Komerční prezentace
Registrace uživatele

Přihlašte se k odběru informací, novinek, získejte přístup do diskuzního fóra.

Vesmír č. 7
Vesmír č. 7
Toto číslo vychází
13. 7. 2017
Novinky
Zdarma jedno celé číslo Vesmíru v pdf.
• Letní dvojčíslo Vesmíru

Tetřev hlušec

Druh, který vymizel z našich lesů
Publikováno: Vesmír 78, 563, 1999/10
Obor: Zoologie

Když se zamýšlíme nad tím, které druhy z naší přírody vymizely, obvykle si vzpomeneme na velké šelmy nebo bobra. Ti byli vyhubeni dávno (někteří naštěstí ne navždy). Tím víc překvapí, že i současná česká příroda má řadu druhů, které stojí na pokraji vyhubení. Patří k nim tetřev hlušec, jehož počet se ještě r. 1935 odhadoval na 12 000 kusů. Podle mysliveckých statistik z r. 1998 žije dnes na území České republiky pouhých 91 tetřevů. Dříve tetřev obýval většinu lesních komplexů naší země, dnes jen několik izolovaných míst. Co je příčinou téměř úplného vymizení tetřeva? Šlo mu zabránit? Jak probíhal vývoj početnosti a rozšíření tetřeva v minulosti a co jej ovlivňovalo? Jaký vliv má na tento vývoj člověk?

Z hlediska myslivosti je tetřev hlušec představitelem užitkové pernaté zvěře, podobně jako bažant nebo kachna divoká. Jako zvěř užitková (na rozdíl od škodné) jsou označováni lovní savci a ptáci, kteří skýtají zvěřinu a neškodí na ostatních živočiších. Její chov, rozmnožení a zkvalitnění je hlavním cílem myslivosti. Kromě toho býval tetřev označován i jako zvěř vysoká, což mělo zdůraznit jeho výjimečné postavení mezi lovným ptactvem (ze srstnaté zvěře je za vysokou pokládán pouze jelen). Spolu s dropem a divokým krocanem patří tetřev mezi největší lovné ptáky, do jejichž rozšíření zasáhl už neolit a po něm každá další polní kolonizace. Navíc vždy až příliš budil pozornost průběh jeho toku i tajemný způsob života.

Rozmnožení tetřeva bylo nesnadnou záležitostí, a tak se jeho myslivecké využití omezovalo často pouze na lov. Na rozdíl od jiných druhů pernaté zvěře se tetřev u nás nelovil nadháňkou, obvyklý byl individuální lov kohoutů v období toku.

Se zprávami o tetřevech se setkáváme již od vrcholného středověku. První písemná zmínka z našeho území je zpráva Ibrahíma Ibn Jakúba, který navštívil český stát v letech 965–966. Napsal: V říši Boleslavově žije polní kur, který slove tetrá, jehož zvěřina výborně chutná. Křičí na vrcholu stromu a je ho slyšet až na jednu parasangu (asi 5500 m) i dále. Tohoto ptáka jsou dva druhy, černý a pestrý, který je hezčí než páv. Rovněž další zmínky o tetřevech, pocházející z 15. a 16. století, zdůrazňují jeho výbornou chuť. Tetřev sloužil jako oblíbené velikonoční jídlo a povinností poddaných bývalo odvádět na Velikonoce ulovené tetřevy vrchnosti. Jak kohouti, tak slepice se lovili též do pastí (ok a tluček). Ve zprávě z vimperského panství z poloviny 16. století se uvádí, že tetřeví slepice jsou vybity.

V 17. století a první polovině 18. století zájem o tetřeví zvěřinu poklesl. Recept na přípravu tetřeva se sice uvádí ve většině kuchařských knih, ale lze asi souhlasit s M. Sandtnerovou, která o tetřeví zvěřině píše, že je tuhá, a doporučuje ji připravovat až po osmidenní marinaci ve víně.

V tomto období se tetřevi vyskytovali ve všech horských lesích a ve většině vnitrozemských lesních komplexů (v Brdech, na Křivoklátsku, na Mimoňsku, v Tepelské vrchovině). Jejich počet asi nebyl vysoký (velký úbytek se uvádí po třicetileté válce). Příčinou nebyl ani tak intenzivní lov, jako spíš způsob hospodaření v lesích. Často se v lese pásl dobytek, mnohdy se kvůli dřevu kácely rozsáhlé lesní porosty. K tomu přispíval zejména nedostatečný odstřel škodné zvěře spolu s pytláctvím.

