Komerční prezentace
Registrace uživatele

Přihlašte se k odběru informací, novinek, získejte přístup do diskuzního fóra.

Vesmír č. 10
Vesmír č. 10
Toto číslo vychází
2. 10. 2017
Novinky
Zdarma jedno celé číslo Vesmíru v pdf.
• Říjnové číslo Vesmíru
reklama

Třikrát Dr. Edvard Beneš

Nelehké přehodnocování jednoho z protagonistů velmi těžké doby…
Publikováno: Vesmír 87, 884, 2008/12
Obor: Historie
Rubrika: Nad knihou

V poslední době pohlížela opět po delší době z výloh českých knihkupectví na kolemjdoucí známá tvář prezidenta dr. Edvarda Beneše. Zasloužil se o to dotisk jeho memoárů vydaný nakladatelstvím Academia na jaře 2008. Dotisk svědčí o tom, že vydání bylo rozebráno, a tedy i o tom, že o Beneše je po 124 letech, která uplynula od jeho narození, opět zájem. Oproštěn nyní jak od dřívějšího zbožňujícího přívlastku „obnovitel republiky“, tak od negativních emocí v postkomunistickém období včetně nemilosrdného odsudku „Stalinův přisluhovač“, stal se Beneš v posledních několika letech opět populární historickou postavou. Tím se snad znovu potvrzuje historikům fakt dobře známý už od Herodota, že při posuzování velikosti státníků je takový časový odstup naprostou nutností. Prezidenta Beneše je tak dnes možné posuzovat nezaujatě a v kontextu jeho doby pozitivněji než dosud, o čemž snad svědčí i skutečnost, že mu byl v květnu v rodných Kožlanech dokonce odhalen pomník.

Jak naznačeno, ostrá a protikladná hodnocení se vytvářejí velmi snadno, když vzpomínky jsou ještě živé. Naši letci a vojáci z Anglie za druhé světové války, kterých už mezi námi mnoho nezbylo, například dodnes těžko chápou některé dřívější tvrdé útoky proti Benešovi – a nelze se jim vůbec divit. Šlo přece o obvinění z ústupků Hitlerovi („mělo se v době Mnichova bojovat“) a později v Londýně Stalinovi („neměl být tak naivně důvěřivý a zaprodat nás“). Po válce pak šlo o obvinění z uplatnění principu kolektivní viny co do etnického vyčištění od Němců („ty neslavné Benešovy dekrety by se měly zrušit“) a nakonec i o „zbabělou nerozhodnost“ v době únorového puče roku 1948 („měl se komunistům postavit a opřít se o armádu“), s čímž se ovšem mnozí z oněch letců a vojáků ztotožnili. Jiní zas kontroverzní jednání hlavy státu a člověka, který jim tam za kanálem tenkrát dodával sílu k dalšímu boji, omlouvali. Zmíněné Paměti nakonec jen potvrzují, jak Benešovi samému zaleželo na vysvětlení vlastního chování v oněch klíčových krizových situacích včetně vyčerpávajícího seznamu „polehčujících“ mezinárodněpolitických okolností a je škoda, že mezi nimi už nemohl figurovat „Únor“ tak, jak by si zasloužil. Proti letcům a vojákům pak stáli pováleční politikové i někteří členové londýnské vlády, kteří „do toho viděli nejlépe“. Nakonec se objevily i názory, které přetrvávají na pozadí onoho časového odstupu i dnes, že totiž Beneš může být prostě a normálně měřen dvojím metrem: pozitivně někdy do roku 1943, a pak do února 1948 už bohužel jen negativně.

