette, které naráží na podobnost článků opunciového stonku s tenisovou raketou. Na Madagaskaru se ještě užívá výraz raketa gasy (malgašská opuncie), jímž se odlišuje O. monacantha od ostatních druhů rodu, introdukovaných až po roce 1930. V symbolických konotacích pak „doba před malgašskou opuncií“ znamená období před příchodem Francouzů či cizinců obecně (před Francouzi to byli Angličané a ještě před nimi Holanďané).
5) Jméno odvozené od města Tuléar, což je francouzská zkomolenina malgašského Toliara. Toliara je největší město madagaskarského jihu a jihozápadu.
6) Podobné taxonomické nejasnosti jako opuncie stihly i drobounkého červce (řád Sternorrhyncha, podřád Coccinea), zvaného malgašsky pondy fotsy – „bílý prach“. Ve většině starších prací je zván Coccus cacti. Později byl při taxonomické revizi přejmenován na Dactylopius coccus. Tento druh, který býval zdrojem červeného barviva košenily, se však s největší pravděpodobností na zdecimování O. monacantha nepodílel. Nebyl to ani D. indicus, který docela úspěšně likvidoval O. monacantha v Indii a na Srí Lance. Podle exemplářů přímo z kalamity na jihu Madagaskaru určil entomolog C. Frappa druh jako Dactylopius tomentosus.

Raymond Decary (1891–1973)

O malgašské kariéře R. Decaryho rozhodla 1. světová válka. R. 1915 byl na frontě raněn a po 8 měsících léčení demobilizován. Záhy na to se dobrovolně přihlásil na místo armádního úředníka na Madagaskaru. V roce 1916 se vylodil v Diego Suarez (Antsirananě) a přesunul se do Belohy v zemi Antandroyů, kde působil několik let jako koloniální správce na několika pozicích. Později pracoval v Mananaře, Maromandie, Ambovombe, Fort Dauphinu a Antananarivu. Ostrov definitivně opustil r. 1942.

Nebyl vědcem z povolání, přesto jej Bulletin Národního přírodovědného muzea popsal jako „vášnivého a dobře informovaného přírodovědce tázavé mysli“. Byl mimořádně publikačně činný. Napsal přes 400 prací týkajících se Madagaskaru a jeho obyvatel: z lingvistiky, etnografie, geologie, botaniky a zoologie. Některé podepisoval pseudonymem Robert Valmy. Mnohé z nich jsou dodnes důležitými a cennými zdroji informací.

Henri Perrier de la Bâthie (1873–1958)

byl rozporuplnou postavou. Botanici a ochranáři se jistě ihned ohradí, ale znají jen tu lepší část jeho díla a vnímají jej jako význačného přírodozpytce, botanika a průkopníka ochrany přírody.

Tím vším bezesporu byl. Po celou dobu svého pětatřicetiletého pobytu na Madagaskaru sbíral rostliny pro Národní přírodovědné muzeum v Paříži. Publikoval na 300 botanických popisů, ale světovou proslulost si vydobyl především dvěma zásadními monografiemi, které se do jisté míry využívají dodnes – La végétation malgache (1921) a Biogéographie des plantes de Madagascar (1936). Bez jeho botanických sběrů by také nejspíš nikdy nespatřila světlo světa monumentální série Flore de Madagascar et des Comores, jež je rozplánována na více než 100 dílů, z nichž asi polovina již vyšla.

Počátkem 20. století Perrier de la Bâthie dlouhodobě propagoval myšlenky ochrany přírody. Jedině jeho zásluhou bylo r. 1927 na Madagaskaru ustaveno prvních deset přírodních rezervací.

Ti, kteří Perriera de la Bâthie oslavují jako přírodovědce a ochranáře, však zapomínají, že jeho oficiální statut na Madagaskaru zněl „průzkumník a kolonizátor“. Přicestoval na ostrov r. 1896, pár měsíců po jeho anexi Francouzi, „aby prověřil, zda jsou tam nějaká místa, kde by se dalo těžit zlato“. Hned si také vyhlédl a jako své pozemky zabral slibné místo nedaleko Marovoaye, kde měla začít těžba minerálů. Pro koloniální režim vedl mnoho různých výzkumných projektů – vyvíjel transportní systémy k průniku armády na jih ostrova, zabýval se zavlažovacími projekty, vyhledával ložiska minerálů vhodná k těžbě, studoval kvalitu půd a určoval tím další směr a způsob kolonizace, hodnotil schopnosti domorodých populací pracovat jako námezdní dělníci v jiných koloniích impéria, vyhledával nové, ekonomicky využitelné plodiny apod.

Velká část jeho práce zřetelně směřovala k rozvoji kolonie, často i proti „zájmům přírody“. Pokud to hospodářství země vyžadovalo, šly ochranářské ideje stranou. Když byl v jednom případě kritizován za povolení drastického odlesňování, hájil se slovy: „Úrodná půda musí být bez průtahů vyčištěna.“

Neobvyklost postojů Perriera de la Bâthie dobře charakterizoval A. Lacroix ve svém přehledu vývoje koloniální vědy. Napsal, že „Perrier de la Bâthie představuje nový rod vědeckých pracovníků, který zahrnuje toliko jediný druh s jediným známým exemplářem“.

Literatura

Humbert H.: Henri Perrier de la Bâthie (1873–1958), Notulae Systematicae 16, 1–2, 1960

JAK SE UŽIVIT OPUNCIEMI

S opunciemi je třeba naučit se žít. Nelze mezi nimi chodit bosky, jak bývá jinde na Madagaskaru příjemným zvykem. Lépe je vybavit se holits’aombe, ručně vyrobenými sandály s tlustou koženou podrážkou. Pak můžete bez obav, podobně jako mahafalské a antandroyské ženy, sbírat nopálové plody. Ty ale rostou i několik metrů vysoko, budete proto potřebovat dlouhou hůl na konci s hřebíkem a pochopitelně košík.

Mladí muži se zase učí obratně zacházet s jia. To je dva i tři metry dlouhý oštěp z tvrdého dřeva s kovovým hrotem na jednom konci a s podélným ostřím tvaru úzké mačety na druhém. Slouží k pohánění dobytka, ale hlavně k přípravě opunciového krmiva. Články nopálů mladíci nejprve odřežou podélným ostřím. Na špičatý konec pak nabodnou vždy několik článků a mírně je sežehnou nad ohněm. Jen tak, aby se opálily trny. Zelená hmota se nesmí upéct, měla by jen trochu změknout, aby se stala „sladkou“. To je velmi delikátní a obtížná práce vyžadující cvik. Sežehnuté články se pak ještě rozřežou na úzké proužky, poklepáním se zbaví posledních zbytků trnů a mohou se servírovat kravkám, ale v nouzi je jedí i lidé.

Z opunciových článků lze získat i docela dobrý džus. Nejprve se článek nastrouhá na drsném kusu kůry, potom se propasíruje, třeba přes kus látky.

Soubory

Článek ve formátu PDF: 2001_V639-647.pdf (1 MB)

Diskuse

Žádné příspěvky