Komerční prezentace
Registrace uživatele

Přihlašte se k odběru informací, novinek, získejte přístup do diskuzního fóra.

Vesmír č. 10
Vesmír č. 10
Toto číslo vychází
2. 10. 2017
Novinky
Zdarma jedno celé číslo Vesmíru v pdf.
• Říjnové číslo Vesmíru
reklama

Třetí život badatelů

Publikováno: Vesmír 78, 303, 1999/6
Obor: Různé
Rubrika: Úvodníky

Zemře-li význačný světový vědec, patří se, abychom ho v našem časopise vzpomenuli, a pokud se to tématem a stylem hodí, otiskli některý z jeho posledních textů. Přihodilo se nám to naopak. Překlad stati znamenitého amerického matematika a filozofa Gian-Carla Roty 1) byl již v tomto čísle Vesmíru vysázen, když přišla zpráva o autorově smrti (viz Vesmír 78, 345, 1999/6).

Gian-Carlo Rota se v ní nepříliš chvalně vyjadřuje o současné filozofii, nikoliv proto, že by rezignovala na přesnost, ale právě naopak, že se nechala očarovat exaktností a úspěšností matematické metody. Nutno ovšem zpřesnit: filozofií zde Rota rozumí její anglo-americko-australsko-skandinávskou odrůdu, známou pod názvem analytická filozofie. Je to styl filozofování tohoto století, který se v různé míře hlásí k dědictví Rusella, Wittgensteina a Vídeňského kroužku; jeho „analytičnost“ si lze vykládat jako snahu vždy analyzovat myšlenky a jazykové projevy rozkladem do elementárních propozic. Pravda nebo nepravda složité propozice se dá odvodit z toho, jak je roztroušena po jejích elementárních komponentách.

Zajisté je matematika exaktní a zároveň úspěšná. Má však přesnost (ve stylu matematiky) a úspěšnost (při řešení přesně formulovaných problémů) být ideálem filozofie? Co když největší silou filozofie je právě vágnost? Chce-li nás filozofie učit hledět do přirozeného světa, musí počítat s tím, že až teprve naše myšlení dává světu kontury. „Příroda sama, od kosmu až po geny, je přibližná a nepřesná,“ píše Rota. Podobně je to s úspěšností. Opět cituji: „Neúspěšnost pokusů o dosažení závěrů je významnou charakteristikou filozofie v celé její historii“ .

Položme si však jinou otázku: kde si stojí – v rozpětí mezi přesnou, úspěšnou matematikou a nepřesnou, neúspěšnou filozofií – přírodní vědy? Jejich ideál přesnosti až matematické je legitimní, úspěšnost až technická ji živí.

Snad pomůže rozlišení nikoliv dvojího, ale trojího života vědy (abych navázal na Rotovu metaforu). V jednom životě se přírodovědec setkává se skutečnostmi, pozorováními a objevy ve své vybrané doméně zájmu. Ve druhém životě dbá o čistotu, přesnost, správnost své badatelské metody a své poznatky dává jako čisté, přesné a správné k dispozici druhým. Ale je tu ještě třetí život, o němž přírodovědec (a stejně tak i matematik) jen ojediněle hovoří na veřejnosti: jsou to jeho motivace, vágní a předběžné názory, osobní teorie, domněnky a spekulace.

K tomu nabídnu jedno vlastní pozorování. Před lety jsem se v Berkeley rozhodl navštěvovat přednášky z psychologie inteligence, dychtiv se něco dovědět o podstatě tohoto pozoruhodného aspektu lidské mysli. Avšak místo dovídání jsem byl nucen poslouchat dlouhé, podrobné a exaktní popisy experimentů na skupinách pokusných osob (kupodivu nazývaných „subjekty“), od nichž se ani nečekalo nějaké inteligentní jednání – měly jen mačkat tlačítka, vyplňovat dotazníky, či nějak jinak objektivně a vyhodnotitelně reagovat na stimuly.

