Komerční prezentace
Registrace uživatele

Přihlašte se k odběru informací, novinek, získejte přístup do diskuzního fóra.

Vesmír č. 10
Vesmír č. 10
Toto číslo vychází
2. 10. 2017
Novinky
Zdarma jedno celé číslo Vesmíru v pdf.
• Říjnové číslo Vesmíru
reklama

Teroristický útok a traumatizované děti

Rok po 11. září 2001 – první výzkumy
Publikováno: Vesmír 81, 494, 2002/9

Tragédie, která otřásla asi celým světem, vyvolala nesmírně silné emoční reakce – na jedné straně těžkou existenciální úzkost, volání po odvetě, strach z nových útoků, obranná opatření, strach o děti, volání po reformě bezpečnostních služeb i po řadě politických a organizačních opatření a na druhé straně zřejmě uspokojení iniciátorů, jimž se zdařil plán, i oslavu sebevražedných útočníků. Opakovaně se ozývají hlasy, že po 11. září se svět změnil, že vypukla nová globální válka a že jde o katastrofu, na kterou lidstvo není připraveno.

Objevují se studie, které rozebírají reakce v prvních dnech po útoku. I když existuje rozsáhlá literatura o chování lidí za různých katastrof, jsou tyto poznatky zcela odlišné a jen málo využitelné. Objevila se událost, která připomíná sci-fi scény z televizních či filmových inscenací, scény, které se zdály být jen projevem čiré fantazie. Pokusím se naznačit a shrnout první poznatky o chování lidí ve dnech po útoku. Bezprostřední šetření mají nesporně řadu slabin – metodologických, ale i koncepčních – jsou však nezbytná. Jistě se objeví mnoho dalších studií, které budou sledovat dlouhodobé důsledky teroristického útoku na obecnou populaci, na děti, na osoby, které ztratily své blízké, na přímé svědky katastrofy ap.

Jak se vyrovnávat s důsledky útoku?
Již 26. září 2001 zasedal ve Spojených státech výbor Senátu pro zdraví, výchovu a práci a ve veřejném slyšení si vyžádal názory odborníků z psychiatrie a dětské psychologie (pod vedením C. R. Pfefferové). Jednání bylo zaměřeno na odhad důsledků, které útok zanechal v dětech. Miliony dětí byly nepřímými svědky (prostřednictvím televize) a zřejmě se to projeví v jejich emočním životě. Otázka zněla: Jak se vyrovnávat s emočními, behaviorálními, zdravotními i sociálními důsledky a jaké jsou v tomto směru úkoly škol, rodin, různých spolků, obecních rad apod.? Nejde jen o aktuální řešení důsledků náhlého a nečekaného útoku, ale i o preventivní opatření. Rozlišilo se několik skupin dětí:

  • Děti v blízkém okolí, které byly přímými svědky útoku. U nich se objevují nejrůznější fyziologické poruchy chování spojené se snahou uniknout z rizikových oblastí. Riziko různých forem selhání je nadměrné a primárním úkolem pro lékaře, rodiny, učitele i záchranáře je zabezpečit dětem základní emoční jistoty a pokusit se zmírňovat láskou a pozitivními vztahy traumatizující zkušenost blízké smrti.
  • Děti v okolí, které byly evakuovány ze škol a mnohdy i z domovů. Hlavním rizikem je vysoká úzkost spojená s přesunem do nového prostředí, kde chybějí blízcí lidé i běžné životní stereotypy. Projevuje se intenzivní strach z budoucnosti jak ve vzpomínkách, tak ve svízelných životních situacích. Rozhodující je zřejmě obnovit a udržet co nejvíce sociálních kontaktů s rodinou, příbuznými, známými a kamarády.
  • Děti, které nebyly bezprostředně ohroženy, ale ztratily emočně blízkou osobu. Objevuje se u nich traumatizující smutek; v důsledku deprese a úzkosti jejich zranitelnost narůstá. Psychoterapeutická péče je nezbytná a měla by být velmi intenzivní, ve spolupráci s celou rodinou.
  • Děti, které přímo ohroženy nebyly (ani samy, ani jejich okolí). Většinou dlouhodobě sledovaly vše v televizi. I u nich se objevuje pocit ohrožení – většinou tím větší, čím déle se na záběry v televizi dívaly. Ohroženy jsou hlavně ty, které již v minulosti měly emoční poruchy.
  • Děti odolné. U nich je záhodno sledovat, jak a na základě čeho se vyrovnávaly se stresem. Mohou to být děti emočně ploché, ale stejně tak děti s velmi dobrou sociální oporou v rodinách či děti, které od časného dětství mají jisté vztahy k pečovatelům i k okolí a jsou temperamentově vyrovnané. I těmto dětem je třeba věnovat pozornost a zvažovat, v čem jejich odolnost spočívá a zda ji lze pěstovat záměrně.

