Komerční prezentace
Registrace uživatele

Přihlašte se k odběru informací, novinek, získejte přístup do diskuzního fóra.

Vesmír č. 10
Vesmír č. 10
Toto číslo vychází
2. 10. 2017
Novinky
Zdarma jedno celé číslo Vesmíru v pdf.
• Říjnové číslo Vesmíru
reklama

Ticho léčí. A co hudba?

Publikováno: Vesmír 93, 684, 2014/12

Zásadní problém práce Uchiyamy a spol. citované v článku V. Hořejšího je ten, že na rozdíl od desítek, možná stovek studií o pozitivním působení více či méně rytmizovaných zvuků, kterým říkáme hudba, na imunitu je zde popsáno její potlačení – imunosuprese. Imunosuprese je samozřejmě často užitečná, především v případech alergických reakcí ohrožujících život, k nimž patří i situace po allogenní transplantaci tkáně z geneticky rozdílných jedinců stejného druhu, jak to bylo studováno ve jmenované práci. Na druhou stranu by se koncertní síň plná posluchačů s utlumenou imunitou a poletujících choroboplodných zárodků mohla stát epicentrem endemie, epidemie nebo dokonce pandemie. Navrhuji sledovat pomocí internetu nemocnost návštěvníků koncertů vzhledem k hudbě, kterou poslouchají – a práce do Nature nebo alespoň do Centr. Europ. J. Immunol. je téměř hotová.

Od osmdesátých let, kdy se podařilo pomocí pavlovovského podmiňování nahradit např. působení chemického imunosupresoru pitím roztoku sacharinu, se v bolestech začala rodit psychoneuroimunologie.1) Mnoho odborných sdělení popisovalo vzájemné interakce nervové a imunitní soustavy především na úrovni autonomní inervace lymfatických orgánů, účinku neuropřenašečů na buňky imunitního systému a hormonálního a cytokininového vyladění, samozřejmě také s pomocí lymfocytů, jak o tom kdysi u nás uvažovali imunolog prof. Jaroslav Šterzl a neuroanatom prof. Pavel Petrovický. Do této oblasti patří i vágní (pseudo)věda – muzikoterapie. Za vědecké embryo ji prozatím považuji především proto, že se poměrně exaktně (imunologickými a neurologickými markery a testy) měří působení nepřesně definovaných podnětů – komplexních hudebních skladeb, aplikovaných za většinou špatně kontrolovaných podmínek. Získávají se sice jasné výsledky, ale zatížené metodickými a interpretačními chybami. Příkladem budiž loňská studie pozitivního vlivu rekreačního aerobního cvičení2) na lymfocyty a Treg buňky (viz předchozí článek), v níž se neodlišuje vliv vlastního cvičení s desítkami průvodních fyziologických změn od dechové a srdeční frekvence až po metabolismus cukrů a tuků od eventuálního působení hudby, která samozřejmě cvičení doprovázela.

Rozsáhlou kritiku běžných „muzikoterapeutických“ přístupů publikovali loni Mona Lisa Chanda a Daniel J. Levitin ve svém přehledu o neurochemii hudby,3) kde konstatují, že společnou nevýhodou téměř všech studií je nedostatek standardizovaných metod pro výběr hudebních stimulů, což vede k nekonzistentním závěrům. Hudba je multidimenzionální a je třeba ji kategorizovat např. podle celkově povzbuzujícího účinku (relaxačního či uklidňujícího vs. stimulujícího), emocionální kvality (veselé, smutné, poklidné) a strukturálních rysů (např. tempa, tonality, frekvenčního rozsahu, zabarvení, rytmické struktury či agogiky). V drtivé většině studií byla volba hudby dána subjektivním kritériem pokusníků, tj. jestli vnímali skladby jako „odpočinkové“, „stimulační“, „příjemné“ nebo „nepříjemné“, bez ohledu na to, jak ji vnímaly pokusné osoby nebo jak reagovaly v objektivních testech experimentální myši nebo morčata.

Také jsem si nikde nevšiml, že by se skladby mající údajně či prokazatelně imunologický, kardiovaskulární, analgetický, antiepileptický nebo kognitivní účinek (ten poslední u pacientů s Alzheimerovou chorobou4)) vždycky důsledně analyzovaly s cílem zjistit, proč jsou účinné. Přitom to může být relativně snadné. Na zkouškách orchestru cvičí své party odděleně sekce prvních a druhých houslí, viol, basových a dechových nástrojů, v případě oper se zkouší se zpěváky i bez nich. Takové nahrávky oddělených partů nebo kombinace dvou či tří hlasů s rytmikou, tympány a činely nebo bez nich by se měly pouštět zvířatům a popřípadě srovnat s přirozenými zvukovými projevy, které buď produkují sama experimentální zvířata (myší milostné volání nedávno obletělo svět5)), nebo se s nimi ve svém prostředí setkávají.

