Komerční prezentace
Registrace uživatele

Přihlašte se k odběru informací, novinek, získejte přístup do diskuzního fóra.

Vesmír č. 10
Vesmír č. 10
Toto číslo vychází
2. 10. 2017
Novinky
Zdarma jedno celé číslo Vesmíru v pdf.
• Říjnové číslo Vesmíru
reklama

Těžba surovin a ochrana životního prostředí

Statistika a pár příkladů
Publikováno: Vesmír 78, 157, 1999/3
Obor: Geologie

Ovlivňuje ochrana životního prostředí těžbu surovin natolik, aby to bylo patrné v celosvětových statistikách? Z exponenciálních grafů spotřeby surovin vycházejících z minulého století a promítnutých do budoucnosti to zjistit nelze. Podíváme-li se však na detaily vývoje cen a globální produkce v druhé polovině tohoto století, lze nalézt globální změny, které jsou způsobeny omezováním poptávky v důsledku ochrany životního prostředí. Cena a produkce nerostné suroviny je ovlivňována průběhem obchodních cyklů. Trh i obchodní cyklus nerostné suroviny může být lokální (klasické stavební suroviny – písky, štěrky, drcené kamenivo, cihly), regionální (cement, stavební sklo a keramika, uhlí, expandity) či globální (ropa, většina kovů, wollastonit, fluorit). Délka střednědobých obchodních cyklů surovin se nyní pohybuje okolo 4–6 let. Obchodní cykly jednotlivých surovin nemusí být územně a časově synchronní.

Co všechno působí pohyb cen na trhu? Vývoj trhu surovin byl vždy ovlivňován mezinárodním napětím. Po konfrontaci v 50. letech nastalo období poměrně stabilních cen, kolísajících v závislosti na fázích ekonomických cyklů v USA. Počátkem 70. let přišel „první ropný šok“ a vzrůst cen. Vzestup reálných cen (opravených o vliv inflace) kovů byl podporován strachem z nedostatku surovin. Investovalo se do geologického průzkumu a vývoje nových úsporných technologií. Po druhém ropném šoku 1979–80, spojeném s prudkým nárůstem cen, počaly reálné ceny surovin klesat. Dnes se reálné ceny hlavních kovů pohybují mezi třetinou a polovinou cen z konce 50. let a desetinou až polovinou oproti cenám z období druhého naftového šoku. Z cenového hlediska je tedy surovin dostatek a po analýze kvality ložisek lze tvrdit, že převaha nabídky surovin na světovém trhu potrvá víc než deset let.

  • Polychlorované bifenyly (PCB) versus nikl, zinek a kadmium. Chlorací bifenylu a frakční destilací reakčního produktu se získávají technické směsi PCB s výhodnými vlastnosti (Vesmír 72, 205, 1993). PCB jsou toxické a některé i mutagenní. Jejich výroba byla zastavována koncem 70. let, v ČSSR až r. 1982. Používaly se k antikorozní ochraně železných konstrukcí. Zakázány byly i další antikorozní nátěry, které obsahují olovo, organické sloučeniny cínu, kadmia aj. Proto prudce stoupla poptávka po antikorozních ocelích, pozinkovaných a kadmiovaných součástkách. Ceny zinku stouply na dvojnásobek, kadmia dokonce na šestinásobek. Zvýšené ceny měly za následek zavádění náhradních technologií. V 90. letech ceny zmíněných komodit klesly pod výchozí úroveň 80. let, chudé doly byly zavřeny – zákaz PCB však jejich životnost o několik let prodloužil.
  • Fluorové sloučeniny a produkce fluoritu. Halogenované organické sloučeniny (CFC) vyráběné člověkem např. poškozují ozonovou vrstvu Země. Za škodlivé se považují i exhalace fluoru vznikající při výrobě anorganických hnojiv, spalování uhlí ad. Zdrojem fluoru používaného člověkem je hlavně fluorit, který nelze recyklovat. Jeho ceny v 80. letech měly poměrně konstantní trend, jeho produkce rostla. Zostřování limitů obsahu fluoru v exhalacích skláren a hutí spolu se zákazy CFC způsobily prudký pád cen i produkce fluoritu, což potkalo i českou těžbu. Celková světová produkce fluoritu klesla během posledních šesti let o víc než milion tun. Restrikce využívání fluorových sloučenin ve sklářství a keramice spolu s vysokými cenami energie vedly k rozvoji nových technologií, které se projevily nárůstem spotřeby (a cen) boru a lithia.
  • Azbest a minerální vlákna. Azbest je technický název pro řadu vláknitých minerálů (křemičitanů železa) ze skupiny azbestu a amfibolu. Za ekologicky škodlivý je považován jehlicovitý prachový podíl vznikající při těžbě, zpracování a následném používání výrobků z azbestu (Vesmír 72, 70, 1993/2, Vesmír 76, 271, 1993/4). Reálné ceny většiny komodit do r. 1993 klesaly, nyní stagnují. Po sérii zákazů prodeje azbestových výrobků v USA od r. 1990 celosvětová produkce rychle klesala. Akce v USA vedené proti azbestu z Kanady měly výrazně lobistický charakter. Nárůst cen energií v prvé polovině 80. let totiž zhoršil konkurenceschopnost domácích výrobců minerálních vláken oproti dovozcům. Prosazením zákazu prodeje azbestových výrobků však výrobci minerálních vláken získali jen dočasnou výhodu. Mezi potencionální karcinogeny byly zařazeny i produkty z minerálních a skleněných vláken. Navíc se na trhu objevil nový konkurent, wollastonit (jehličkovitý křemičitan vápenatý), který díky svému chemickému složení je snadno odbouráván biologickými objekty.
  • Olovnatý benzin a olovo. V průběhu posledních dvou desetiletí byla průběžně přehodnocována nebezpečnost olova. V současnosti je považováno za nebezpečný kontaminant životního prostředí, ohrožující především fyziologický vývoj centrálního nervového systému u dětí. Podle některých epidemiologických studií vyšší obsahy olova snad snižují v populaci výskyt jedinců s vyšším IQ. Celková roční světová spotřeba olova neustále roste, podíl primárního olova (z rud) na celkové produkci však stále klesá, těžba stagnuje. Spotřeba olova v benzinu, barvivech a pájkách stále klesá jak v relativních, tak v absolutních číslech.
  • Rtuť je již dlouhodobě považována za toxický kov v životním prostředí. Postupně se hromadí v potravních řetězcích a poškozuje nervové buňky. Zvláště nebezpečná je pro kojence, protože se hromadí v mléce. Produkce rtuti stále klesá. Recyklace dosahuje asi 20 % a stále stoupá. Většina dolů je zakonzervována, těží jen občas, pak několik let prodávají produkci. Asi 20 % výroby Hg je vedlejším produktem při hutnění jiných rud. Dnes se používá hlavně při výrobě sody a moření sadby v zemědělství. Ceny rtuti klesaly do r. 1991, od té doby kolísají podle obchodních cyklů ostatních surovin.

Z uvedených příkladů je zřejmé, že mezinárodně uznaná nebezpečnost nerostných surovin vede k poklesu spotřeby, poklesu výroby, růstu recyklace a snižování množství odpadů zatěžujících životní prostředí. Na druhé straně omezení produkce jedné suroviny má za následek zvýšené používání jiné suroviny, která figuruje v nových či náhradních technologiích. Lidstvo se prostě bez těžby nerostných surovin neobejde.

Obrázky

Soubory

Článek ve formátu PDF: 1999_V156-158.pdf (159 kB)

Diskuse

Žádné příspěvky