Na přelomu 18. a 19. století lze v našich zemích pozorovat posun v chápání myslivosti. Chov zvěře už nebyl ponechán libovůli majitele panství. Řádem o myslivosti z r. 1786 byl zrušen trest smrti za pytláctví, dle trestního zákona z r. 1803 byla krádež zvěře trestána žalářem od šesti měsíců do pěti let. Podle patentu Josefa II., který však v praxi nebyl příliš respektován, bylo každému dovoleno hubit škodnou zvěř a také byla uzákoněna ochrana polních a lesních kultur proti škodám způsobeným zvěří. Konečně r. 1849 byla zrušena robota honební a majitelům souvislých pozemků o minimální výměře 115 ha bylo povoleno provozovat na vlastní půdě myslivost.

Změny v zákonodárství odrážely změnu v pojetí myslivosti. Klesal její význam pro zásobování, zanikal způsob mysliveckého hospodaření jako „řemeslo“. Rozšířil se okruh osob, které mohly lovit pro zábavu. Zájem o lov tetřeva vzrostl zejména po zavedení perkusního zámku ručnic, když se objevily kulovnice s poměrně přesnými perličkovými miřidly, jimiž bylo možné tetřeva trefit. Naštěstí se lov omezil na odstřel kohoutů v době toku. Individuální lov tokajícího tetřeva je technicky i organizačně náročný a skýtá vrcholný lovecký zážitek. Zmínky o hostech pozvaných na lov tetřeva se od druhé poloviny 18. století objevují na Křivoklátsku a postupně i na panstvích jihočeských (v Bechyni a Nových Hradech) a severočeských (v České Kamenici a Doksech).

Zejména na panstvích Švarcenberků, Fürstenberků a Valdštejnů dosáhly lovy tetřevů nebývalých rozměrů, např. r. 1892 ulovilo 23 hostů na švarcenberských panstvích dohromady 95 tetřevích kohoutů. Mnohé lovecké chaty a zámečky vznikaly pouze pro lov tetřevů. Zjišťovalo se, kde se tetřevi zdržují, čistily se chodníčky k tokaništím, stavěly se úkryty pro lovce. O společenské stránce tetřeví sezony informovaly tehdejší myslivecké časopisy.

Tetřevům se věnovala pozornost celoročně. Hubila se škodná, tokaniště se chránila a v místech hnízdění či vyvádění mladých byla zakázána lesní činnost i vstup do lesa.

Roku 1912 bylo už na území dnešní České republiky hlášeno 2007 ulovených tetřevích kohoutů. Přesto právě tehdy se u nás tetřev rozšířil hojně, mimo jiné i v okolí Prahy, na Jihlavsku, v Pošumaví a jinde. Umožnila to nejen ochrana tetřevů, ale lepší hospodaření v lesích obecně. Dodnes nejsou všichni myslivci přesvědčeni, že by měl na pozdější malou početnost tetřevů neblahý vliv pouze a jedině vysoký odstřel, i když lokálně to lze připustit.

Pokles početnosti tetřevů lze pozorovat už po první světové válce. Zdá se, že velký vliv na to měla poválečná hospodářská recese spolu s omezením nákladů na lesní správu a na ochranu tetřeva, jehož hospodářský význam byl zanedbatelný. Česká myslivost postupně směřovala k chovu ekonomicky výnosnějších druhů zvěře – zajíců, koroptví, divokých kachen a srnčí.

Přesto se až do druhé světové války zachovala početnost tetřeva na slušné výši. Výrazný pokles začal po válce, kdy přemnožené kuny a lišky zlikvidovaly tetřeva například v okolí Mimoně a Doks. Německé obyvatelstvo ze Sudet, kde se vyskytovalo asi 70–80 % tetřevů, bylo vystěhováno. Do pohraničí přišlo obyvatelstvo z končin, kde chov tetřevů nebyl znám. Přitom lov tetřeva byl intenzivní i nadále. Kolektivizace zemědělství neměla na lesní prostředí přímý vliv. Velkoplošné mýcení lesa však vedlo k likvidaci tokanišť. Od šedesátých let na populace tetřevů negativně působilo zvyšování stavů černé zvěře a vzrůstající turistický ruch. Populace tetřeva zůstaly zachovány jen v příhraničních oblastech, které byly pro veřejnost uzavřeny.

Tetřev se u nás lovil až do r. 1978, kdy jich zbylo už jen 462. V příštím roce byla doba lovu tetřeva zrušena a stal se druhem celoročně hájeným (ve smyslu Zákona o myslivosti). Je zřejmé, že již dávno měl být zařazen mezi chráněné živočichy, což se však nestalo. Dnes je v České republice populace tetřeva pouze na Šumavě. Počet ptáků na celém území republiky nepřekračuje 100 kusů, hrozí vymizení druhu.