Jednotlivé skupiny se pochopitelně dělí na podskupiny v závislosti na věku, vyspělosti, sociálním zázemí apod.

Pro budoucnost je potřebné urychleně uvažovat o koordinovaném přístupu k preventivním opatřením. Je nezbytné připravovat týmy profesionálních i poloprofesionálních odborníků, kteří sami jsou osobnostně vyrovnaní, dokážou odhadnout potřeby dětí, poskytovat aktuální pomoc i následnou péči. Každá škola by měla mít vlastní plán, jak bude v krizových situacích postupovat. K tomu však chybějí profesionálové, materiální vybavení i poznatkové zázemí. Je také potřeba urychleně připravovat rodiče i další vychovatele, uvažovat jak s dětmi různého věku hovořit, jak jednat při aktuálních potížích, kde vyhledávat pomoc a také jak zvládat vlastní potíže a zátěže. Odpovídající osvěta je nutná pro dobrovolné vychovatele, lékaře, záchranáře, policii, kněze i další osoby, které přicházejí do styku s dětmi. Velkou odpovědnost mají média, která by děti neměla vystavovat traumatizujícím pořadům, ale měla by být schopna aktuálně zasahovat vhodnými pokyny jak se chovat, co očekávat apod. Senátnímu výboru bylo doporučeno, aby naznačené programy připravil co nejdříve. Hlavní důraz se klade na informovanost rodičů. K tomu bude třeba uvolnit finanční prostředky.

Výzkumy reakcí po útoku i později
Publikovány byly výsledky několika výzkumů, které se pokusily zachytit první reakce americké populace po 11. září 2001. M. A. Schuster a deset dalších autorů publikovali v New England Journal of Medicine (345, 1507–1512, 2001) data získaná telefonickým šetřením ve dnech 14.–16. 9. 2001, tedy krátce po útoku. Odborníci kontaktovali 560 rodin, a navíc 170 dětí. V poměrně dlouhých rozhovorech (v průměru více než 28 minut) se snažili zjistit, jak obyvatelé reagovali bezprostředně po útoku. Více než 90 % účastníků uvedlo alespoň jeden stresový symptom (z toho více než 50 % uvádělo silné symptomy). Tato reakce byla silnější u žen, u osob jiné než bílé pleti, u osob, které již v minulosti měly emoční problémy, u těch, které byly blíže výbuchům (kategorie do 100, 1000 a více mil), a také u těch, které déle sledovaly televizní záběry.

Podle tohoto průzkumu 91 % osob kontaktovalo jiné osoby a hovořilo o svých pocitech a myšlenkách, 83 % se snažilo navázat kontakty s příbuznými třeba i přes celou zemi, 84 % hledalo oporu v církevních setkáních, často jen debatních (obraceli se na kněze či k obecné spiritualitě), 44 % projevilo solidaritu (přinášeli dary, pořádali peněžní sbírky apod. – velká byla solidarita s těhotnými vdovami, které při teroristickém útoku ztratily partnery). Jinak řečeno, převládala potřeba sociální opory, duchovní opory a solidarity. Téměř 50 % dotazovaných soudí, že se teroristické akce budou opakovat a že se mohou objevit v kterékoliv části USA.

U dětí jsou projevy stresu analogické projevům dospělých a je naznačen korelační vztah se stresem rodičů. Objevuje se často (46 %) starost o poškozené vrstevníky. Ukázalo se, že starší děti sledovaly televizní záběry déle než mladší. Jen 34 % rodičů se snažilo je v sledování televize omezit. Téměř ve všech rodinách se s dětmi hovořilo otevřeně, a to po dobu jedné až devíti hodin. Projevovala se však velká nejistota jak dětem vysvětlovat příčiny útoků a jaká opatření jsou nutná. Autoři konstatují, že:

— zjištěná data výrazně přesahují jakékoliv poznatky a zkušenosti z jiných katastrof, ať již přírodních či způsobených lidmi,

— potíže jsou vyšší, jestliže byl ohrožen někdo z blízkých či jestliže někdo sám mohl být obětí,

— dlouhé sledování útoku v televizi je rizikové, a to hlavně pro děti a osoby bez patřičné sociální opory,

— televize a další média nebyly schopny vydávat rozumné pokyny pro veřejnost,

— doporučuje se v podobných situacích co nejvíce s dětmi mluvit,

— většinou se předpokládá, že stres prožívaný po katastrofě časem mizí, ale není jisté, že tomu tak bude i v tomto případě. Strach z budoucích útoků může být spojen se vznikem mnoha zdravotních rizik.