Beneš už v roli ministra zahraničí před vystřídáním TGM v prezidentské funkci, v období nástupu nacismu a stahování prvních předválečných mraků, ukázal v plné šíři jednu ze svých tehdejších silných stránek – umění diplomacie. Takzvaná Malá dohoda a systém bezpečnostních záruk tehdejšího Československa byly, jak známo, umně sestaveným politickoprávním dílem a zdařilou ukázkou Benešových osobních diplomatických schopností, ať už byly premisy, ze kterých vycházel, dlouhodobě politicky spíše správné, či spíše chybné (a bez ohledu na to, že dohody nakonec selhaly, nebo spíše „vyšuměly“ na pozadí událostí a postojů velmocí). V Pamětech je ono období konce první republiky až po Mnichov popsáno vyčerpávajícím způsobem a s jistou hrdostí na vykonané dílo. A nakonec proč ne? I dnes – s časovým odstupem a se znalostí toho všeho, co následovalo – není tak samozřejmé, že by se tehdy dalo postupovat jinak, a hlavně lépe.

Následoval ovšem Mnichov, kterému v zájmu obhájení vlastních kroků Beneš v Pamětech věnuje mnoho místa. Pozorovatelé znalí Británie a politického uvažování jejího „establishmentu“ se nyní ovšem přiklánějí k hodnocení, že Beneš vlastně nemohl v období kolem Mnichova Londýn nijak ovlivňovat a neměl ani mnoho možností, jak by po mobilizaci vedl zemi úspěšně do války. Vzdoroval totiž tehdy nejen Hitlerovu nátlaku (živenému sudetskými henleinovci, tehdy tam pod ochranou říšské propagandy provádějícími ono první „etnické čištění“ celé oblasti a terorizování a vyhánění Čechů, jak se jen dalo), ale i nátlaku „spojenců“ na ústupky. Obdobu „Sudet“ lze nalézt v nedávném srbském etnickém čištění v Bosně či ve stejném chování separatistických Abcházců a Osetinců s podporou Ruska v posledních dvou desetiletích v Gruzii. V roce 1938 se Británie a Francie bály, aby nebyly – předčasně a nepřipraveny – zavlečeny s celou Evropou do války onou „malou vzdálenou zemí, o které nic nevíme“. A není pochyb, že pokud by byl Beneš do války proti výsledkům Mnichova přece jen šel, stál by nejen proti Hitlerovi, ale i proti spojencům. Ti by mu (viděno nynějším zorným úhlem hodnocení tehdejších událostí a porovnání dnešní nemohoucnosti Evropy ohledně Ruska v Gruzii) onu pošetilou a tvrdohlavou rozhodnost oné neústupné malé země nevzdát se „stejně německých“ Sudet ani za cenu obrovských ztrát životů v nesmyslné válce nikdy neodpustili. To nakonec víceméně naznačily i úvodní stati díla Detlefa Brandese Exil v Londýně (Karolinum, Praha 2003), vydaného původně německy (Oldenbourg, Mnichov 1988), kde autor způsobem pro labužníky srovnávacích dějin velmi zdařilým popisuje rozdíly i shody vývoje exilových vlád Polska, Československa a Jugoslávie a postoje velmocí na pozadí německo-sovětské smlouvy o přátelství, včetně posuzování Mnichova. Jak píše Brandes: Britská vláda nemohla Benešovi dodatečně vyčítat, že bez boje vydal hraniční opevnění a Sudety, neboť to koneckonců byl jen následek francouzsko-britského ultimata. Uznání prozatímní vlády a zpochybnění Mnichovem vytyčených hranic bylo pro Churchilla a Edena stejně jako pro Beneše výrazem odklonu od Chamberlainovy politiky. Všeobecným přijetím Benešových tezí o demokracii, která se zhroutila jen pod vnějším tlakem, a o oběti, kterou Československo přineslo světovému míru, byla tabuizována československá politika vůči národnostním menšinám a otázka chybějící chuti k obraně.

