Komerční prezentace
Registrace uživatele

Přihlašte se k odběru informací, novinek, získejte přístup do diskuzního fóra.

Vesmír č. 10
Vesmír č. 10
Toto číslo vychází
2. 10. 2017
Novinky
Zdarma jedno celé číslo Vesmíru v pdf.
• Říjnové číslo Vesmíru
reklama

VÁCLAV CÍLEK: Krajiny vnitřní a vnější

Nakladatelství Dokořán, Praha 2002, 231 stran, ilustrace Miloš Šejn, fotografie Hana Rysová, doporučená cena 245 Kč, náklad neuveden
Publikováno: Vesmír 82, 291, 2003/5
Rubrika: Nad knihou

Václav Cílek patří k těm několika autorům, kteří často píší o české krajině, mimo jiné i ve Vesmíru (např. 74, 40, 1995/7). Tato kniha představuje výběr Cílkových článků publikovaných v různých časopisech během posledních deseti let, nejpodstatnějším textem v ní je však dosud nepublikovaná stať „Co si pamatuje řeka“, která je věnována loňským katastrofickým povodním. První polovina knihy se, jak autor zmiňuje, týká skutečné, fyzické krajiny, jejích proměn a ochrany; druhá je věnována vnitřním krajinám duše. První polovinu lze tedy posuzovat z pozic přírodovědy, architektury a historie, druhá se s těmito způsoby poznávání míjí – jde spíše o umění, lidskou psychiku, filozofické přístupy a jejich ovlivnění krajinou.

Jednotlivé texty, z nichž je kniha sestavena, byly původně určeny velmi odlišným typům čtenářů. Vedle sebe se ocitají články pro Silikátový zpravodaj, Ochranu přírody, Logos, Analogon, RespektVesmír. Propojuje je autorova osobní zkušenost, schopnost napsat i odborný článek srozumitelně, a v populárním článku naopak vyžadovat čtenářovu pozornost i určitou zkušenost. Knihu nelze číst (a tedy ani recenzovat) podle schématu vhodného pro učebnici oboru. Cílem není shrnutí dosavadních poznatků, ale osobní výpověď o vlastní zkušenosti. Autor si tak může dovolit pohybovat se na tenkém ledě úvah opřených spíše o intuici než o data a vyslovit to, co vědci raději nenapíší (ani ti, kteří by byli schopni to formulovat) a nevědci to zas napsat nedovedou. Prostor pro kritiku „scientistních“ vědců ostatně sám autor zužuje tím, že cituje větu Jiřího Sádla: „Cílek ví úplně všechno, ale ví o tom tak 5–7 %.“

Pokud se nějaký významný pojem současného kritického myšlení skutečně nedá studovat bez širšího nadhledu přes řadu vědeckých disciplín a oborů (výtvarné umění, literaturu, hudbu…), které za vědu nepovažujeme, pak je to právě krajina. Je zřejmé, že Cílek prožívá pobyt v krajině velmi intenzivně a léty zkušeností dosáhl výjimečné vnímavosti vůči krajinám „fyzickým“ i „vnitřním“. Jeho mezioborový pohled je pak důsledkem snahy vcítit se do krajiny a pochopit ji, nikoliv výsledkem tlaku grantových agentur a vědeckých institucí. Svoboda tohoto přístupu je podle mého názoru v dnešní době vzácná, a proto hodnotná. Cenou za ni je pak skutečnost, že specialista, který ví o některém aspektu věci více než oněch 5–7 %, je občas ve svém nadšení z pronikavých autorových postřehů vyrušen pocitem údivu či nesouhlasu.

První stať „Geologické základy české krajiny“ obsahuje výklad postavení Českého masivu v rámci Evropy a geologicky pojatý příběh vzniku české krajiny, který je přesvědčivě doveden až ke vzniku dnešní mozaiky tvarů, hornin a vegetace. Každý dílek má v mozaice svůj časový rozměr a své interakce s dalšími dílky. Výsledkem je pak řada proměn. Údiv, či spíše nesouhlas budí autorovo nadšení věnované teorii české kotliny jakožto impaktového kráteru, která se – podle toho, jak já rozumím paleogeografickým poznatkům – jeví jako bizarní.

Zásadní význam pro praktickou ochranu přírody a krajiny má kapitola „Geodiverzita a změny české krajiny“. Geodiverzita je zde stručně definována jako substrátová a morfologická rozmanitost určitého území. Autor dokládá, že v současné krajině ztráta geodiverzity pokračuje, a upozorňuje na možnost, že dobře promyšlená těžební a stavební aktivita může geodiverzitu obohacovat.