Ohrožení tetřevů vedlo k pokusům o umělý chov a posílení zbytkových populací. První pokus v Krkonošském národním parku neměl přes poměrně velký počet vypuštěných ptáků téměř žádný efekt, nejspíš proto, že oblast je intenzivně využívána k rekreaci. Nyní probíhá rozsáhlý projekt vysazování tetřevů pod záštitou Ministerstva zemědělství, který však bohužel není koncentrován na jednu oblast.

Šlo vymizení tetřeva zabránit?
Možná šlo. Příčinou nebyla ani tak rychlá devastace přírodního prostředí, jako spíše jeho pozvolná proměna na úkor tetřevích biotopů. I když dnes existují místa, kde by byly ekologické nároky tohoto druhu splněny, ochrana teřeva se například v horských oblastech střetává s rekreací, kterou lze těžko nějak účinněji omezit. Vymizení tetřeva nelze svádět jen na myslivce – je také možné, že bez mysliveckého hospodaření by tetřev vymizel už dříve.

V nejlepším případě lze pomýšlet na udržení jedné silnější lokální populace. Ty slabší jsou náchylné na každé vychýlení z rovnováhy, například chladné a deštivé léto může znamenat jejich konec. Obnova tetřevích populací má jen malou šanci, tím spíš, že je spojena s vysokými náklady. Pokud se v rámci projektu vysazování tetřeva podaří udržet současný stav 100 ptáků, pak pouze přímé náklady (není započteno omezení hospodářské funkce lesa) dosáhnou zhruba 12 000 Kč na jednoho tetřeva za rok. Je samozřejmě věcí názoru, zda by částka odpovídala dosaženému výsledku.

Ať už je budoucnost tetřeva v Čechách jakákoli, původní oblast jeho rozšíření budou připomínat jen jména lesů, hor a jiných přírodních útvarů. Smutný osud ptáka, který byl součástí naší přírody a těšil se velké popularitě. Nezbývá než doufat, že podobný osud nepotká další druhy zvěře.

Tetřev hlušec (Tetrao urogallus) je naším největším hrabavým ptákem. Kohout dosahuje velikosti krocana, je celý tmavý, konec dlouhého ocasu má zaoblený, slepice dosahuje sotva 2/3 hmotnosti kohouta a je rezavohnědě zbarvená. Životním prostředím tetřeva jsou komplexy jehličnatých a smíšených lesů se světlinami, pasekami či rašeliništi, obvykle v nadmořské výšce 800–1300 m. Potravu tvoří bobule a trávy, hmyz a mravenci, v zimě také jehličí. Slepice snáší 6–10 vajec a o mláďata se stará sama. Kuřata se vyvíjejí poměrně rychle (létají již osmý den), ale jsou dost citlivá a v prvním roce života jich až 90 % uhyne. Po většinu roku žije tetřev nenápadně a samotářsky, výjimkou je období toku.

Tok probíhá podle povětrnostních podmínek od března do května na tokaništích – pasekách či okrajích lesa. Na tokaniště se už od západu slunce slétá často i několik kohoutů a slepic. Tetřeví kohout opakuje krátkou „píseň“, která má podle myslivecké terminologie čtyři fáze: „klepání“ zrychlující se v „trylek“, „výlusk“ (zvuk podobný otevření láhve) a „broušení“. Právě broušení dalo tetřevovi jméno hlušec. Po dobu dvou až tří vteřin totiž tetřev neslyší, což je snad zčásti způsobeno mechanicky, zčásti jeho „roztoužením“. Tok probíhá zpočátku na větvích, později kohout slétá na zem, kde pokračuje ve zpěvu, a nakonec oplodní slepice.

Lov tetřeva v toku (přiskakování) využívá krátkou fázi „broušení“, během níž tetřev neslyší, ale vidí. Opakovanými delšími skoky se lovec dostane až na dostřel a může kohouta ulovit, pokud ovšem není „zrazen“ slepicemi, které slyší i vidí v průběhu celého toku. Lov je obtížný sportovní i taktický výkon. Přestože na tokaništi bývá i několik kohoutů, obvykle se podaří ulovit pouze jednoho. Úspěšnost lovu závisí také na „obeznání“ kohoutů, tedy na znalosti, kde jsou jejich tokaniště, a na určení, zda kohout toká dobře, tj. pravidelně.

Soubory

Článek ve formátu PDF: 1999_V563-564.pdf (332 kB)

Diskuse

Žádné příspěvky