Další studii (předběžné nálezy), nazvanou America Rebounds, vydala Univerzita v Chicagu pod redakcí T. W. Smitha, K. A. Rasinskiho a M. Toce již 25. října 2001. Sledovali postoje souboru náhodně vybraných 2162 osob. Dospěli k názoru, že Američané jako celek projevili značnou odolnost, nepodlehli panice a chovali se v daných možnostech racionálně. Nápadně vzrostl pocit hrdosti na vlastní národ, stoupla důvěra ve vládu, prezidenta i Kongres, v armádu, ale i v bankovní a finanční instituce. Klesl však pocit, že lidstvo je v podstatě dobré. Vzrostla víra v sílu demokracie, která může překonat výrazné obtíže, a zároveň i celková důvěra ve zdatnost amerického lidu. Výsledky byly poněkud horší v New Yorku ve srovnání s ostatní populací. Největší pozitivní posun se projevil jednak u generace mladé (do 30 let), jednak u generace staré (nad 65 let). Nejmenší posuny byly zaznamenány ve věkové kategorii 40–49 let, autoři spekulují, že jde o generaci, která intenzivně prožívala válku ve Vietnamu.

Výrazně převažující emocí byl pocit hněvu a vzteku. Somatické a emoční symptomy byly v prvních dnech po útoku různorodé: poruchy spánku, pocity napětí, nezvládnutelný křik, náhlá únava a nechuť k činnosti, žaludeční potíže, vyšší kouření aj. Mnohem více symptomů podobného druhu se objevovalo u žen, obecně u osob ve věku 37–50 let (nejméně u starších), výrazně více u obyvatel New Yorku než jiných měst. Často se uvádí pocit jakési „morální kocoviny“.

Aktivity spojené s pokusy pomáhat (či alespoň nabízet spolupráci) se častěji objevily u žen, u osob mladých, osob s vyšším vzděláním, v rodinách s dětmi a také u osob politicky nezávislých (ani demokratů, ani republikánů). Obecný přírůstek důvěry v exekutivu i prezidenta, v armádu a ve finanční instituce byl nejvyšší za posledních 30 let a převýšil nápadně i vysoké hodnoty zjištěné bezprostředně po válce v Zálivu. Nápadný byl též příklon k náboženství, a to nezávisle na konkrétních denominacích.

Autoři soudí, že útok z 11. září byl sice nesmírně tragický, ale vedl k velkému sjednocení amerického národa a nezničil jeho důvěru ve vlastní síly ani ve vládní instituce. I když se projevily značné emoční potíže, pocit solidarity a vzájemné sociální opory byl zřejmý. Z podrobnějších rozborů získaných dat však plynou jisté demografické rozdíly. Intenzivnější prožitky se objevily pochopitelně u obyvatel New Yorku, u žen a v rodinách s dětmi. Za pozitivní považují autoři též vlnu solidarity s postiženými osobami.

Lze očekávat, že šetření bude pokračovat s cílem zjistit trendy v čase, ale též důsledky různých informací o možných záměrech teroristů (o použití antraxu, útocích na počítačové systémy, nukleárním nebezpečí aj.).

Pocit, že svět je mnohem méně bezpečný
Přehled několika anglických studií veřejného mínění shrnuje R. M. Worcester. Podporu Blairova rozhodnutí vyslat anglické jednotky na pomoc USA (14. 9. 2001) vyslovilo 84 % dotazovaných, 20 % nevědělo a jen 6 % hlasů bylo proti. Podobné hodnoty se udržovaly i v dalších dnech, ale kolem 20. října (po zahájeném bombardování vybraných cílů v Afghánistánu) se projevil jistý pokles: 66 % souhlasilo, 28 % bylo nerozhodných a počet protihlasů zůstával 6 %. I v Anglii se objevily mírné rozdíly v dotazovaném souboru osob. Ženy podporovaly Blaira poněkud méně, také obyvatelé Londýna a voliči liberálních demokratů byli zdrženlivější.

Ve veřejném mínění se prosazuje názor, že Anglie může být přímo ohrožena (83 %) a že svět je mnohem méně bezpečný, než tomu bylo v době studené války, války ve Vietnamu či války v Zálivu. Většina dotazovaných je ochotna se smířit s vyššími daněmi pro válečné účely a neodmítá ani možnost zavést občanské průkazy.

