Komerční prezentace
Registrace uživatele

Přihlašte se k odběru informací, novinek, získejte přístup do diskuzního fóra.

Vesmír č. 10
Vesmír č. 10
Toto číslo vychází
2. 10. 2017
Novinky
Zdarma jedno celé číslo Vesmíru v pdf.
• Říjnové číslo Vesmíru
reklama

Umělé Já

Publikováno: Vesmír 86, 675, 2007/11
Rubrika: Úvodníky

Z jakéhosi důvodu se mi do úvodníků opakovaně vnucuje jedno téma: umělý člověk. 1) Dnes se mi to stalo opět, snad proto, že jsem se před pár dny vrátil z argentinsko-českého bienále „e-Golem“ (elektronický Golem). 2) Ať už nás zajímá literatura, výtvarné umění, technika, věda nebo filozofie, vždy si můžeme všelijak pohrávat s otázkou, jaké by to bylo, kdyby lidé byli umělí či kdyby roboti byli lidmi.

Už vzniklo i nové odvětví kognitivní vědy – „strojové vědomí“ – a množí se o tom odborná literatura. 3) Aniž bych slevil ze svého názoru, že vědomí – ve filozofickém smyslu slova, tj. naše vnitřní prožívání světa a sebe – nelze uměle vyrobit na základě nějakého zadání (jak by takové zadání vůbec mohlo vypadat?), myslím, že rozvažování o nutných (asi nikoliv postačujících) podmínkách možného vzniku vědomí v něčem umělém, třeba i elektronickém, smysl má. Může se aspoň vyjasnit, proč je obtížné o tom vůbec mluvit.

Často jsou citovány „axiomy“ Igora Aleksandra pro vědomé prožívání.

Zde není místo k jejich podrobnému zkoumání, může však být poučné aspoň letmo se na ně podívat. Je jich pět a v novější verzi, mírně upraveny (a nikoliv náhodou v gramatické první osobě) znějí takto: 4)

Prezence. Mám pocit, že jsem entitou ve vnějším světě.

Imaginace. Mohu si vybavit dřívější smyslové prožitky, byť v poněkud vybledlé podobě. Díky jazyku si mohu představit i něco, co jsem nikdy nezažil.

Pozornost. Selektivně vnímám vnější svět a mohu si vybírat, co si chci smyslově představovat.

Vůle. Dovedu si představovat důsledky svých akcí a vybírat si ty akce, které chci realizovat.

Emoce. Události a očekávané důsledky svých akcí hodnotím na základě kritérií, jimž se říká emoce.

Převládá názor, že k tomu, aby cokoliv mělo vědomí, je nutné, aby to mělo vlastní tělo. Nemusí to být biologické tělo, ale něco, co je schopno sledovat své okolí, pohybovat se v něm a zasahovat do něj. Například robot. Toto vnímání a aktivita jsou spolu silně provázány (enaktivní princip, už jsem o něm jednou psal). Právě tato senzomotorická provázanost je podstatná. Nejen zahlédnu a rozpoznám komára, já i vím, kde se nachází, a to vzhledem k tomu, kde se nacházím já sám (jsme oba v mém světě – prezence). K tomu někdy stačí pohnout očima (přesunout pozornost), přičemž již sám pohyb očí je svého druhu aktivitou. A navíc se mohu rozhodnout (vůle), co s komárem udělám (věren svým emocím). A to vše si mohu pamatovat, vybavovat, představovat, popřípadě o tom i vyprávět (imaginace).

Dost jsem to zjednodušil, ale snad je už vidět, že uvedené vlastnosti nějak souvisejí se vztahem (ať již člověka či robota) k sobě samému – k svému . Nejde zde o nějaký vnitřní model sebe, jak si někteří myslí, ale o skutečnost, že jsem vtělen (embodied) a zapuštěn do světa (embedded). Cituji typický názor: „Dokážeme-li vytvořit stroj schopný získávat senzomotorické vědění a užívat je, a bude-li takový stroj schopen rozvažovat o prostředcích a cílech, bude mít i své vlastní subjektivní hledisko.“ 5)

Pravda, pod „subjektivním hlediskem“ si lze představit leccos, počínaje zorným bodem a úhlem pohledu (a z toho odvozenými zákryty věcí, například) a konče oním vytouženým vnitřním prožitkem „jáskosti“ (od já). Prvé lze snadno popisovat i z odstupu (v třetí osobě – „něčí“ hledisko), druhé nikoliv, jen já mohu pocítit své Já. Otázka je, zda z prvého může vzniknout druhé. Spekulativní hypotéza praví, že ano, dokonce automaticky. Já si to nemyslím.

Jsou i jiné postoje, jen je naznačím. Jeden, poněkud skeptičtější (co do možnosti umělé replikace), soudí, že nezbytným předpokladem jáskosti a vědomí je existence živého a žitého těla s homeostatickou regulací ve smyslu autopoietických systémů. 6) Autopoietické „sebeudržování“ je zdrojem smyslu a účelu pro daný organizmus. Tento smysl či účel je pro dotyčný organizmus niterný (nikoliv přisouzený vnějším pozorovatelem).

Konečně třetí přístup přesouvá důraz ze subjektivity na „intersubjektivitu“: teprve kolektiv, societa, vytvoří podmínky pro vzájemnou interakci, komunikaci, koordinaci a konsenzualitu. To pak recipročně formuje u každého též individuální pojetí sebe.

Nevím. Zdá se mi, že to vše dohromady, a navíc ještě něco k tomu by mohlo hrát roli. Právě to „něco k tomu“ by bylo rozhodující. Co by to mohlo být?

Poznámky

1) Viz např. „Skryté dilema robotiky“, Vesmír 83, 663, 2004/12 a „Proč ta podoba?“, Vesmír 85, 247, 2006/5.
2) E-Golem: Society of Information and Communication – Emerging Technologies and their applications in Society and Arts, Buenos Aires, September 24–26, 2007.
3) Např. tematická čísla časopisu Journal of Consciousness Studies 10, č. 4–5, 2003; 14, č. 7, 2007 a sborník Artificial Consciousness (ed. A. Chella a R. Manzotti), Imprint Academic, 2007.
4) I. Aleksander a H. Mortonová, Journ. Consc. Studies, No. 7, p. 15–27, 2007.
5) J. Kiverstein, Journ. Consc. Studies, No. 7, s. 137, 2007.
6) H. Maturana a F. Varela: Autopoiesis and Cognition, Reidel, Dordrecht 1980.

Soubory

článek ve formátu pdf: 200711_V675.pdf (79 kB)

Diskuse

Žádné příspěvky