Jestli Beneš už kolem Mnichova skutečně předvídal, že stejně dojde k obsazení zbytku Československa a k válce a ta dá zapravdu jeho „taktickému ústupu“, není jasné, ale leckde se v jeho pamětech takové vysvětlení nabízí. V Británii, kde nalezl útočiště, pak už jen dokončil formulování onoho vlastního mezinárodně efektního zdůvodnění neplatnosti Mnichova a kontinuity svého prezidentství právě následným anulováním anexe Sudet hitlerovskou okupací v březnu 1939. Beneš už také v Londýně od počátku současně začal budovat základnu pro přípravy poválečného uspořádání, včetně přesídlení Němců ze Sudet do Říše, což mu částečně (alespoň pro stovku tisíc zarytých nacistů) dlouho tolerovala i naše německá sociální demokracie v exilu ústy předsedy Wenzela Jaksche i Churchillova britská vláda, která – jak už bylo řečeno – jeho argumentaci i jeho vládu poměrně brzy uznala. A Beneš u ní dokázal těžit z významné politické podpory, kterou mu poskytly úspěchy našich letců už v bitvě o Británii v roce 1940, vzápětí po porážce Francie, což mělo pro další vývoj značný význam. Když se ovšem započítají všechny ty intriky a boj Benešových oponentů (od Milana Hodži a Štefana Osuského po Zdeňka Fierlingera a komunisty) proti němu osobně i proti jeho státoprávní koncepci, jak je podrobně popisují Jan Kuklík a Jan Němeček v díle Proti Benešovi (Karolinum, Praha 2004), je opravdu s podivem, že tam Beneš uspěl. Dá se konstatovat, že to svědčí jak o jeho schopnostech a přesvědčivosti, tak o síle demokratických principů per se, uctívaných hostitelskými Brity. Bylo tomu tak, neboť: Legálně působící opozice, tak důležitá součást politického systému v mírových podmínkách parlamentní demokracie, měla v exilu za druhé světové války často spíše destruktivní roli, neboť významně komplikovala proces mezinárodního uznání československých exilových orgánů, vyjadřujících přes všechny své nedostatky princip kontinuity a obnovy Československa v předmnichovských hranicích. Opozice byla (navíc) často využívána politikou jiných států (nejčastěji Polska, v případě KSČ Sovětského svazu, v počátečním období války i Francie) k jejich vlastním politickým cílům. Tolik Kuklík a Němeček, kteří to ostatně dokládají množstvím archivních dokumentů.

Ještě destruktivnější byla pak činnost československých komunistů v intencích pokynů třetí internacionály z Moskvy ve stínu jejího paktu o přátelství s Berlínem. Kominterna přiostřila a KSČ převzala politiku nepřátelství vůči Benešovi. Kuklík a Němeček to dokládají více než výstižně: Jejich slovník stále přitvrzoval. Instrukce z Moskvy do okupované vlasti z poloviny října 1939 již hovoří o Benešovi jako o nepříteli Sovětů: „Beneš se stal nepřítelem Sovětů ve službách západních imperialistů a bojuje za záchranu kapitalismu…“ To byla stejná KSČ, která později, před koncem války, vstoupila do Benešovy vlády, když předtím prakticky zrežírovala jeho návštěvu v Moskvě v roce 1943. Tam ovšem už se Beneš nechoval jako obratný diplomat a ustupoval, jak se dalo, když „smlouva o přátelství, vzájemné pomoci a poválečné spolupráci“ byla podepsána Fierlingerem a Molotovem ještě před jednáními. Jak konstatuje Brandes: Beneš tím přistoupil na Stalinovo přání, snad v naději, že tak vytvoří příznivé klima pro jednání. Do memoranda k smlouvě zahrnul Beneš také podrobnosti vysídlení Němců a podle Brandese před moskevským vedením KSČ označil porážku Německa za jedinečnou historickou příležitost k radikálnímu očištění našeho státního území od německého živlu. Z Československa musí bezpodmínečně ven všichni němečtí učitelé, profesoři, lidé SS, gestapa, Hitlerjugend, všichni aktivní lidé Henleinova hnutí a vesměs německá buržoazie, bohatí němečtí lidé.