Další kapitola se věnuje krajině jako paměťovému médiu v přírodních i kulturních časových měřítkách. Následující stať, která bude z celé knihy asi nejvyhledávanější a nejcitovanější, se týká nejen loňských ničivých povodní, ale (na jejich pozadí) i klimatických scénářů pro Českou republiku a pro celou Evropu. O této problematice toho autor ví nepochybně více než zmíněných 5–7 %. Jeho vhled do historie, beletrie i praktik současných sdělovacích prostředků činí tento text mimořádně věrohodným – do jisté míry jej lze považovat přímo za návod jak se připravit na budoucí klimatické extrémy.

Zejména architektuře, ale i tvůrcům politických rozhodnutí na místní úrovni je věnována stať „Krádež krajiny. Hierarchie horizontů a hospodaření s prostorem“. Na takto pregnantní text o problému by se, myslím, nezmohl žádný architekt, památkář ani „aktivista“. V této kapitole je autorova vnímavost a schopnost převést „dojmy“ na věcný popis nedostižná.

Podobné nadšení ve mně vzbuzuje kapitola o vlivu těžební činnosti na krajinu a zásadách rekultivace. Autor zná každý starý i provozovaný lom minimálně do vzdálenosti 100 km od Prahy a ví, co ta místa pro krajinu znamenají – v dobrém i ve zlém. Snaží se poskytnout návod jak to zlé omezit na co nejkratší dobu a co nejmenší prostor neboli jak prostřednictvím těžební činnosti dosáhnout vysoké geodiverzity i subjektivně příjemné krajiny.

Druhou část knihy – o „vnitřních krajinách duše“ – lze hodnotit měřítky osobního vkusu, zkušenosti, filozofie, náboženství i umění. Její čtení má smysl pro ty, kteří v krajině zažívají intenzivní pocity a touží po tom jim porozumět. Jde o texty snad až příliš různorodé, nicméně nesouhlas s napsaným má pro čtenáře stejnou poznávací hodnotu jako souhlas či souznění. Na rozdíl od některých statí v první části knihy nejde o četbu lehkou.

Obrazový doprovod knihy vytvářejí barevné i černobílé fotografie Hany Rysové a černobílé grafiky Miloše Šejna. Miloši Šejnovi je věnována jedna z kapitol druhé části knihy. Vyplývá z ní, že jeho dílo je mnohem rozsáhlejší než uvedené otisky kamenů, skalních útvarů a kresby minerálních či rostlinných textur a symbolů. Uveřejněný zlomek dává (alespoň mně) jen malou šanci Šejnovu dílu porozumět.

Kniha patřila v r. 2002 k nejžádanějším titulům např. v knihkupectví Academia i jinde. Těší mě a zároveň trochu překvapuje, že tolik lidí cítí potřebu ji číst.

Citát

Ernest Gellner: Podmínky svobody

(Občanská společnost a její rivalové) CDK, Brno 1997, s. 173

Obratná manipulace iluzemi může poněkud zvětšit zásobu pozičního uspokojení. Jednou jsem se například zúčastnil akademické debaty a byl jsem si jist, že jsem ji vyhrál, což je fakt, který mi skýtal a stále skýtá jisté uspokojení. Později jsem zjistil, že můj oponent byl stejně tak přesvědčen, že debatu vyhrál on, což skýtalo uspokojení také jemu. Nemohli jsme snad mít oba pravdu, ale mohli jsme být oba šťastní a tak tato iluze zvětšila celkovou sumu lidského štěstí. Společnosti by do určité míry mohly tento typ iluze institucionalizovat – tenisoví hráči by mohli být podporováni ve víře, že pouze dovednost v této hře činí člověka obdivovaným, zatímco učenci by si to stejné mysleli o učenosti, lovci žen o sexuálním dobývání a tak dál. Tak mnoho lidí věří, že pouze oni a jejich skupina patří ke společenské elitě, a nejsou znepokojeni faktem, že podle kritérií, která jsou rozhodující pro ostatní, by jejich umístění nebylo dobré. Občanská společnost se svou mnohočetností nejen činností, ale také standardů znamenitosti do určité míry provozuje takový systém iluzí – a je to jedním z jejích půvabů – který umožňuje mnoha lidem věřit, že jsou na vrcholu žebříčku, neboť existuje mnoho nezávislých žebříčků a každý si může myslet, že opravdu záleží na tom žebříčku, na kterém je dotyčný dobře umístěn.

Soubory

Článek ve formátu PDF: 2003_V285-292.pdf (313 kB)

Diskuse

Žádné příspěvky