A tu jsem si z nudy začal čehosi všímat: za každým experimentem byly skryty rozličné nevyslovené, nepřiznané a možná jen podvědomé postoje – předběžné názory na to, co se vlastně zkoumá, co by mělo být bráno vážně, co se má ignorovat a co se má vyjevit. Dokonce se mi zdálo, že tyto názory a postoje musely vycházet z introspekce experimentátorů. Zřejmě i oni žili svůj třetí život.

Významnou komponentou třetího života badatelů jsou spekulace. Kdysi chápány pozitivně, později špatně (jak připomíná Rota), nejvyšší čas je rehabilitovat. Však se k nim otevřeně hlásí i takoví lidé, jako je filozofující fyzik Roger Penrose. I ti kolegové, kteří navenek spekulaci pomlouvají (je to přece neseriózní, plané teoretizování, ne-li přímo filozofování), si sami v ústraní občas musí zaspekulovat, aby vůbec něco objevili.

Co je to vlastně spekulace ve vědě? Řekl bych, že je to prostě hra s nepřesnými pojmy, neověřenými fakty, nestandardními myšlenkami a odvážnými konstrukcemi, to vše ovšem v rámci nějaké již (aspoň částečně) poznané situace. Počítal bych sem i metaforické myšlení a konstruování myšlenkových experimentů. 2)

Je-li spekulace hrou, může mít i nějakou taktiku. Existují například tři heuristiky, které nazývám interpolací, extrapolací a eskalací.

Definice má oddělovat jeden pojem od jiných a vymezovat jeho jasné hranice; někdy se však musíme spokojit s předběžnou znalostí jen jeho typických příkladů a typických protipříkladů. A tu se otvírá pole pro spekulativní interpolaci: hledejme mezilehlé případy. Je nějaké „polovědomí“ mezi vědomím a nevědomím? Nebo, chcete-li, „polověda“ mezi vědou a nevědou?

Čtenář se nyní jistě dovtípí, co asi míním spekulativní extrapolací. Vytyčí-li pár případů nějakou škálu možností, můžeme se pokoušet tuto škálu prodlužovat v jednom či druhém směru dál, mimo naše případy. Máme lepší či horší zrak, co bychom viděli, kdybychom měli „superzrak“? Známe věci živé a neživé, jak by vypadaly věci „superživé“? V matematice je extrapolace běžná, stačí připomenout vícerozměrné prostory.

Zajímavá je eskalace. U ní nejde o hledání nových věcí, nýbrž o obohacení vztahu příčiny a následku. V některých oborech se hovoří o metodě bootstrapu a souvisí to i s pojmem hermeneutického kruhu při interpretaci textu (i při obecném poznání). Jestliže nějaký jev A předpokládá nějaký jev B a současně jev B předpokládá jev A, ocitneme se v bludném kruhu typu slepice a vejce, to však jen pokud jsme ve statickém světě. Teprve podivná šroubovitá dynamika dělá eskalaci plodnou. Jako chlapec jsem s oblibou luštil křížovky. Asi mne na nich přitahoval právě princip eskalace: abych vyluštil vodorovné slovo, musím znát veritkální slovo, a naopak. Hypotéza o jednom slovu pomáhá k hypotéze o druhém slovu, ta pomáhá hypotéze o třetím slovu, …a hle, křížovka je vyluštěna.

O něco výše jsem napsal: „Naše myšlení dává světu kontury.“ Zkusme to nyní obohatit takto: „Naše myšlení dává světu kontury a současně svět nabízí své kontury našemu myšlení.“ Takto si rád hraji s pravdami.

Poznámky

1) Nar. 1932 v Itálii, většinu života žil v USA. Jako matematik se proslavil nejvíce v oblasti diskrétní matematiky a kombinatoriky, jako filozofa ho nejvíce zajímala fenomenologie. Viz též J. Fiala: „Fenomenologie matematiky“, Pokroky matematiky, fyziky a astronomie 43, 60–64 1998/1, G.-C. Rota: Fenomenologie matematické pravdy, tamtéž s. 65–72.
2) Viz úvodníky „Kouzlo metafor“ (Vesmír 70, 123, 1991/3) a „Možné světy“ (Vesmír 76, 363, 1997/7)

Soubory

Článek ve formátu PDF: 1999_V303.pdf

Diskuse

Žádné příspěvky