Beneš hodnotil smlouvu se Stalinem kladně, problémem však bylo, že některé články smlouvy pak Moskva použila jako důvod k vetování československo-francouzské smlou vy a přijetí Marshallova plánu. Ze sto lu byla také smetena i dříve připravovaná konfederace s Polskem, neboť Moskva si na svých hranicích nepřála žádné konfederace či hospodářské unie… Po jednáních Beneš údajně vyprávěl ministrům, že Stalin a Molotov nechtěli nic slyšet o vnitřní československé politice. To přenechávali KSČ, která se nijak netajila s plány na získání moci a likvidaci protivníků, cituje Brandes soudobé prameny, a Beneš musel být hluchý, jestli to neslyšel. Sám pak v rozhlasovém projevu označil smlouvu za vrchol vlastní vytrvalé politiky spolupráce Západu a Východu a v Pamětech tvrdí, že například rozpuštění Kominterny, spolupráce se Západem a podpora panslavismu nemohou být považovány za nějakou taktiku Moskvy, ale spíše za náznaky toho, že Sovětský svaz bude novou „lidovou demokracií“, bude stát v čele Slovanů, vymůže si nové postavení ve světě a jeho systém a demokracie se začnou sbližovat…

Tolik ono Benešovo závěrečné období mezi moskevskou návštěvou v roce 1943 a únorem 1948. Nedá se tedy právě konstatovat, že Beneš se tehdy choval jako zkušený demokratický politik, bojující za obnovení vlády práva ve vlastní zemi, navazující na vlastní předválečné úspěchy. Přihodilo se něco, co změnilo jeho uvažování a chování? Nikým nezpozorovaná mrtvička a mírná změna osobnosti? Britský velvyslanec Nichols se domníval, že Benešova až podlézavá vstřícnost vůči Moskvě byla prostě v rozhodující míře ovlivněna mnichovským šokem selhání Společnosti národů, zrady Československa Francií a britským ponecháním na pospas Hitlerovi. Beneš se prý domníval, že jelikož po válce bude Sovětský svaz nejmocnější zemí v Evropě, bude zabezpečena také jistota nového spojenectví. Tomu pak byla podřízena i poválečná hradní politika a dnes se lze domnívat, že sice byla pro Beneše netypicky naivní, ale to na ní nic nezmění. A pak ta tzv. „Benešova zrada“ v únoru 1948 nebyla zradou, ale bezmocností nového šoku z vývoje událostí, kterým už nebyl schopen porozumět, natož zabránit. Budiž mu tedy země lehkou. Možná by bylo nejlépe podržet si v historické paměti to pozitivní – tedy schopného Masarykova ministra zahraničí a později jeho nástupce, který dělal, co mohl, pro zachování Československa i přes odpor nepřipravených velmocí, nechtějících se postavit proti hitlerovské totalitě, i když později vděčných za čas, který jim sebeobětování (byť vynucené) malé země ve středu Evropy poskytlo. Zda z toho všeho ještě pro dnešek plyne nějaké poučení o nechuti blahobytných evropských velmocí postavit se zlovolnému chování té nejlépe vyzbrojené z nich a obětovat nějakou malou zemi, která jí překáží, a zda ona by se měla bránit, není tak zcela jasné. Představitelé Evropské unie i NATO dnes totiž hlasitě připomínají (a snad mají pravdu), že čas politiky imperiálních expanzí a nerespektování suverenity menších zemí už dávno skončil. Na druhé straně skutečnost, že o vstupu do NATO začalo podle svého ministra zahraničí A. Stubba právě přemýšlet Finsko, je v dnešní situaci na pozadí gruzínské krize ne právě nejlepším indikátorem bezpečné budoucnosti Evropy a okolí. Co by na to asi řekl dr. Edvard Beneš…

Soubory

článek ve formátu pdf: 200812_V882-888.pdf (631 kB)

Diskuse

Žádné příspěvky