Na různých serverech lze snadno stáhnout řadu skladeb všech žánrů od různých interpretů, dokonce strojové přehrávání tištěných not (synthesized čili midi). I průměrně hudebně vzdělaný imunologický badatel by mohl uměleckou nebo strojovou nahrávku s přesnými parametry velmi snadno zrychlit, zpomalit, transponovat do vyšších či nižších frekvencí nebo tónin (třebas jednoduchým free programem Audacity aj.) a sledovat nějaký imunologický marker u experimentálních myšek, krys a morčat, která slouží často pro výzkum sluchu. Nebo se podívat pod mikroskopem, jestli náhodou některé typy leukocytů nebo lymfocytů nereagují přímo, tak jak to známe v uchu u vnějších vláskových buněk, které mění svoji délku a „tancují“ jak při romantické hudbě,6) tak při rokenrolu.7) Tento rytmický elektromotilní pohyb pomocí kontraktilní membránové bílkoviny prestinu zesiluje určité zvukové frekvence jako reproduktor, takže někteří mořští savci – kosatky, delfíni a vorvani – mohou slyšet víc než desetinásobky lidské nejvyšší frekvence (≈ 200 kHz). Škoda že Uchiyama a spol. píší, že Mozart a Verdi byli bez šancí u myšek s protrženým bubínkem.

Z pohledu jejich myšek se srdečními transplantáty se mi navíc jeví jako děsivé, že jim více než týden bez přestání hráli zvolenou hudbu o intenzitě 60 dB, což je hlasitost vaší běžné konverzační řeči nebo tříbřitového holicího strojku Philips PT860 ve vzdálenosti 7 cm od hlukoměru Voltcraft SL-100. Jde tedy o dlouhodobý stres, který na rozdíl od krátkého stresu (útok sexuálního protivníka, výpočet příkladu, zkouška), zvyšujícího přirozenou i adaptivní imunitu, ochranné imunitní procesy spíše zeslabuje, aniž se to musí projevit na hmotnosti nebo srdeční akci srdce, ještě k tomu transplantovaného. Pak není vyloučené, že regulační T-lymfocyty odpověděly na takovou nesnesitelnou zvukovou kulisu produkcí tlumivého, i když protizánětlivého cytokinu interleukinu-10 (neplatí to zřejmě pro monotónní zvuky, na které se lze snadno adaptovat, nebo pro nicneříkající hodinovou relaxačku Paint the Sky with Stars, kterou vytvořila Enya) a podpořily snahu myšek ukončit vlastní trápení a nechat se zlikvidovat nejbližším vhodným patogenem. Že se při tom pomaleji odhojovala transplantovaná srdce, byl jen přirozený vedlejší účinek aloimunitního útlumu.

Jak už to bývá, po nálezech takovéhoto typu otázek přibylo. Ale to platí i pro mnohem etablovanější psychogenní působení hudby. Už před více než 21 lety vyšla práce o tom, že první věta Mozartovy sonáty pro čtyři ruce D-dur, K. 448 zlepšuje řešení prostorových úloh.8) Další práce ukázaly, jak tento tzv. Mozartův efekt a raná profesionální výuka nástrojové hry zlepší propojení pravé a levé polokoule předního mozku, ale jen neznatelně IQ.9) Nedávné studie mozku pomocí zobrazovacích metod objevily, kde v něm působí durové a molové tóniny nebo sborové bubnování, a vůbec nejde jen o Mozarta. Vhodně vybraná (Vivaldi především) nebo uměle strukturovaná hudba má stejný účinek. Proč a kde? To dost dobře nevíme. Nicméně podobné studie na poli imunologie jsou určitě žádoucí a počkáme si na ně.

Já osobně do té doby budu spoléhat na osvědčenou imunoterapii, bude-li jí zapotřebí. Mozart mi samozřejmě pomáhá už teď, protože bez jeho hudby zlepšující orientaci, vždycky špatně zaparkuji. Tím riskuji infekci a oxidativní vzplanutí fagocytů kvůli kašlajícímu policistovi, který mě zblízka pokutuje.

Poznámky

1) doi: 10.1037/h0077887.

2) PMID: 24368695.

3) PMID: 23541122.

4) PMID: 25060169.

5) Analýzu viz např. v PMC1275525.

6) www.youtube.com/watch?v=c91ubWbScs4.

7) www.youtube.com/watch?v=Xo9bwQuYrRo.

8) Nature 365, 611, 1993.

9) Přehled např. PMID: 25060169

Soubory

článek ve formátu pdf: V201412_684-685.pdf (396 kB)

Diskuse

Žádné příspěvky