Komerční prezentace
Registrace uživatele

Přihlašte se k odběru informací, novinek, získejte přístup do diskuzního fóra.

Vesmír č. 10
Vesmír č. 10
Toto číslo vychází
2. 10. 2017
Novinky
Zdarma jedno celé číslo Vesmíru v pdf.
• Říjnové číslo Vesmíru
reklama

Už ani to bytí není co bývalo

Publikováno: Vesmír 73, 598, 1994/10

Vypadá to na nostalgický povzdech, ale ani ta nostalgie už není co bývala (jak nazvala své vzpomínky Simone Signoretová). Bytí bývalo bytelné a bývaly velké myšlenkové systémy, některým se říkalo světové názory, které si myslely, že se bytí zmocní a zmermomocní ho k obrazu svému. Bytí se nedalo a vždycky to dopadlo nějak špatně. V našem století to šlo ráz na ráz a začalo to být tak nápadné, že nostalgie začaly hořknout a každý nápad na nějaký nový systém obchází od počátku nedůvěra.

Bytí se nám dává nesčetně způsoby a dávat přednost jednomu z nich si koleduje o malér. Na fundamentalisty všeho druhu včetně fundacionistů (tak říkám těm, co hledají fundamentum inconcussum, neotřesitelný základ lidského poznání) hledíme už s obavami a hrůzou. S překvapením jsem tuhle zjistil při listování v jedné věhlasné německé knize o fundamentální teologii, že ani ta už dávno není tak fundamentální, jak bývala; když to trochu přeženu, pak ten název ‘fundamentální teologie’ je už vlastně v plurálu.

A protože se nám bytí dává nesčetně způsoby, tak máme nesnáze s nějakým jednotným pojmem jsoucího a skutečnosti: je-li skutečností mnoho, tak kterou si máme vzít za tu pravou a jedinou? Pozvolna si zvykáme, že všechny skutečnosti, jsou-li to skutečnosti, jsou pravé, a to bez ohledu na to, jsou-li či nejsou slučitelné v našich pojmových uchopeních.

Wolfgang Welsch v nietzscheovsky nazvaném článku Zrození postmoderní filozofie z ducha moderního umění obhajuje tezi, kterou jsem už několikrát v těchto sloupečcích naznačil, že totiž umění, a zvláště moderní, vycítí nadcházející proměny myšlení a pojímání světa mnohem dříve, než se to filozofii podaří artikulovat. A v tomtéž článku píše, že tradiční umění důvěřovalo té skutečnosti, kterou mohlo reprodukovat, převyšovat či přikrašlovat, a že moderní umění poznalo, že se toto se skutečností dělat nedá, že estetizace probíhá jako anestetizace (znecitlivění) a že musí vycházet nikoli z reality, ale ze sebe samého. A vyjadřuje-li moderní malířství přece jen skutečnost, pak to činí, jak říká Lyotard, právě proto, aby ukázalo, jak málo skutečná skutečnost je (rozumějme ta skutečnost). Moderní umění je ikonoklastické, obrazoborné. Jeho sférou je nezobrazitelné, které – abych parafrázoval Wittgensteina – je nezobrazitelně obsaženo v zobrazeném.

Myslím si, že Petr Pavlík je malířem nezobrazitelného par excellence. To nezobrazitelné je v jeho obrazech někde mezi bytím a jsoucím a je v nerovnovážném stavu. Pavlík si jednou poznamenal do svého malířského deníku: ‘Obraz musí mít chybu. Ta zakládá důvod k dalšímu obrazu. Každý obraz je nerovnováha, která se vyvažuje další obrazem.’ A na jiném místě: ‘Jediné, co pro obraz mohu učinit, je vytvořit mu příznivé podmínky. To další je už na něm, vzniknout už musí sám. I když je pravda, že u toho také musím být.’

Petr Pavlík dává bytí šanci. Bytí už není co bývalo, ale to je zvěst radostná. Vezměme ji jako šanci.

Obrázky

Diskuse

Žádné příspěvky