Komerční prezentace
Registrace uživatele

Přihlašte se k odběru informací, novinek, získejte přístup do diskuzního fóra.

Vesmír č. 10
Vesmír č. 10
Toto číslo vychází
2. 10. 2017
Novinky
Zdarma jedno celé číslo Vesmíru v pdf.
• Říjnové číslo Vesmíru
reklama

Urbanizace chudoby v rozvojových zemích

Regiony „desakota“

Publikováno: Vesmír 89, 413, 2010/7
Obor: Geografie
Rubrika: Glosy

Podle existujících odhadů bude v současnosti poprvé v historii žít ve městech více lidí než na venkově. Předpokládá se, že do roku 2030 bude ve městech žít na pět miliard obyvatel (přibližně 61 % světové populace), zatímco počet obyvatel venkova se ustálí na třech miliardách. Urbanizace ovšem neprobíhá rovnoměrně, počet obyvatel ve městech rozvojových zemí roste pětkrát rychleji než v zemích rozvinutých.

Každý třetí obyvatel měst tohoto světa žije ve slumu. Každý den přitom do slumů přibude sto tisíc nových obyvatel. Při zachování současné dynamiky se za následujících 25 let populace slumů zdvojnásobí. V rozvojovém světě žije ještě stále 75 % chudých ve venkovských oblastech. Toto číslo se však postupně snižuje, protože počet chudých ve městech roste rychleji než populace jako celek. Ač bývá jako hlavní příčina chudoby měst často uváděna migrace z venkovských oblastí, existující data ukazují, že stěhování venkovanů do měst netvoří kvantitativně ani polovinu růstu měst. Hlavními důvody jsou přirozený přírůstek městských obyvatel a pohlcování vesnic periferiemi měst (situace v různých částech světa je však odlišná). Nicméně mobilita obyvatel se nesnižuje, pouze hraje stále významnější roli cirkulární migrace a sezonní migrace za prací.

Města jsou často vnímána jako místa rozvoje, centra společenské dynamiky, koncentrace bohatství či alespoň příležitostí k jeho dosažení. Chudoba je naopak klasicky spojována s venkovem – statickým, převážně zemědělským, s nízkou produktivitou práce, omezenými možnostmi alternativního výdělku či nedostatkem služeb, jako je zdravotní péče či přístup ke vzdělání.

S postupující urbanizací se také vyostřuje problém „moderní“ městské chudoby, která se v mnoha ohledech výrazně odlišuje od „tradiční“ venkovské chudoby. Chudí ve městech mají sice více příležitostí (např. získat práci), ale tyto šance jsou v reálných podmínkách řady měst rozvojového světa pouze teoretické. Stoupá závislost na penězích, nedostatek půdy neumožňuje tradiční samozásobitelství, chudí si musí kupovat až 90 % potravy. Obživu získávají zejména z neoficiálních a často i krátkodobých zdrojů příjmů. Chudí ve městech mají omezené možnosti vlastního zabezpečení, a proto se stávají zranitelnějšími.

Situaci je možné ilustrovat na příkladu Kibery, jednoho z největších slumů světa na okraji keňského hlavního města Nairobi. Hustota zalidnění je zde 3000 obyvatel na hektar. Lidé žijí v chatrčích ze zrezivělého plechu, často bez přívodu elektřiny a vody. Místní muži se v průměru dožívají 47 a ženy 50 let. Kojenecká úmrtnost je třikrát vyšší než ve zbytku města. Téměř každý pátý člověk je HIV pozitivní. Problematická je i doprava do zaměstnání. Pro mnohé obyvatele začíná pracovní den před pátou hodinou ranní, protože přeprava do vzdálenosti 10 km trvá průměrně dvě hodiny a kolem deváté již celé město stojí v dopravní zácpě.

Významnou charakteristikou městské chudoby je i nejistota ohledně střechy nad hlavou. Pro zisk práva na legální výstavbu příbytku je v egyptské Káhiře nutné absolvovat 71 byrokratických procedur u 31 institucí, což může trvat pět až čtrnáct let. Pokud se obyvatelé rozhodnou zaregistrovat neformální obydlí po dokončení výstavby, riskují jeho demolici, vysokou pokutu a až desetiletý trest vězení.

Město a venkov nejsou dva od sebe oddělené světy, ale součásti jednoho organismu. Otázky městské a venkovské chudoby jsou spolu proto provázané. Městské podnikání závisí i na venkovské poptávce a naopak dostupnost městských trhů je zásadní pro odbyt zemědělských produktů. V dynamice urbanizace dochází ke stírání hranic, vlastní město je pevně spojeno s rozsáhlým hustě osídleným zázemím, kde se kombinuje zemědělská činnost s nezemědělskou. Zvláště rozsáhlá území tohoto typu se nacházejí v jihovýchodní Asii, kde bývají někdy označována jako regiony „desakota“.1) Příměstské oblasti jsou tedy místem dynamického střetu městských a venkovských aktivit. Nejedná se o fyzické zóny na okraji měst, spíše jde o křížení městského a venkovského způsobu života. Bez změny místa bydliště se z obyvatel předměstí stává městské obyvatelstvo a venkované se ocitají na předměstí. Vznikají specifické podmínky, jimž je třeba přizpůsobit živobytí, což může být obtížné zejména pro chudé.

Urbanizační procesy jsou přirozeným a do značné míry i očekávatelným jevem. Nicméně jejich povahu je nutné ovlivňovat správným směrem, aby nedocházelo k urbanizaci chudoby, ale k „urbanizaci rozvoje“. Ovlivňovat lze i rozsah a charakter městské chudoby (např. městským plánováním, strategiemi zaměřenými na neformální osídlení a tvorbu pracovních příležitostí, legalizací majetkových práv atd.). Důležité je také věnovat pozornost vztahu mezi městem a venkovem a venkovu samotnému. Nelze zapomínat na skutečnost, že velká část migrantů neodchází dobrovolně. Spíše než jednostranné podněcování urbanizace je tedy na místě podpora venkova – snaha o mobilizaci vnitřního potenciálu a vytváření alternativních možností obživy.

Poznámky

1) Termín pochází z indonéských slov „desa“ (vesnice) a „kota“ (město), samotný proces bývá nazýván „kotadesasi“.

Soubory

článek ve formátu pdf: 201007_413-414.pdf (292 kB)

Diskuse

Žádné příspěvky