Úvaha u krbu

Člověk asi šlápl vedle. Spálil si většinu zásob paliva, které mu Země zanechala z dob svého uhlotvorného mládí, a co je horší, už si na to pálení natolik zvykl, že se bez něho neobejde. Člověk – rozumí se lidstvo v celku, ne nějaký konkrétní člověk (jako jsem já nebo kolega Plešek, který o tom píše na s. 185-190) – si to možná ještě ani pořádně neuvědomuje, jakkoliv se mu to už po léta, od vzniku Římského klubu až po Pleškův článek, připomíná. ¹⁾

Znám dobře toto dilema, prožívám je každý zimní víkend, když na chalupě odebírám z rychle mizející hranice dříví další poleno do krbu. Vždy znovu ve mně zápasí vize velké nedotčené hranice, připravené pro horší časy, s vizí příjemně praskajícího tepla dnes večer u krbu. Oproti lidstvu mám však několik výhod. Až dojde dřevo, vím, kde se poohlédnout po dalším. Nenajdu-li je, zvyknu si sedět v kožichu. Nemám-li kožich, zmrznu, i to se stává – zůstanou tu však jiní, kteří se z mého osudu poučí a budou hospodárnější.

Na jeden rozdíl bychom neměli zapomenout: zatímco já si své dilema mohu uvědomit a za své rozhodnutí se cítit odpovědný, o lidstvu to již tak snadno říci nelze. Co pro něj znamená uvědomit si, rozhodnout se, cítit se odpovědným? Úvahy o tom, co je pro lidstvo dobré a co špatné, zda šláplo vedle nebo ne a čí je to vůbec problém, takové úvahy vždy vyžadují, abychom na vše hleděli z odstupu a abychom se navíc drželi nějakého postoje. V postojích se můžeme upřímně a užitečně lišit, s odstupem je spojeno riziko, že místo člověka budeme mít před sebou přírodní jev. I to je postoj.

Zkusme si pro zajímavost nějaké možné postoje vymyslet. (Prosím, abyste žádný z nich nepovažovali za můj vlastní, tím méně za nějakou obecnou pravdu.) Jak uvidíme, vše končí u otázky, zda člověk (to jest lidstvo) má vůbec nějakou hodnotu, a pokud ano, tak jakou.

Nejméně zajímavý je postoj, dle něhož je život i člověk jen lokální a nepravděpodobnou fluktuací vesmíru, která může zaniknout stejně rychle (v kosmickém měřítku) jako vznikla. Nebude-li to nouzí o palivo, bude to něčím jiným. Další postoj, spíše biologický, by již viděl člověka jako jednoho z mnoha druhů, a protože horší druhy mají vymírat, jen ať si zmrzne, dobře mu tak. Zůstanou lepší druhy, které palivem tolik neplýtvají. Jakožto člověka by mě tohle nemělo správně ani napadnout, přírodní výběr ve mně přece vypěstoval potřebu pečovat o zachování vlastního druhu.

Je tu ovšem i jiný možný postoj: že člověk, jakožto dokonalost sama, si na Zemi může prostě dělat, co uzná za vhodné. Hlavně, aby to bylo k jeho vlastnímu prospěchu. Jestliže si to opravdu myslí, Země si to s ním brzy vyřídí.

Uznání jisté výjimečné role člověka ve světě může však mít i etičtější východisko: protože jsme obdařeni rozumem, vědomím a svědomím, jsme povinni starat se nezištně i o jiné tvory, a pokud to jde, i o neživou přírodu. Abychom však mohli tuto úlohu plnit, nesmíme se jen tak vzdát své existence a je proto správné, staráme-li se i o své vlastní přežití (hleďme, egoizmus z altruizmu). A když všechno selže, měli bychom ještě rychle vychovat nějaké jiné druhy, které by po nás převzaly onu bohulibou starost o ostatní svět. Takové, které se obejdou bez fosilních zdrojů energie – například delfíny nebo mloky.

Tyto úvahy, zmatené a ztřeštěné, mají jen ukázat, že člověk (jednotlivec) těžko najde pro člověka (druh) nějaké řešení. Řešení musí najít lidstvo jako celek a má-li to být řešení rozumné, měli bychom se ptát, kde hledat rozum lidstva.

Možná, že takhle ptát se ani nemusíme. Naše Země (či Gaia, chcete-li) je mocnější,než si myslíme,a pokud se rozhodla si člověka z nějakého důvodu vydržovat, poskytne mu snad i obživu a teplý byt. Člověk by se za to k ní měl chovat tak, aby si to nerozmyslila.

Oheň v krbu dohasíná, musím pro další poleno. Na tento víkend mám, sláva, ještě dříví dost. Ivan M. Havel