V jednom šetření z 9. října 2001 souhlasí 77 % Britů s tvrzením, že 11. září se svět navždy změnil, a o pár dní později jich souhlasí 81 %. Naproti tomu na otázku, zda se 11. září navždy změnil můj život, je procento souhlasných názorů mnohem nižší: 29 % a 35 %. Podobný rozpor se v literatuře objevuje často. Osobní postoje se velmi často liší od postojů k obecným záležitostem, kultuře či společnosti.

Velká pozornost se po 11. září 2001 věnuje dětem
Z dostupných pramenů se zdá, že úvahy vedou trojím směrem:

  • Většina dětské populace byla silně traumatizována. Nápadně se zvýšila úroveň dětského strachu, ale i jistého smutku. Objevují se nezvyklé dětské hry. Děti např. stavějí věže či celá města, do nichž vrhají střely nebo útočná letadla; hra se neustále opakuje. Dětské kresby mívají často náměty různých katastrof a je na nich znázorněna spousta prchajících osob. Vzpomínky nejsou jasně formulovány ve slovech, ale mají výrazně fantazijní charakter. Kladou se opakovaně otázky typu: Proč děti umírají? Proč Bůh připouští násilí a války? Proč se ničí domy i různé statky? apod. Velmi těžko se hledají srozumitelné a věcné odpovědi. Rodiče bývají bezradní. Objevují se první publikace s tématem „Otázky, které kladou děti o válce a terorizmu, a jak na ně odpovídat“. Je přirozené, že děti kladou podobné otázky, a při vhodných reakcích dospělých je naděje, že se snad lidská úzkost i strach sníží. Jejich hladina totiž nápadně stoupla, opakovaně se obejvují poruchy spánku (noční můry), jídla, neklid, ale i jistá agresivita. Hledání jistot je zřejmě pro městskou generaci nezbytné.
  • Děti, které byly teroristickým útokem postiženy – ať již přímo v rodině či v blízkém okolí – se těžko vzpamatovávají, smutek ze smrti blízkých je velmi silný. Zdá se, že se posttraumatické reakce objevují mnohem intenzivněji, než jsou obecné důsledky prožitých katastrof popisované v literatuře. Před dětskou psychiatrií i obecnou výchovou se vynořily nové otázky a řešení se zatím hledají jen obtížně.
  • Objevují se hlasy, že jedna z cest jak bojovat s terorem je věnovat větší péči výchově právě v těch zemích, odkud teror pochází. Uvažuje se hlavně o Afghánistánu a Pákistánu. Je to jistě úkol dlouhodobý, neřeší aktuální stav, ale jeho realizace je nezbytná. Bylo již spočítáno, co vše by bylo možno zařídit za cenu jedné střely Tomahawk. Zdůrazňuje se, že mnohem větší pozornost bude třeba věnovat výchově dívek, která je zcela zanedbávána.

Kofi Annan na valném shromáždění OSN před časem konstatoval: „Žádný z problémů, které existovaly loni 10. září, se nestal méně naléhavým. Množství lidí žijících za méně než dolar denně se nezmenšilo. Neklesl počet obětí aidsu, malárie či tuberkulózy. Nezeslábly faktory, které způsobují oteplování atmosféry…“ K tomu lze pouze dodat: Dosud existují děti umírající hladem, děti vyzbrojované a posílané do válek, děti procházející minovými poli atd. Ze zoufalosti, zloby, frustrace, nedostatku pozitivních emocí a ztráty perspektiv i smyslu života snadno vznikají řešení, která jsou násilná a nenávistná.

Ale přece jen: První výsledky výzkumů a praktických zásahů, které umožnily poskytnout traumatizovaným dětem rychle terapeutickou péči, naznačují, že mnohé svízelné události je možno zvládnout. Osvědčují se společné pobyty a tábory, kde postižené děti mají možnost setkávat se s vrstevníky, kteří prožívají podobné stresy a mají podobné potíže. Společné hledání cest je asi v mnoha případech užitečnější než individuální péče. Bohužel je málo školních psychologů či výchovných poradců, kteří by byli dostatečně připraveni. A také naděje na úspěch bez spolupráce a podpory v rodině je mnohem menší.

Ze současných poznatků plyne, že teroristický útok vyvolal v Americe nejen hněv, ale i jisté sjednocení lidí. Ukazuje se, že sociální opora v rodinách i v přátelských kruzích je potřebná, že jistý obrat k duchovním hodnotám je zřejmý a také že se lidská solidarita náhle projevila a rozrostla. To jsou snad nadějné zprávy.

Soubory

Článek ve formátu PDF: 2002_V494-496.pdf (125 kB)

Diskuse

Žádné příspěvky